Článek
Chlapec z hornické rodiny z Rychvaldu u Karviné měl k divadlu a zpěvu vrozené vlohy. Jeho otec havíř byl vášnivý ochotnický režisér a jeho o devatenáct let starší sestřenice Míla Kočová zpívala v opeře Národního divadla.
Měl z něj být učitel
Přemysl se narodil dne 1. června 1917, vystudoval nižší gymnázium v Bohumíně a pak pokračoval ve studiích učitelského ústavu v Ostravě. Na dráhu učitele se ale nakonec nevydal. Pod vedením jednoho z pedagogů se ještě na škole začal zajímat o hudbu. Po absolutoriu se proto soukromě připravoval na dráhu hudebního a operního pěvce. Na radu své sestřenice Míly studoval u legendy ostravské pěvecké pedagogiky Rudolfa Vaška. O dva roky později svoji profesionální dráhu započal hostováním ve Státním divadle v Ostravě. V roce 1942 byl přijat jako sustentant, tedy neplacený začátečník, do souboru Národního divadla. Odtud se po roce opět vrátil od Ostravy. V roce 1949 do jeho osudu zasáhl proslulý ministr školství a kultury Zdeněk Nejedlý. Dopisem mu nařídil, aby přijal angažmá v Národním divadle. A Kočí se stranické ikoně podřídil. Ostatně byl jako velká část tehdejší nastupující umělecké generace přesvědčený a velmi aktivní komunista. Není o něm ale známo, že by někoho záměrně poškodil v kariéře, jako to s oblibou činili mnozí jiní zanícení mladí straníci.
Přemysl Kočí
Pěvecký bard neunikl pozornosti filmařů
V Praze se Kočímu jako sólistovi dařilo a během své umělecké dráhy ztvárnil desítky barytonových rolí. Výrazný démonicky působící umělec neunikl ani zájmu filmařů. Poprvé dostal příležitost sehrát postavu vojáka císaře Zikmunda Lucemburského ve Vávrově historickém velkofilmu Jan Žižka z roku 1955. O rok později si zahrál i v závěrečném díle této husitské trilogie a sice ve filmu Proti všem. Ve stejném roce mu největší lyrik českého filmu, režisér Václav Krška, svěřil roli velkovezíra v pohádce Legenda o lásce. Film vznikl na námět tehdy velmi populární hry Nazima Hikmera a natáčel se v romantických bulharských kulisách. Ve filmu vystoupila v roli princezny Širín mladičká Jana Rybářová, první nadějná vycházející hvězda české poválečné kinematografie.
Křehká kráska kvůli němu spáchala sebevraždu
Krásná herečka se během natáčení s téměř o dvacet let starším Kočím, který nikdy nezastíral zálibu v něžném pohlaví, sblížila. On byl v té době ale již dávno ženatý. Jeho manželkou byla Milena Křístková. Kočí vztah k herecké kolegyni považoval za čistě platonický. Sám před sebou ji prý dokonce varoval: „Dej si na mne pozor, jsem lotr.“ Ona jeho hrozeb nevyslyšela a šíleně se do něj zamilovala. Zavdala tak příčinu klepům. Po návratu do Prahy se začalo šířit, že čeká s Kočím dítě a chce jej odvést od rodiny. Herečce, která trpěla nízkým sebevědomím a byla psychicky labilní, začaly chodit anonymní dopisy plné hněvu a nenávisti a bombardovaly ji zlobné telefonáty.
Vzala si do hlavy, že jediným řešením je sebevražda. Dne 12. února 1957 napsala dopis na rozloučenou a pustila si plyn. Rodina ji bohužel našla pozdě. V dopise stálo mimo jiné, že není tak cenným člověkem, aby jejího života bylo třeba litovat. Kočí byl v očích veřejnosti jednoznačně označen za viníka její smrti. Po celý život ale jakýkoliv podíl na této tragédii popíral. V padesátých letech to jinak nešlo, ale on tak činil i v dobách, kdy se mohl k celé záležitosti vyjádřit otevřeněji. Skutečností je, že Rybářová zemřela jako panna, což prokázala pitva. Kočí tedy nelhal, když tvrdil, že onen tolik propíraný vztah byl pouze platonický.
Jana Rybářová
Smrt mu přinesla novou lásku
Na pohřbu Jany Rybářové se Přemysl Kočí poprvé setkal s její kamarádkou Astrid Štůrovou. Jana mu o této o rok starší baletce vyprávěla krátce před smrtí. Přemysl a Astrid se během smutečního obřadu do sebe zakoukali. Rozvod ale nepřipadal v úvahu. Vzali se až po smrti umělcovy první manželky. Kočí prý po celý život obdivoval Astridiny krásné zlaté vlasy.
Po smrti Rybářové dále spolupracoval s filmem. Objevil se kupříkladu v úloze brankáře Prokopa v dětském filmu Brankář bydlí v naší ulici nebo jako sovětský voják v historickém snímku Maraton. Zahrál si také vodníka v černobílé Rusalce či velkovévodu v pohádce Deváté srdce. Příležitost dostal i v televizi. Ztvárnil zpěváka v roli Mefista v seriálu Chobotnice z II. patra.
Normalizační ředitel divadla
Od roku 1962 působil rovněž jako pedagog zpěvu na pražské HAMU. Po okupaci Československa v roce 1968 vypluly na povrch jeho politické ambice. Souhlas s invazí vojsk zemí Varšavské smlouvy ho katapultoval do nejvyšších pater komunistické nomenklatury. Krátce působil jako náměstek ústředního ředitele Československé televize a na počátku normalizace byl jmenován na devět let ředitelem Národního divadla.
Stál také u zrodu nechvalně proslulého Svazu českých dramatických umělců, který proslul při organizovaní takzvané Anticharty. Na Kočího působení v nejvyšší funkci jsou názory rozporuplné. Jako ředitel Národního divadla se zcela jistě musel podílet na řadě rozhodnutí, jež byla sporná. Stál také například za několika špatnými politickými rozhodnutími a ututlanými aférami. Na druhou stranu do divadla přijal i umělce, kteří byli jinde vyhozeni anebo jim vyhazov hrozil.
Spojovali jej se záhadným zmizením sboristky
V době svého ředitelování se Přemysl Kočí podruhé stal předmětem nepříjemných pomluv. Stalo se tak v souvislosti se záhadným a nikdy neobjasněným zmizením sboristky Národního divadla Věry Uriové. Žena zmizela v noci z pátku na sobotu dne 26. října 1974. Naposledy byla spatřena na konečné stanici tramvaje v Braníku, kde bydlela. Případ je dodnes zahalen tajemstvím a opředen zvláštními zvěstmi o bujarých večírcích pohlavárů doprovázených násilnostmi v podzemí Národního divadla.
Šířily se drby, že paní Urieová byla oblíbenkyní Přemysla Kočího a že se během jednoho z divokých mejdanů ocitla v divadelní sauně, kde přišla o život. Přemysl Kočí prý v té době na několik dní zmizel. V roce 1977 byla zbourána doplňovací budova divadla, tak zvaná doplňovačka. Během bouracích prací mělo být na místě dávno zrušeného hřbitova řádu Voršilek nalezeno tělo jedné ze zde pohřbených řeholnic.
Tehdy divadelní klepy nabyly opět na intenzitě. Říkalo se: „Našli tam Věru Urieovou, byla zabetonovaná v nové přístavbě sauny.“ Tehdy se také v místě, kde kdysi stála doplňovací budova, začal na zdi objevovat křídou namalovaný kříž a u něho písmeno V, značící jméno Věra. Za smrtí Věry, která byla na svou dobu velmi movitou ženou, ale patrně ve skutečnosti stál její tehdejší životní partner.
Přemysl Kočí působil v Národním divadle také jako divadelní režisér a to až do roku 1983. Zemřel dne 15. ledna 2003 ve věku nedožitých osmdesáti šesti let. Vdova Astrid jej uložila do hrobu na Vyšehradě, nedaleko místa posledního odpočinku nešťastné Jany Rybářové. Národní divadlo pohřeb ze své budovy neumožnilo. Ředitel Daniel Dvořák na poslední chvíli ustoupil vlně nesouhlasu v souboru a z řad kulturní veřejnosti.
Zdroje:
