Článek
Sejk byl křtěný Vltavou. Na svět přišel v Praze dne 9. října 1922. V rodném městě studoval na gymnáziu a začal snít, že se jednou stane profesionálním hudebníkem. Z pátého ročníku proto přestoupil na pražskou konzervatoř, tu ale nakonec nedokončil. Přátelé jej záhy přivedli do amatérského Divadelního kolektivu mladých.
Kariéru mu poškodila nemoc i chybné rozhodnutí
Na počátku okupace stál již jako elév na prknech Národního divadla. Od roku 1940 hrál v Moderním divadle na Žižkově. Další válečná léta strávil u kočovných společností a od roku 1942 působil v pražském Intimním divadle. Po osvobození pomáhal utvářet českou činoherní scénu divadla v Teplicích, odsud se ale již v roce 1946 vrátil do Prahy, kde se mezitím jeho předchozí působiště transformovalo v Realistické divadlo. Po dalších dvou letech změnil opět scénu a posílil soubor Městského divadla Žižkov. Na počátku padesátých let působil po tři sezóny ve Státním divadle v Brně. Ale již v roce 1953 byste jej zastihli opět v Praze a to rovnou v Národním divadle. První scéně pak zůstal věrný dlouhých třicet sedm let. Patřil zde k nejvytíženějším hercům, z mladých milovníků se brzy přehrál do postav zemitých chlapů, role dostával ale spíše malé.
Soběslav Sejk v Národním divadle
Již od roku 1945 se objevoval i na stříbrném plátně. Ani v tomto případě na něj ale nečekaly hlavní role. Poprvé se před kamerou mihnul jako host na slavnosti ve filmu Řeka čaruje. V padesátých letech se nevyhnul tendenčním titulům. Byl k vidění v Únosu či Nástupu. Kvalitnějších rolí se dočkal až na konci dekády. Vyzkoušel si mimo jiné i roli prince Hynka v pohádce O medvědu Ondřejovi.
V šedesátých letech do jeho života vstoupilo dlouhodobé a vážné onemocnění, kvůli němuž musel svoji hereckou činnost před kamerou značně omezit. Zároveň si našel novou vášeň. Obrovsky se v té době začal rozvíjet dabing a Sejk se stal jedním z průkopníků na tomto poli a zanedlouho i velkým mistrem. V roce 1968 však došlo ještě k jedné události, která jeho profesní život značně ovlivnila. Sejk se se svou tehdejší přítelkyní, herečkou Marcellou Sedláčkovou, rozhodl pro emigraci. Štěstí hledali ve Švýcarsku. Nakonec se ale oba z nikdy nevysvětlených důvodů do Československa vrátili. Vše ukončila tragédie. Marcella již 12. dubna 1969 spáchala z nejasných příčin sebevraždu.
Stal se mistrem dabingu, ale měl tajemství, které nesměl nikdo znát
Sejk se musel vyrovnat nejen se smrtí své blízké, ale zároveň byl nucen čelit i následkům nedomyšlené akce. Soudruzi mu zkrátka jeho pochybení neodpustili. Příležitostí ve filmu a televizi tak již nikdy mnoho nedostal. K vidění byl například v seriálech F. L. Věk, Byli jednou dva písaři či v hořké komedii Causa Králík. Soustředil se především na spolupráci s rozhlasem a na již zmiňovaný dabing. Namluvil desítky postav v mnoha zahraničních filmech a seriálech. Bez jeho charakteristického hlasu bychom si dnes dokázali jen těžko představit třeba četnického velitele alias herce Michela Galabrua v sérii oblíbených francouzských komedií s Louisem de Funèsem v hlavní roli. K slyšení byl i v populární Angelice nebo Sandokanovi. Na dabingovém kontě měl stovky rolí a za dabingovým mikrofonem pracoval téměř do své smrti. Není divu, že v roce 1995 obdržel Cenu Františka Filipovského.
Soběslav Sejk měl ale také svoji temnou stránku, o čemž jeho kolegové neměli celou řadu let ani ponětí a někteří se o ní až do své smrti nedozvěděli. Již v listopadu roku 1981 Sejka zverbovala proslulá StB. Zda se do jejích spárů dostal díky svému někdejšímu škraloupu, nebo byly důvody jiné, se již asi nedozvíme. Ve spisech, které si tajná policie vedla, se uvádělo: „Bude využíván především k aktivnímu rozpracování činohry Národního divadla. Zde udržuje dlouholeté styky s pravicově orientovanými umělci a režisérem Miroslavem Macháčkem. Dále s vyškrtnutými členy KSČ Luďkem Munzarem, Janou Hlaváčovou a Danou Medřickou. Též je v důvěrném styku se členy oportunistické organizace ´Klub sólistů ND´ z let 1968-69, s Rudolfem Hrušínským, katolíkem Josefem Kemrem a Jiřím Sovákem.“ Zdůrazňovaly se i další Sejkovy vztahy, především s Jaromírem Hanzlíkem nebo Václavem Postráneckým.
Spolupráce skončila těsně před revolucí
Soběslav Sejk dostal krycí jméno Janík, později František. S tajnými se scházel v kavárně Obecního domu v Praze. Obstál. Ve zprávách byl opakovaně chválen. Vše, co věděl nebo zaslechl, zapsal a oznámil. Udal například, že Josef Kemr odmítl nastudovat menší roli ve hře Maxima Gorkého, za což měl být údajně velmi kritizován souborem. Spolupráce trvala roky. Jeho poznatky k herečce Kláře Jernekové nebo herci Petrovi Štěpánkovi putovaly do samostatných složek. Sám Sejk byl ale pod drobnohledem. StB si k jeho osobě například poznamenala: „Má slušně zařízený byt. Je majitelem osobního vozu Trabant. Nebylo zjištěno, že by měl sklon k častému požívání alkoholu. Je o něm pouze známo, že má slabost pro ženské pohlaví. Styk se ženami pochybných existenci však nevyhledává.“
Herce nikdo nepodezíral a trestu nakonec unikl. Pouhých jedenáct měsíců před revolucí si zažádal o důchod. StB již o něj nadále nejevila zájem. „Z výše uvedených důvodů vyplývá, že ztrácí své zpravodajské možnosti,“ stojí v závěrečné zprávě. Vše se provalilo až řadu let po převratu, kdy to Sejkovu kariéru již nemohlo nijak ovlivnit. Někdejší skvělý dabér, ale také konfident nechvalně známé tajné policie zemřel po dlouhé nemoci v motolské nemocnici 19. dubna 2004 ve věku osmdesáti jedna let.
Pohřben byl na hřbitově Malvazinky.
Zdroje:
