Článek
Kdybychom měli českou kinematografii přirovnat k rozbouřenému moři, Věra Chytilová by byla tou nejdivočejší vlnou. Jako jediná žena mezi muži v legendární generaci šedesátých let dokázala, že film nemusí jen vyprávět příběhy, ale může provokovat, rozbíjet konvence a klást otázky, které bolí. Její snímky byly nespoutané, vizuálně uhrančivé a především nekompromisní.
Jediná v ročníku
Věra byla ostravskou rodačkou. V černém městě se narodila 2. února roku 1929 do rodiny legionáře. Otec František Chytil byl na počátku první světové války raněn a padl do ruského zajetí. K legiím se dostal díky svému bratrovi. Později byl nájemcem nádražních restaurací, na jejichž vedení se spolu s ním podílela i jeho žena Štěpánka. Věra Chytilová prožila společně s o šest let starším bratrem Juliánem své dětství v Olomouci, kde byla posléze po anexi Sudet umístěna do klášterní školy. Po maturitě studovala dva roky architekturu v Brně, po odchodu z fakulty pracovala jako kreslička, laborantka a manekýnka. Její první manžel Karel Ludwig ji na přelomu čtyřicátých a padesátých let uvedl do společenského a kulturního života v Praze. Záhy získala první zkušenosti s filmem. V historické komedii Císařův pekař a Pekařův císař se objevila v malé roličce dvorní dámy. Za kamerou pak začínala ve Filmovém studiu Barrandov jako klapka. Poprvé si tuto roli vyzkoušela u filmu Hudba z Marsu. Věře to rozhodně nestačilo. Postupně se vypracovala přes skriptku až v pomocnou režisérku. Po několikaleté filmařské praxi se v roce 1957 přihlásila na FAMU na obor filmová režie, na který byla jako jediná žena přijata. Ocitla se v ročníku Otakara Vávry a jejími spolužáky byli Jiří Menzel, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt.
Filmařinu studovala u Vávry
Režisér Jiří Menzel na společně strávená studentská léta později vzpomínal takto: „Během těch čtyř, vlastně šesti let, co jsme se s Věrou kamarádili, poznal jsem ji jako pilnou studentku, noblesní dámu, obletovanou krasavici, uličnickou kamarádku i tvrdohlavou cílevědomou holku. Byla přesný opak člověka, jakým jsem byl já.“ Přesto si prý hodně rozuměli, měli velmi podobný vkus i názory na to, co je obklopovalo. Jakmile ale opustili školu, začali dělat filmy každý úplně jinak.
Menzel byl jejím panošem
Jiří Menzel byl o devět let mladší než jeho spolužačka a Věra se prý k němu chovala jako k mladšímu bratrovi. „Vzala si mě pod ochranu a vylepšovala mi kinderstube, kterou mí dobří rodiče trochu zanedbali. Jako kluk z předměstí jsem od ní dostával lekce, jak se má chovat dospělý muž. Otvírat dámě dveře a pouštět ji napřed, pomáhat z kabátu a podobně. Strávili jsme spolu čtyři roky jako dva sourozenci, seděli jsme vedle sebe v jedné lavici, občas mne v návalu energie štípla do stehna nebo praštila pěstí. Spolu jsme se vysmívali hloupým filmům i hloupým lidem. Byli jsme zvláštní dvojka - dáma a její vychrtlý panoš.“ Menzel dával k dobru i to, jak na Věru Chytilovou letěli chlapi. Když společně chodili z Klimentské, kde byla škola, na obědy do Opletalovy, kde byla menza, často se stávalo, že ji někdo zastavil a prosil o schůzku. Věra nebyla ale jen krásná, byla také chytrá a mužské měla prokouknuté. S humorem pak Jiřímu líčila, jak některé ty schůzky probíhaly.
S Jiřím Menzelem si byla za studií blízká
Jestli to měla Věra s někým od počátku těžké, tak to byli komunističtí soudruzi. Již svým prvním ročníkovým cvičením na FAMU je pobouřila natolik, že ti nejenom že neuznali její práci, ale okamžitě řešili její vyhazov ze školy. Když se to dozvěděla, pokusila se o sebevraždu. Řekla, že život jí dával smysl tehdy, když mohla dělat práci, pro kterou se cítila povolána. Zodpovědní činovníci se její reakce zalekli a raději přibrzdili. Přehodnotili své rozhodnutí a školu jí nechali dostudovat.
Do emigrace jít nechtěla
Věra FAMU absolvovala hraným středometrážním snímkem Strop, ve kterém využila autobiografické prvky a zkušenosti modelky. Vyprávěl o manekýnce Marii a jejím poněkud bezvýchodném životě. Následný filmový debut si Chytilová odbyla snímkem Pytel blech, který natočila coby hraný dokument o životě na dívčím internátu textilky v Bělovsi. Aby si byla jistá autenticitou, neváhala se do internátu na týden nastěhovat a chodit s dívkami do fabriky.
Po celovečerním hraném debutu O něčem jiném začala Věra připravovat se svým druhým manželem, kameramanem Jaroslavem Kučerou, snímek Sedmikrásky. Mezitím natočila ještě krátký fragment Automat svět do povídkového filmu Perličky na dně. Poté následoval další ceněný snímek Ovoce stromů rajských jíme. Věra se zařadila mezi nejvýznamnější tvůrce československé nové vlny. Vyprávěla silné příběhy, které na diváky působily svou originalitou a autenticitou. Ve své době byly doslova zjevením. Bohužel toto období trvalo jen krátce, jelikož následná normalizace podobným experimentům nepřála.
V srpnu roku 1968 odmítla emigrovat do Francie a v sedmdesátých letech nesměla kvůli televizní inscenaci Kamarádi šest let pracovat. StB se několikrát neúspěšně pokoušela přimět ji ke spolupráci. Věra se neupsala a neuhnula, ani když po ní chtěli podpis pod Antichartu. Raději se smířila s tím, že bude točit mnohem méně, ale nadále tak, jak chce ona sama.
Prosadila si své
V roce 1976 se vrátila na plátna kin s filmem Hra o jablko, v němž si hlavní mužskou roli povrchního gynekologa zahrál její spolužák Jiří Menzel. Snímek pojednává o mužském egoismu, odkaz na biblické téma evokuje souboj pohlaví. Následoval snímek Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, který se namísto vztahů mezi pohlavími pro změnu zaměřil na kritické zobrazení společnosti.
Méně známý, ale o to více zajímavý, byl i snímek Vlčí bouda. Jednalo se o u nás netradiční sci-fi horor. V roli jednoho z mimozemšťanů se objevil legendární Miroslav Macháček. K nejlepším snímkům Věry Chytilové se pak řadí Faunovo velmi pozdní odpoledne, groteskní moralita o stárnoucím svůdci s Leošem Suchařípou v hlavní roli. Film Kopytem sem, kopytem tam upozornil na promiskuitu a nový fenomén AIDS. Jak později vzpomínal režisér Tomáš Vorel, ředitel Československého státního filmu Purš film při kontrolní projekci zakázal spolu s jeho snímkem Pražská 5. Ale Věra Chytilová tak dlouho na Purše útočila, aby vysvětlil důvody zákazu, až nakonec povolil a Kopytem sem, kopytem tam mohl jít ven. Pražská 5 byla puštěna do kin až o půl roku později.
Režisérčin věčný boj s mocnými soudruhy byl legendární. Později naznačila, jak je možné, že s ní nezametli, jako s mnoha jinými. „Cítila jsem se tak zahnaná do kouta, že jsem řekla, že pokud mě nenechají dělat a odstaví mě, tak půjdou se mnou, že vím věci, které asi nechtějí, aby věděli jejich nadřízení.“
Klidně se poprala
Věra si nikdy a před nikým nebrala servítky. Kolovaly o ní neuvěřitelné historky. Když se jí nelíbila práce kameramana nebo střihače, neváhala je praštit nebo po nich něčím hodit. Během natáčení Vlčí boudy se dokonce měla s kameramanem poprat. Herce pro změnu urážela a snažila se je vytočit, aby zachytila jejich přirozené emoce. Milanu Šteindlerovi nechala kupříkladu během natáčení filmu Kopytem sem, kopytem tam přitlouci šuplík, který měl vytáhnout, a když ho nakonec celý vzteklý vyrval, ještě mu vynadala, že hraje mizerně. Podle svérázné Věry jen psychický nátlak dokáže vyvolat spontánní reakci.
V osmdesátých letech začala Věra hojně spolupracovat s hercem Bolkem Polívkou. Natočila s ním oceňovanou Kalamitu a Šaška a královnu. Po revoluci přišla kultovní komedie Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Snímek s Bolkem Polívkou v roli vesnického ňoumy a alkoholika, který zdědil milióny a neumí se s tím psychicky vyrovnat, přesně vystihl divokou éru devadesátých let, včetně kocoviny z éry privatizace, rozkrádání a všeobecného zmatení hodnot. Stručně to shrnula postava vzteklého číšníka vykřikujícího známou repliku: „Nová doba. Host vyhazuje vrchního.“
Polívka o spolupráci s ní řekl: „Má ráda jemné omyly a zakoktání, ona svým způsobem vyhledává to nepovedené, proto jsou její filmy takové živé. Je to přibližování, očichávání lidí. Ona i v rozhovorech s lidmi, které nezná, je taková ostrá. Snaží se jít na dřeň. Snaží se toho člověka znejistit. Oni si lidi například myslí, že je to nějaká legrace, tak odpovídají legračně, ale pak se přistihnou, že jsou zahnaní do kouta, kde se Věře podaří z nich vymáčknout něco, co by třeba jiný nevymáčkl nebo co by třeba i vymáčkl, ale na co by potřeboval mnohem víc času.“
Vysněný film o Němcové nenatočila
V roce 1998 se Věra Chytilová pokusila o drama křížené s komedií. Pasti, pasti, pastičky však byly přijaty dost chladně. Posledním a dost rozporuplným filmem slavné režisérky se staly Hezké chvilky bez záruky, tragikomedie o psycholožce Haně, která se snaží řešit nejrůznější problémy svých klientů. Dlouho se spekulovalo o tom, že natočí ještě druhý díl Dědictví, ale Chytilová se na filmu, který měl premiéru v roce 2014, už nijak nepodílela. Bezmála čtyři desetiletí usilovala o to natočit film o Boženě Němcové. Marně. Nakonec byla vydána alespoň rozsáhlá filmová povídka Tvář naděje, která měla být předlohou filmu.
Vedle klasické filmové tvorby se Chytilová věnovala i dokumentaristice, v níž mimo jiné poukazovala na nerovné postavení žen u nás. Věnovala se jejich malému zastoupení v politice, domácímu násilí, vleklým soudním sporům o děti. Ukazovala na stereotypy ve způsobech chování. Všímala si situací, kdy týraná žena nemá zastání, neboť vše řeší mužský soud. Prezentovala ženy jako osobnosti mimo ideologii a moc. Příčinu pocitu nenaplnění u žen viděla v nedostatečném ocenění jejich domácí role. Sama se rodinného života ovšem nevzdala, najala si paní na pomoc v domácnosti, aby mohla zvládnout rodinu i kariéru.
Kopeckého prozradil notýsek
Jejím prvním manželem byl o deset let starší fotograf Karel Ludwig. Rozešli se po třech letech a na rozloučenou si udělali večírek. Druhým pak kameraman Jaroslav Kučera, se kterým měla dceru Terezu a syna Štěpána. Ani toto manželství Věře nevydrželo. „On byl introvert, tichý člověk. Život se mnou pro něj byl podle jeho vlastních slov smršť,“ vysvětlila Chytilová později.
Milovala proutníka Kopeckého
V mládí také prožila vášnivý vztah s hercem Milošem Kopeckým, do něhož byla tak zamilovaná, že si ho chtěla vzít a založit s ním rodinu. Kopecký přitom v té době žil s Milenou Le Breux, která o jejich románku věděla, ale nevadilo jí to. Bouřlivý vztah Věry a Miloše trval tři roky. Rozešli se poté, co Kopecký u Chytilové doma zapomněl svůj deníček a ona jej objevila. Zjistila, že si po jedné z návštěv u ní do něj napsal větu: „Konečně doma, konečně klid.“ To byla pro ni poslední kapka.
Muži to s ní rozhodně neměli lehké, soudě alespoň podle jejího výroku: „No jó, mužský, ti nestárnou. Šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly. Žádná celulitida. Žádné klimakterium. Ale pak najednou… zdechnou.“
Chytilové vila v ulici Pod Havránkou
V sedmdesátých letech si v pražské Tróji nechala vybudovat luxusní vilu, která byla obklopena krásnou zahradou s bazénem. Přestože několik let studovala architekturu, věhlasnému architektovi Emilu Přikrylovi nechala volnou ruku. Jak vzpomínala ve své knize, měla pouze jediný požadavek, aby byl dům moderní a nepřipomínal chalupu, bunkr nebo trafostanici. Přikryl si to vzal k srdci a navrhl pro ni vícegenerační stavbu, která připomíná vzdušný funkcionalismus meziválečného období. Věra ve své rezidenci měla i fotoateliér a natáčela tu film Hra o jablko. Propůjčila ji také kolegovi Janu Hřebejkovi, který ji využil jako kulisu do snímku Nevinnost.
Za svůj život Věra Chytilová posbírala celou řadu ocenění a je považována za jednoho z nejvýznamnějších režisérů u nás. Zemřela v březnu roku 2014 ve věku osmdesáti pěti let.
Zdroje:
