Zneužívání ve sboru? Film Sbormistr nastavuje zrcadlo

Kontroverzní vedoucí dětského pěveckého sboru. Jedni mu přáli kriminál, druzí podepisovali petice za jeho propuštění. Šarmantní umělec v obleku skončil nahý a rozkročený u zdi ve vazební cele. Právem? Kauza Bohumila Kulínského po letech oslovila filmové tvůrce.

Autor filmu Ondřej Provazník se nechal kauzou sexuálního zneužívání v Bambini di Praga volně inspirovat. Děj zasazuje do devadesátých let a zachycuje atmosféru té doby.

Film pracuje s motivem nejistoty  — a v nejistotě ponechá i diváky. Nejde o syrové severské drama s naturalistickým zobrazením. Sbormistr je spíše film o tajemství. O tichu a nevyřčených myšlenkách. Kulisy jsou uhlazené, divák za ně téměř nenahlédne. Násilí a osobní tragédie visí ve vzduchu. Zachytit je lze jen nepřímo: z pohledů, tónu hlasu, gest a výrazů.
Vzhledem k nevyhraněné atmosféře je snímek vhodný nejen pro dospělé, ale i pro náctileté diváky. Širší publikum tak může vnímat téma zneužívání z bezpečnější perspektivy.

Děj filmu Sbormistr (2025) se odehrává v době, kdy dětské pěvecké sbory zažívaly vrchol své popularity. Pro pochopení příběhu je tento dobový rámec klíčový.

Dětské pěvecké sbory pravidelně vystupovaly na společenských akcích, slavnostech, kulturních festivalech i politických událostech. Sborový zpěv ve společnosti znamenal vysokou prestiž. Rodiče často vnímali přijetí dítěte do renomovaného souboru jako důkaz nadání – a jako cestu k výjimečnosti.

Zájmových kroužků bylo po revoluci výrazně méně než dnes, a o to větší byl zájem o zpěv. Do slavného souboru Bambini di Praga, jímž je film inspirován se hlásily stovky dětí ročně. Počet uchazečů výrazně převyšoval kapacitu. Na konkurzy se stály dlouhé fronty, děti zpívaly před odbornou komisí a jen ty nejmuzikálnější měly šanci získat závaznou přihlášku.

Přijetí do Bambini di Praga bylo vnímáno jako událost, na kterou se nezapomíná. Naopak odchod ze sboru obvykle provázely zvědavé a velmi osobní dotazy příbuzných i učitelů. Kdo by přece takovou nádheru opouštěl dobrovolně?

Hlavní hrdinkou filmu Sbormistr je třináctiletá Karolína, která touží následovat svou starší sestru Lucii do koncertního oddělení – takzvaného Áčka. Přijetím ale nic nekončí. Ve světě dětského pěveckého sboru je všechno podmíněno disciplínou, trpělivostí a neustálým výkonem.

Karolína se postupně probojovala až téměř na vrchol – do přípravky vedené matkou sbormistra Máchy. Její přístup je profesionální, pečující a často dojemně pečující. „Ruce na bříška,“ říká dívkám při zkouškách. „Usmívejte se, ať jste krásné.“

Paní sbormistryně Máchová opatruje žákyně citlivě – vede, vzdělává, pomáhá. Ale její mateřský dohled se vždy ztratí, když je ho nejvíc třeba – v noci. Když je Bohumil s dívkami sám. Společné sauně se „maminka sboru“ vyhýbá obloukem stejně usilovně jako všem večerním aktivitám. Volná zábava, alkohol, tanec a zpěv s Bohumilem? To vše Blanka Máchová elegantně míjí. Mizí nenápadně a včas, zato spolehlivě. A pak se vrací ráno a znovu se usmívá. Sametovým pohledem ujišťuje děti, že jsou v bezpečí svého sboru - své druhé rodiny.

Emoce jsou jemné jako tóny. Různě se překrývají a mají různou hlasitost. Sestry mají mezi sebou hluboké pouto. Jeden dětský pokoj, legrace, spiklenectví. Přesto Lucie mladší Karolínu málem zavraždí.

Svlečenou po sauně ji zamkne venku v horském mrazu. S drsným, pomstychtivým výrazem. Sama pak zaleze do vyhřáté postele a s očima dokořán čeká. Na co? Na smrt milované sestry? Protože sestra postoupila do „Áček“, protože zpívá sóla a sbormistr Mácha se na ni dívá častěji než na ni?

Nebo snad chce sestru chránit? A vražda těla má být zoufalým aktem lásky? Ochranou před vraždou ducha, která by ji tu čekala? Možná to neví ani sama Lucka. Jen následuje city silné a neviditelné. Rozporuplné a strašidelné. Možná už si nevědomky osvojila, že účel světí prostředky.

Kolektiv dětí je soupeřivý, plný schválností. Snaha zaujmout Máchu je obrovská, protože právě on rozhoduje o všem — rozdává pěvecká sóla, zabavuje je a vybírá členky na zahraniční zájezdy. Rozhoduje o tom, jak se bude vyvíjet pěvecká kariéra dívek. Všechny jsou vynikající zpěvačky, a proto si navzájem neustále konkurují.

Rozbroje však mizí v momentě, kdy dívky navléknou sborové stejnokroje. Důležitý je výsledek. Každá stojí na jevišti, podobná všem ostatním – prožitkem i stejným úborem.

Sboristky jsou jako okna penzionu v zimní krajině, kde probíhá soustředění. Jedno okno jako druhé, v řadách nad sebou, uprostřed nehostinné bílé prázdnoty. Krásná, ale skrývající tajemství. Tichá, mlčící okna.

Dívky si hrají hru na dlouhé pohledy a „letmáče“ od sbormistra. Žádná ale nevysloví to, co všechny tuší. Nejblíž tomu je snad sboristka v kostele. Nabídne Karolíně, že ji přidrží, kdyby omdlévala. Karolína se nejprve diví – ale v závěrečné scéně po dívčině ruce skutečně sáhne.

Členky sboru jsou něco mezi vyvolenými žačkami, kolegyněmi, dcerami a manželkami jednoho charismatického vůdce.

Karolína ve výběrovém oddělení začíná pečovat o svůj vzhled. Ještě před pár dny, u paní profesorky, byla holčičkou – s ofinou, copánky, smíchem a potrhlým chováním. Teď se najednou proměnila. Chce se líbit. Při zpěvu visí na sbormistrovi zamilovaným pohledem.

Zjitřená dívka, plná emocí, které se naplno rozeznívají v sborovém zpěvu. Možná i její hlas skutečně zkrásněl – a právem sbormistra uchvacuje. Sólo, které původně patřilo Aničce, teď má zpívat Karolína. Aniččin hlas prý není dost jemný. Ale proč to dřív nevadilo? Dřív se na sóla hodila – změnil se její hlas? Mácha ho začal slyšet jinak? Ostře, silně, příliš žensky?

Anebo ho prostě fascinovala Karolína – raně dospívající dívka s méně ženským, zato křehkým a podmanivým projevem?

Autor filmu nás ponechává v nejistotě. Stejně jako Mácha znejišťoval členky sboru.

Skrze příběh Karolíny nahlížíme na sbormistrův manipulativní vzorec chování. Dívku si vyhlédne – možná mu ji doporučí jeho matka. Jen podle zpěvu? To se nikdy nedozvíme.

Následuje první kontakt. První pochvala dívčina hlasu. První pocit výjimečnosti. Přijetí do Áček je šokem – pro dívku i její rodiče. Má jít mezi nejlepší z nejlepších.

Sotva se z toho dívenka trochu vzpamatuje, přichází další dávka. Sólo. Uznání. Už není jen mezi vyvolenými. Možná je ta úplně nejvýše.

Sbormistr je dárce štěstí. Nositel krásných pocitů. Dívce je s ním dobře. Ráda přijímá nabízenou identitu nesmírně talentované sboristky. Sbormistr Mácha ji povyšuje – v jejích vlastních očích.

Z jeho přítomnosti ji začíná mrazit po těle. Letmé pohledy. Jiskření. Platonická láska k uznávanému pedagogovi. A k tomu ten zpěv, ta atmosféra. Vše je posvátné, naplněné nadějí.

A pak přijde něco zcela nečekaného. Sexuální útok.

Sboristka je sbormistru Máchovi zavázaná a oddaná. Touží po vznešeném pokračování jejich lásky. Po hlubokém pohledu. Po letmém doteku.

Místo toho je strnulá. Ústa nevydají ani hlásku. Karolína nedokáže pochopit, natož pojmenovat, co se právě děje.

Funguje mechanicky. Jako stroj. Srdce bije, dech běží – alespoň základně.

Zaujme ji kreslený film, který sledují děti v protějším okně. Je ona tam? A tohle se jí jen zdá? Nebo tam za tím oknem se ocitá jen její dětství? Zatímco ona zůstala tady uvnitř?

Ticho z jeho strany ji přiměje k odchodu. Zraněná a zbořená se vrací do pokoje ke své sestře.

Ticho ze všech stran – z kterého se bude dlouho sbírat. Jen aby pak padla do ještě větší propasti. Muk vlastní viny.

Sváděla ho pohledy? Nadbíhala mu? Pokazila něco?

V tuto chvíli našeho povídání se dostáváme k tématu zobrazení - umění. Zpracovávat složitá a bolestná témata má smysl – už jen proto, že tříbí emoce. Pomáhá nám orientovat se v motivech lidského jednání. Film Sbormistr naznačuje emoce v jejich složitosti. Pro oběť může být příslibem: i když je člověk sám, nemusí zůstat osamělý.

Zeptala jsem se psychiatra a duchovního Maxmiliána Kašparů na možný dopad filmu Sbormistr na společnost. Přináším jeho odpověď:

„Film Sbormistr může působit jako včela – na jedné straně přináší med, na druhé dává žihadlo. Řada traumat, zvláště z dětství, zůstává v nás hluboko uložena, často nevědomě. Audiovizuální zážitek je může nečekaně vynést na povrch – bolestivě, ale i očistně.

Současně působí preventivně: upozorňuje rodiče, že není všechno zlato, co se třpytí, a potenciálním pachatelům ukazuje, že i dlouho utajované zlo může být jednou pojmenováno.“

Oslovila jsem pracovníky Linky bezpečí, kteří mají každodenní kontakt s dětmi v krizových situacích. Mezi nejčastější témata, která děti po telefonu sdílejí, patří úzkosti, deprese a sebepoškozování. Ani sexuální zneužívání bohužel není ojedinělé – jde o častější problém, než by se mohlo zdát.

Přestože film Sbormistr silně rezonuje ve veřejném prostoru, Linka bezpečí nezaznamenala výrazný nárůst hovorů na toto téma. Počet kontaktů i jejich skladba zůstává podobná jako před uvedením filmu.

Linka bezpečí je tu pro každé dítě a pro každý problém. Funguje zdarma, anonymně a nonstop. Konzultanti jsou odborně školení a připraveni pomoci i tehdy, kdy dítě nedokáže o svém trápení mluvit s nikým jiným.

Sbormistr nespoléhá na ověřené filmové postupy české tvorby. Je jiný. Bourá tabu. Nebojí se ožehavého tématu. Jeho úspěch na MFFKV i u diváků svědčí o tom, že společnost je již připravena na nový směr v českém filmu. Už nejsme tatáž společnost jako v 90. letech minulého století. Tehdy se o zneužívání dětí téměř nemluvilo. Už se nechceme u filmů jen bavit nebo vidět známé zavedené herce. Toužíme jako diváci rozumět souvislostem a neutečeme z kina, když autor otevře Pandořinu skříňku. Publicistka Mirka Spáčilová označila Sbormistra za zbytečně opatrný film. Lze souhlasit? Snad ano. Sbormistr je opatrný český film na neopatrné téma. A to má v české kinematografii velkou cenu.

Snímek Sbormistr představuje rodiče Karolíny jako slušný, inteligentní manželský pár. Přesto se jim dcery nesvěří. Snad proto, že vnímají svět zjednodušeně, schématicky. Například dívkám důrazně zakazují chodit domů přes les, kolem brlohu bezdomovců. Ale nebezpečí často číhá právě v důvěrně známém prostředí.

Tatínek děvčat je sympatický muž. Hrdý člověk s pevnými zásadami. Ale když mu domu přijde sbormistr Mácha, ohýbá se před ním jako chudák a ometá drobky ze stolku. Zatímco pan Sbormistr sedí sošně, hlavu vztyčenou, pohled zkoumavý a pevný – div maminka z rozpaků neupustí hrneček.

Ten důstojný pán v obleku je přitom jen tchoř, který se vetřel k dětem až do obýváku.

Ve filmu Sbormistr, který je inspirován kauzou Bohumila Kulínského zní dokonalá hudba – stejně jako kdysi v Bambínách. Do vypilovaného souzvuku prosákly emoce sboristek – zoufalství i zbožňování. Vznikl neopakovatelný zvuk. Kde jsou ty hlasy dnes? A kde je tíživé ticho, které dalo bolesti tolik let růst?

Zrodilo se z viny a hanby, strachu a pocitu vlastního selhání. Dívky nevinily jeho. Vinily sebe – že se nebránily, že byly „lehké“ – jen aby mohly vyniknout ve zpěvu.

Na co asi myslela Karolína, když v závěru filmu zpívá se sborem slavnou Dvořákovu píseň Když mne stará matka zpívat učívala? Možná snila o bezpečí písní, jak je znala z dětství. Ted jsou před ní dlouhé roky pochybností. Kdyby jen tušila, jak dlouho to všechno potrvá.

Prozatím pláče. Ale jen písní – tak, jak je to sbormistr naučil. A pak se odmlčí. Posadí se na stupátko k nohám ostatních sboristek. Mezi truchlivé tóny. Do Dvořákovy náruče.

Zdroje: