Článek
O houbaření jsem se nezajímala do té doby, než partnera loni napadlo vzít mě na houby. Nic jsem od toho nečekala, ale z lesa jsem se vrátila s novým koníčkem. Bavilo mě toulat se po ránu ztichlým lesem, houby sbírat, fotit, čistit, sušit a chystat na vaření. Naučila jsem se houbové rizoto, zavařila jsem si hříbky v octovém nálevu a celou zimu jsem je ujídala z malých skleniček pro chuť.
Na letošní sezonu jsem byla nachystaná. Stáhla jsem si aplikaci Rostou s atlasem hub, četla si o různých druzích a k narozeninám jsem dostala luxusní proutěný košík. Koupila jsem si pěkné malinké skleničky a nachystala si směs na zavařování.
V pozdním létě konečně pořádně zapršelo a pár dní na to jsem se vydala poprvé na houby. Bylo po několikadenním dešti, ze stromů padaly kapky a tráva byla mokrá, ale v lese ani houbička. Nejvíce mě překvapilo, že houby nebyly téměř nikde vidět, ale ani cítit. Když jsem chodila na houby po dešti loni, celý les krásně voněl houbami, a byly všude vidět houby nejrůznějších druhů, tvarů a velikostí. Do lesa jsem se během léta a brzkého podzimu vydala ještě několikrát, a kromě hořčáků nebo starých červivých plodnic jsem na žádné mě známé jedlé druhy nenarazila. Říkala jsem si: „Jsem tu ve špatnou dobu? Nebo je to divný rok?“
V letošním roce jsem také vyfotila pár krásných hub, ale domů jsem si je neodnesla.
Od houbařů ve svém okolí a z komentářů na houbařském serveru jsem slyšela něco obdobného. Letos je divný rok. Houby nerostly na obvyklých místech, kde je zkušení houbaři běžně nacházejí, a naopak naráželi na shluky hub v oblastech, kde by je nečekali. I samotné výpravy na houby prý byly zvláštní. Dvě hodiny chození po lese žádný úlovek nepřinesl, a pak se celý košík zaplnil poklady z jednoho místa.
Odložená sezona
S babím létem ale přišlo něco divného. Zdálo se, že deště a nezvykle teplé podzimní počasí probudilo houby k životu. Ve chvíli, kdy jindy už bývá houbařská sezona u konce, se všude na internetu začaly objevovat fotky lidí s nacpanými košíky. Zaradovala jsem se, jenže zrovna jako na potvoru jsem v té době jezdila na služebky, byla jsem pracovně vytížená a místo do lesa na houby jsem se dostala jen na krátké procházky v parku. Více času jsem začala mít až ve chvíli, kdy teploty klesly k nule a někde i přešly první mrazy, a to už si žádné houby sbírat netroufám.
Takže v letošní zimě si u televize na houbách pochutnávat nebudu. A je mi to líto. (Vím, že některé druhy lze koupit čerstvé i naložené a že i teď možná rostou nějaké jedlé druhy. Ale já moc ráda nakládám hříbky a moc druhů hub zatím nepoznám.)
Rodinka hřibů hořčáků a další letošní houby krásné na fotku.
Zničená příroda, nebo jen divný rok?
Taťka mi vysvětlil, že letošní sezona byla tak suchá, že vyschlo i podhoubí pod zemí, a proto byl zapotřebí dlouhý a vydatný déšť, aby z něj začaly růst nové plodnice. Tak doufám, že příští sezona houbaření bude radostnější.
Zároveň se ale s úzkostí dívám na vývoj počasí, vnímám zprávy o klimatických změnách a obávám se, aby se letošní sezona nestala normou. Pokud jsme si natolik zničili přírodu a Zemi, že se celým skupinám organismů nedaří a počasí se přestává řídit původními cykly, zřejmě jsme si zadělali na pořádný problém. A je nejvyšší čas s tím začít něco dělat.
Máte rádi houbaření? Pokud ano, napište mi své letošní zážitky do komentářů.
