Článek
Pokud sledujete můj příběh, asi víte, že mě nedávno oslovila na nádraží zoufalá slovenská rodina s malým chlapečkem. Přišli o platební kartu, kterou buď ztratili, anebo jim ji někdo ukradl. Když ji hledali, tak jim ujel vlak. Prosili mě o peníze na cestu domů a slíbili, že mi je vrátí, jakmile se dostanou bezpečně domů.
Úplně se mi to nezdálo, dala jsem si čas na rozmyšlenou, a nakonec jsem se rozhodla jim pomoci. V anketě jste převážně hlasovali, že mi peníze na účet nikdy nedorazí, a měli jste pravdu. Zřejmě to byli podvodníci.
Vzpomněla jsem si na tenhle zážitek, když mě včera v metru oslovila slečna.
„Dobrý den, můžu vás o něco poprosit?“ Slečna vypadala slušně a mluvila mile. Sklonila jsem telefon a poslouchala. Vylezlo z ní, že jí ukradli peněženku a prosí mě o peníze, aby se dostala domů.
Já jsem se po nedávné zkušenosti vytočila. „Jo, přesně takhle jsem nedávno přišla o pětistovku! Podobný příběh. Taky mi tvrdili, že všichni lidi nejsou zlí a každý se může ocitnout v nouzi.“
„Ale to může, já jsem skutečně v nouzi,“ namítala slečna a ještě chvíli jsme se dohadovaly.
Řekla jsem, že tentokrát pomoct nechci. Slečna byla neodbytná. „Prosím, aspoň dvacku!“ Odmítla jsem.
Aspoň stravenku?
Udělala znovu smutné oči a zkusila to naposledy: „Tak aspoň stravenku?“
No jasně. Takže žádná ztracená peněženka. Komu ukradnou peněženku, zamíří na policii, a pokud bude žádat lidi o pomoc, tak jen o prachy na cestu domů. Zase jen lži a další profesionálka. Tihle lidé mají náplní práce citové vydírání, dělání smutných očí a vzbuzování výčitek ve slušných lidech, kteří jsou zvyklí pomáhat.
Pořád mi to vadí, i když už v Praze žiju řadu let, a nemůžu si na to zvyknout. Protože při každé podobné žádosti mi hlodá v hlavě hlásek: „A co když je opravdu v nouzi? Kdyby se to stalo tobě, byla bys za pomoc ráda.“ Hlavně pokud dotyčného nebo dotyčnou vidím poprvé, jiné je to u žebrajících, které vídám pravidelně, tam už tuším, že je to jejich práce.
A tyhle hlásky v hlavách slušných lidí jim vydělávají na živobytí. Připadá mi paradoxní, že mě tihle lidé zastavují na služebce nebo po cestě do práce. Potřebuju si zvyknout, že to není osobní, že mě vnímají jen jako chodící peněženku, že já i oni jsme prostě v práci. Která se, díkybohu, od sebe liší.
