Článek
Každý z nás někdy v něčem pohoří, neuspěje, udělá někdy chybu. Pouze malá hrstka lidí si je vědoma svých kvalit a nebojí se přiznat chyby, protože je tolik nezdevalvují. Jak se můžeme naučit zvládat lidskou omylnost a nedokonalost?
Jakým způsobem se vyrovnáváme s chybami svými a s chybami těch druhých? Existuje nějaká metoda, která by lidi učila, jak se s chybami vyrovnávat?
Strach ze selhání
Na situaci, kdy někdo odmítá připustit, že udělal chybu, se můžeme dívat z různých úhlů – například z hlediska provázanosti s našimi potřebami. Uznání chyby může každého z nás reálně či domněle ohrožovat ve všech oblastech mezilidského soužití.
Z hlediska „živočišného“ pochybení dříve bylo a může dodnes být velice ohrožující – vést k ponížení, prohře, ublížení, ztrátě či smrti na různých úrovních. Může nám odebrat pocit bezpečí, sounáležitost s druhými, můžeme přijít o uznání… Co když ztratím důstojnost, bonusy, práci, kamarády, partnera?
To není úplně málo, že? Proto každé pochybení vede k automatické fyziologické reakci, podobné reakci na stres. Tato reakce má tím, jak moc je nepříjemná, vést svého „pána“ k tomu, aby následky tohoto pochybení již příště nezažil: aby mu ten prožitek byl tak nepříjemný, že se příště vehementně zasnaží „chybu“ nezopakovat.
Navíc jsme většinou odmalička při jakémkoli zklamání či zjištění chyby trestáni. Vyjádřením zklamání, opovržení, smíchem, špatnou známkou a dalšími následky. Ne všichni mají historickou zkušenost, že je pochybení a selhání řešeno konstruktivně, v pozitivním duchu do budoucna a způsobem, který nás jako lidské bytosti nijak nedevalvuje.
Z toho si můžeme vytvořit více či méně racionální stereotypy a tzv. jádrová přesvědčení o nás samých, druhých i světu, a dle nich poté jednat v případě reálného či domnělého ohrožení.
Toto všechno jsou podle mého názoru důvody, a určitě zdaleka ne všechny, které vedou mnohé k tomu, že chybu raději popřou, snaží se ji zamaskovat apod.
Myslet jinak, vnímat jinak
První pomocí, jak tuto situaci zvládnout, je uvědomit si výše uvedené souvislosti a přijmout, že naše emoce je možná naprosto přirozená a hrozby alespoň částečně reálné. Už jen to, že se strachem či jinými našimi vlastnostmi nebojujeme, ale přijmeme je jako přirozené, pomáhá.
Další krok směřuje k dlouhodobější práci na změně způsobů chování, myšlení, a tím v konečném důsledku i prožívání podobných situací. Zásadní je způsob vnímání toho, co se odehrává – venku i v našem nitru.
V oblasti chování se dají sestavit různá pravidla, která chceme dodržovat, např.:
1. Kdykoli budu mít strach něco přiznat, nejprve to přijmu bez hodnocení a zjistím, jaká ohrožení mi reálně či potenciálně hrozí. Potom se teprve rozhodnu, jak se zachovám. Mohu se rozhodnout jakkoli, řešení je spousta.
2. Pokud zpětně zjistím, že jsem něco nepřiznal, zkreslil či zamlčel, vrátím se a situaci vyjasním. Mohu k tomu využít i email, sms…
A takto dle libosti dále, podle toho, jak chcete tyto situace řešit.
Stejně tak si můžeme dát pravidlo, že podobně budeme pomáhat ostatním k odvaze. Takže kdykoli budeme mít dojem, že něco neříkají naplno nebo tak, jak to je podle nás, řekneme to sami a situaci popíšeme ze svého úhlu pohledu, vyjasníme si to a nastavíme tak nový způsob chování do budoucna.
Důležité je, aby ostatní reálně zažili, že utrží menší „šrámy“ při otevřené komunikaci než při zakrývání. Tímto vyjasněním mohu navíc i já sám zjistit, že situaci také nevidím plně tak, jak je, a přiblížit oba úhly pohledu na situaci.
Ustát sama sebe v úspěchu i selhání
V oblasti myšlenkových konstruktů je třeba odhalovat naše mentální stereotypy ohledně chyb a jejich přiznání, ohledně naší sebedůvěry, podpory a hodnocení v kontextu chyb a hodnocení druhých:
- Jak moc jsem závislý na hodnocení druhých?
- Co se stane, když v něčem selžu?
- Jak zvládám výsměch či opovržení druhých a jak to souvisí s mojí hodnotou?
A dále pracovat na vyladění mysli tak, že si uvědomíme a postupně zažijeme, že celý svět a výroky kohokoli z nás jsou jen subjektivní informace, které mohou mít s realitou společného hodně, trochu či vůbec nic. A že každá tato informace spíše hovoří o pohledu a osobnostní zralosti toho, kdo ji sděluje, nikoli o nás.
To pomáhá snížit stres z hodnocení ostatních i ostatními lidmi a zvyšuje schopnost stát se nezávislou dospělou a zralou osobností, která si ustojí sama sebe v úspěchu i selhání.
Každý z nás někdy v něčem pohoří, neuspěje, udělá někdy chybu. A každý děláme to nejlepší, čeho jsme v daném okamžiku schopni.
Čím více se my sami staneme nekritickými k sobě i druhým, tím více se přestaneme obávat kritiky a reakcí. Místo toho nastoupí popisný a nehodnotící modus chování. A ke stejnému způsobu chování poklidně povedeme i stranu druhou, když to bude třeba.
Můžeme využít i neurolingvistické programování, imaginaci a afirmace, díky nimž můžeme mozek „programovat“ pro dané situace tak, aby si je vyhodnocoval novým způsobem a pomohl nám se v nepříjemné situaci cítit emočně mnohem uvolněněji a pozitivněji než dosud.
Výše uvedenými technikami a přístupem se postupně vytratí hodnocení a srovnávání, které nám nejvíce brání ve zvládnutí zde popisovaného problému. V tuto chvíli již není, kdo by koho urazil, naštval, ponížil a před kým bychom chtěli zakrývat výsledky našeho myšlení a chování.
Ať se nám to daří co nejvíce.
