Článek
Zdravé sebevědomí dítěte je dovednost, která zaručí, že se dítě nikdy nebude utápět v šikaně, bude vesměs úspěšné, dovede se protlouct kde čím a v životě si poradí. Nebude si připadat k ničemu. A pokud se mu něco z výše zmíněného bude dít nebo si nebude vědět samo rady, vždy vyhledá někoho dalšího, s kým se poradí a nechá si pomoct.
Jenže jak na to? Pojďte si o tom říct.
Abychom pochopili oč tu vlastně jde, vraťme se do dětství.
Kdo z nás někdy slyšel:
„Nech to být, já to raději udělám.“
„To musíš pokaždé něco rozbít/rozlít?“
„Neumíš nic jiného než dělat bordel.“
„Běž od toho!“
„Teď na tebe nemám čas, mám práci.“
„Prosím tě, já to raději udělám sám/sama.“
„Neřvi nemáš proč!“
„Ještě ti přidám, ať máš proč řvát.“
Nebo nejhorší kalibr:
„Seš úplně k ničemu a nic neumíš!“
Asi každý toto někdy zaslechl. Někdo se s tím popasoval lépe, někdo hůře. Někdo to slyšel pouze výjimečně, když jednomu z rodičů došla trpělivost zkoušená mnoha okolnostmi a pro někoho to byl denní chleba.
Tak či onak velmi záleželo na tom, jak moc bylo konkrétní dítě odolné. Avšak spolu se zmíněnou odolností a četností těchto a podobných vět se utvářelo naše sebevědomí, vnímání sebe sama a okolí a velká část našeho životního přístupu.
Pokud jste tyto věty jako děti slýchávali, mám pro vás dvě zprávy. První z nich je ta, že pokud se vám nyní v životě nedaří a toto jste slýchávali velmi často, tak je to ten důvod proč. Není to o vaší konkrétní neschopnosti něčeho, ale o hlasu těchto vět, a lze to změnit. Jednoduše tento postoj odmítnete a rozhodnete se to dělat jinak než doposud, ale zpět k dětem.
Pokud vychováváte děti, vyvarujte se těchto vět. Samozřejmě jsme jen lidi a máme jednu trpělivost, ale nesmí to být denní chleba ani převažující polovina.
Odborné publikace a výzkumy jsou plné mnoha situací, vět a komunikace, které o tom píší a jejichž představení by zabralo hodiny. Pojďme si tedy stručněji ukázat ty důležité a zřejmě nejúčinnější.
V první řadě je nutné dítě naučit, že chyba je prostě chyba, je to normální, děláme je všichni. Když se stane chyba, tak se napraví a hotovo. S klidným přístupem a bez stresu. Například: pokud dítě něco například rozlije, tak místo ponižovacích vět je super říci: Jejda, já, když byla malá, taky jsem tolikrát rozlila skleničku. A víš co? Vzala jsem hadr, utřela jsem to a bylo po problému. To nevadí, pojď zkusíme to spolu. :)
Další nutností je nepřepočítávat na výkon, preciznost a dokonalost. To bývá velmi častá chyba rodičů a může dítěti ublížit víc, než tuší. Naučte děti, že všechny úkoly, které budou před ně postaveny nemusí zvládat na sto procent a být ve všem nejlepší. Nikdo z nás přece neumí všechno. Je naprosto normální, že jedno dítě se rychleji naučí chodit, jiné rychleji mluví a třetí zase baští samo. A také je normální, když nějaké to učivo dítěti nesedne. Skutečně děti nemusí být ve všem dokonalé a stoprocentní.
Ideální situace je, když dítě namaluje obrázek. Představme si třeba domek bez okna. My, místo toho, abychom hned poukázali na to, že okno chybí, se zaměříme na to, co se dítěti povedlo a pak můžeme dodat: hele a všimla jsem si, že chybí okno. Chceš ho dokreslit sám, nebo ti mám pomoct?
Ideální rovněž je, když dítě ví, že ho milujeme úplně stejně, když je hodné jako když zlobí. Že ho milujeme stejně, když přinese jedničku nebo pětku a úplně skvělé je mu prostře říct. Miluju tě, když si hodný a miluju tě, i když zlobíš. Krásná věta, která umí kouzla.
Každé dítě si projde obdobím JÁ SÁM/JÁ SAMA. Toto je ideální čas to skutečně nechat děti dělat samotné. Pokud se to prošvihne, dítě přijde o chuť cokoliv dělat. A pokud se něco podaří, pochvalte dítko, konkrétně, aby vědělo, za co je chválené, aby nelétaly šikulky ze všech stran, ale dítě vlastně nevědělo proč. Pokud se sami přijdou pochlubit s něčím, co je pro vás zdánlivá prkotina, nezjednodušujte to, ale oceňte to. A pokud se u toho vyloženě radují, radujte se s nimi.
Pokud vidíte, že dítěti něco nejde, ale nežádá o pomoc, nechte ho se s tím popasovat samo. Pomozte, až požádá. Vím, že občas někam chvátáme a je potřeba přidat. Ano, proč ne. Ale nesmí se z toho stát životní styl.
Pokud má dítě nápad, podpořte ho a neočekávejte výsledky. Neshazujte jeho nápady, nekritizujte. Pokud je to vyloženě hloupost, nechte ho (bezpečně) ať na to přijde samo.
Důležité je se vyjadřovat láskyplně a tolerovat věk a dovednosti dítěte jakožto i fakt, když něco dělá poprvé nebo po druhé. Pokud se puberťák rozhodne naštípat dříví nebo posekat trávník a nám se to nelíbí a jdeme to předělat, tak utrpí sebevědomí a nabídka pomoci od dítěte příště asi už nepřijde. To samé platí, když malé dítě bude chtít po sobě utřít podlahu a my to iniciativně předěláme. Dáváme mu vlastně najevo, že jeho činnost byla k ničemu. A pokud je to opravdu bída, chce to láskyplně a s klidem ukázat, jak to udělat lépe.
A čemu se vyvarovat? Rozhodně své děti nesrovnávejte s jinými. Podívej, jak se Maruška krásně učí a nosí samé dobré známky! Podívej, jak sousedovic Martin s tátou opravuje auta a co děláš ty? Toto je ohavnost a pokud to aplikujete, vědomě tím ubližujete vlastnímu dítěti. Vaše dítě, bez ohledu na věk musí mít jasno v tom, že ho milujete a přijímáte takové, jaké je. A že mu v případě nezdaru pomůžete. Pokud to tak nebude, dávám ruku do ohně za to, že při prvním průšvihu si řekne: „Hlavně se to nesmí dozvědět máma. Naši by mě zabili.“ Ale co je důležitější, neřekne si o pomoc při potížích, což je velmi důležité.
Pokud od vás dítě něco žádá, chce si s vámi hrát, potřebuje pomoct a vy reagujete podrážděně, protivně, netrpělivě, mějte na paměti, že si bude myslet, že vás otravuje. A až bude mít skutečné trable, neobrátí se na vás.
Toto všechno výše zmíněné si děti táhnou daleko do dospělosti a mnohdy to může stát za špatnými vztahy v rodině.
Děti se ze své podstaty nerodí nemotorné, nešikovné, otravné…rodí se učenlivé a dychtící po podnětech a je jen na nás, jak se k tomu postavíme. A nikdy není pozdě. Příkladů je nespočet a zásadní klíč je láskyplnost a pokud vás téma zaujalo, více informací naleznete zde:
Zdroje:
ALDORT, Naomi. Vychováváme děti a rosteme s nimi. Praha: Práh, 2010. ISBN 978-80-7252-287-3
PROCHÁZKOVÁ, Ivana; ŠEVČÍKOVÁ, Jitka a TILTON, Michaela. S láskou i rozumem: využijte emoční inteligenci ve výchově. Brno: CPress, 2015. ISBN 978-80-264-0809-3.
