Článek
Paní učitelko a k čemu nám tohle bude? Ptáme se občas vyučujících. Já i ostatní. Každý v tom předmětu, který mu nejde.
Ahoj jsem David, nechápejte mě špatně. Chodím do školy rád a rád se učím. Ale napsat slohovou práci, tak aby měla úvod, zápletku, vyvrcholení a závěr, aby to dávalo hlavu a patu a nebyly tam chyby, ještě ke všemu v určeném čase, to mi prostě moc nejde.
Někteří borci vymýšlí po kolizi ještě peripetie a já se mezitím potím u čárek ve větě. Na konci slohové práce zjistím, že to lze sotva přečíst a dlaně mám celé zpocené. Nemám problém s pravopisem, jen někdy váhám jestli s nebo z, jedno n nebo dvě. Ubíhající čas mi v nerozhodnosti pomůže, neručím však za dobrý výsledek.
Stavba věty..ani nemluvě. To, že mám u maturity na výběr o čem budu psát je moje záchrana.
Snažím se, ale společně s dalšími prvky všeobecného vzdělávání jako je tangens, Arsen, kotangens, homo sapiens, My name is David Bens, se mi to občas nahromadí a chvílemi ve výuce tupě zírám.
V matematice a technických oborech jsem ale vlastně dobrý, někdy i exceluji a programování je moje vyloženě silná stránka. Jen ta čeština a zejména dlouhé slohové práce…
Teď se chystám k zoufalému činu. Budeme psát fejeton, ideálně aby tam byla metafora, oxymóron a třikrát přístavek. Netuším vůbec, která bije.
Jdu k ségře do pokoje s prosbou, aby fejeton napsala za mě a já se ho pokusím naučit. Ségra a já jsme dvojčata a chodíme do stejné třídy. Jdou jí skvěle jazyky, vždycky jí bavil přírodopis a chemie. Na biologii má dar.
Zabuším na dveře a vejdu. „Čus Iveto, napíšeš mi fejeton? Nějak aby se to rýmovalo, abych si to zapamatoval a pak to o češtině psal zpaměti.“
Mám docela dobrý průměr, škoda ho zkazit. A tak zoufalé situace si žádají zoufalé činy.
Iveta neodpovídá a já nevěřím svým očím. V normálně uklizeném pokoji se válí po zemi kvanta zmačkaných papírů, sem tam plast, hliník i dokonce bioodpad.
Ségra, zarputilá ekoložka, která nás všechny buzeruje k třídění odpadu, tady má takovou změť?
„Co je?“ Ptám se nechápavě. „Ty, po vzoru mnohých ostatních organizuješ stávku za lepší klima a třídění nebo snad podporuješ ekonomiku papírenského průmyslu?“
„Čtvrtletka…geometrie…ta vzájemná poloha přímek, odchylka přímek.“ Brečí Iveta a zuřivě okrajuje obyčejnou tužku. Víte, chce být veterinářka, ví to asi od deseti let a špatná známka ze čtvrtletní práce by ji zkazila průměr, důležitý k přijímačkám. Matematiku se drtí, ale geometrie ji nejde. Je na tom ještě hůř než já a slohy.
„Nebul, to nějak uděláme. Já podepíšu tebe a ty za mě no.“
„Zbláznil ses, to je podvod! To já dělat nebudu!“ Křičí na mě a na čele se jí z těch nervů udělal další pupínek. To jí ale říkat nebudu.
„No jo, tak jdeme na to. Ty mi předepíšeš fejeton a já se s tebou budu každý den učit geometrii.“ Potom Ivetě důležitě, ale zcela zbytečně vysvětluji, co všechno musí obsahovat a nějaká slova raději opakuji.
„Davide…já vím co je to fejeton a chápu co tam musíš mít. Představ si, chodím s tebou už pár let do třídy a také jsem učitelku slyšela.“
„Jenže pro mě je psaní slohu něco jako pro tebe analytická geometrie, chápeš.“ Říkám.
„Nechápu. Vždyť analytická geometrie je několikanásobně těžší než něco sesmolit.“
„Jak pro koho ségra, jak pro koho.“
A tak se následující týden věnujeme požadovanému učivu. Trénujeme matematické příklady a já se potom učím fejeton, který mi ségra napsala do hodiny od našeho rozhovoru. Na programování své hry jsem ani nesáhl, běhat jsem taky nebyl a za kámošema taky ne. Ségra se víc jak čtrnáct dní nedotkla malířského plátna.
Den D nastal. Já píšu fejeton, který umím jako cvičená opice. Iveta s tím také nemá problém. V matematice to má horší. Já píšu čtvrtletku z patra a všímám si, že ona na druhé straně třídy bojuje. Ségra to má horší a jde jí o víc než mě, ale vím, že to zvládne.
Proč se ale někdy tak nervuje? Vždyť ve škole vědí, že je šikovná.
