Absolvent ZŠ by si měl umět poradit v běžných životních situacích. Umí to?

Můj praděda byl lakýrník a pokud jde o školy, měl vychozených pět tříd základní školy. Po pátém ročníku šel do učení k mistrovi lakýrníkovi. Dohodli mu to rodiče, kterým se mistr líbil. Zdálo se jim, že by se synek mohl naučit dobré řemeslo pro život a uživení rodiny a věděli, že mistr nějakého nového učně hledá. Pradědeček se vyučil a v osmnácti letech už byl velmi zdatným řemeslníkem. Do téměř třiceti let pracoval pro pana mistra, a potom se postavil kompletně na vlastní nohy. Lakýrničinu dělal celý život a byl vyhlášeným lakýrníkem. Zákazníci si byli ochotní počkat i měsíce, jen aby jim zakázku udělal on. Pracoval do sedmdesáti, a pak už lakoval jen tak pro radost, sem tam, něco pro sebe na chalupě, tu melouch pro souseda. Zažil toho hodně: první i druhou světovou válku, komunistický puč v osmačtyřicátém i ruskou invazi v osmašedesátém. Nástupu demokracie se nedožil, zemřel čtyři roky před tím. Ať už ale žil v jakékoliv době, nikdy se mu nevedlo špatně. Řemeslo, které mu rodiče vybrali, ho celý život dobře živilo a on si toho velmi vážil a nedal na něj dopustit.

Pradědečka si dobře pamatuji. Uměl si bezchybně spočítat vše, co potřeboval. Kolik barvy si musí koupit pro plochu, kterou bude lakovat? Kolik ho to bude stát? Jakou musí udělat zákazníkovi cenu, aby nebyl moc drahý, ale přesto poplatil náklady a ještě si vydělal? Spočítat si množství barvy, dobře sčítat, odčítat, násobit i dělit, vypočítat potřebná procenta z čehokoliv, umět sečíst čvrtinu s polovinou… to zkrátka zvládal po pěti třídách bravurně. K mému úžasu dobře ovládal i český jazyk a psal bez hrubek. Nemusel se stydět napsat komukoliv dopis, protože to uměl. Jak sám rád vyprávěl, také to pravidelně dělával, protože komunikovat se zákazníky formou dopisů bývalo zejména v době jeho mládí poměrně běžné. Jediné, co odmítal, bylo přijmout změny pravidel českého pravopisu, které ho v průběhu života provázely. Jak se to kdysi ve škole naučil, tak to pro něj platilo a odmítal se měnit.

Sluší se zopakovat, že vychodil skutečně jen pět tříd a učení u pana mistra mu žádný papír nevyneslo. Tehdy to zkrátka fungovalo trochu jinak než dnes. Co je na tomto příběhu však pěkně vidět, je fakt, že papír je nepodstatný. Buď pro život něco umíte nebo ne. Je to až tak jednoduché.

Každý školní rok zažívám jako pedagog na vysoké škole totéž. Nově příchozí studenti, kteří jsou čerstvě po maturitě, nejsou schopni ani psát ani počítat tak, jako kdysi můj pradědeček. Shoda podmětu s přísudkem jim nic neříká a děti v jejich textech běhali, některé dokonce richle. Člověka až přechází zrak. Jak může vlastník maturitního vysvědčení napsat měkké i ve slově rychle? Ne, není to překlep, jak si nejdříve myslíte. V dalším odstavci potkáte rybi v kuchiňi a máte z toho trochu mžitky před očima. Zeptáte-li se studenta, co to jsou tvrdé souhlásky a proč by se mělo psát ryby, jen se na vás vyděšeně podívá.

Nedávno se mi snažili nově příchozí prváci vysvětlit, že byla většina věcí, které se dosud učili, zcela zbytečná. Rozebírali jsme to celkem podrobně, na něčem jsme se shodli, na něčem ne. I přesto, že existuje internet a člověk si může jakoukoliv informaci snadno dohledat, nikdo mi nevyvrátí, že určité znalosti zkrátka patří k tomu, aby člověk byl vzdělaný. Být vzdělaný, to není totéž, jako mít nějaké vzdělání. Být vzdělaný je krásné. Ke vzdělaným lidem člověk rád vzhlíží a nechává se jimi inspirovat. Být vzdělaný je druh ctnosti. Vzdělaných lidí by si měla společnost vážit. Pro studenty to byla v mnohém překvapivá debata. Na mou otázku, zda je pro ně důležité být vzdělaný, odpovědělo šest, že ano a 54, že ne. Tato většina tvrdila, že být vzdělaný je konzervativní přežitek, protože znalosti se dají snadno dohledat na internetu nebo nahradit spoluprací s umělou inteligencí.

Udělali jsme si malý test. Zadání znělo, aby co nejrychleji zodpověděli otázku, kterou položím. Kdo ví, hned vykřikne odpověď. Zajímalo mě, jak dlouho bude trvat, než někdo odpoví správně. Zeptala jsem se, co nebo kdo byl F. L. Věk. Vyslovila jsem to tak, jak bývá běžné, tedy „efelvěk“. Z hlavy to nevěděl nikdo (připomínám, že všichni byli čerstvě po maturitě) a měli povoleno používat internet v mobilech. Většina z nich, jak nevěděli, nač se vůbec ptám, zadávala do vyhledávače „efelvěk“, a tak první odpovědi byly „Eiffel“, „Gustave Eiffel“ apod. Teprve po téměř minutě někteří přidávali variantu, že to byl seriál ČT. Až po třech minutách se několik studentů propracovalo k tomu, že to bylo natočeno podle románu. Kdo ho napsal, nikdo z hlavy nevěděl, ani ti, kteří odmaturovali ze všeho za jedna. Po necelých čtyřech minutách se ti nejlepší dopracovali k tomu, že jde o román od Aloise Jiráska.

No a tím to začíná. V tom je první malý rozdíl mezi vzdělaným a nevzdělaným člověkem. Ten vzdělaný to ví hned a nemusí nikde nic hledat. Ten druhý to složitě najde po čtyřech minutách. Věci se však nedějí v životě odtrženě od sebe, dějí se v kontextu a pokud člověku takových základních informací, které vytvářejí naši osobní vzdělanost, schází příliš mnoho, má to své důsledky. Třeba v tom, že může být velmi těžké vnímat věci v kontextu, zejména když vysoká škola (zcela oprávněně) počítá s tím, že na nějakou úroveň osobní vzdělanosti může u nově příchozích studentů navázat.

Čert vezmi F. L. Věka, bez něj se nakonec dá obejít. Co takové RPSN? Divná zkratka? Ano, jde vygooglit. Člověk však hledá jen to, co potřebuje. Když nevíte, že byste měli znát informaci o RPSN při sjednávání půjčky v bance, zajímat se o to, co to je a k čemu, nebudete mít důvod. Přitom jde o zásadní informaci při volbě mezi nabízenými bankovními půjčkami a obyčejný člověk tak může mnohem lépe vyhodnotit výhodnost jednotlivých úvěrů a vybrat ten nejlepší. Jak to mohou maturanti vědět, když třeba nestudovali střední ekonomickou školu? Měli by to znát už ze základky, protože jde o tzv. finanční gramotnost.

Co se učí děti na základních školách? Měli jste někdy čas podívat se na tzv. rámcové vzdělávací plány (RVP)? Tyto plány v ČR určují, co by se mělo každé dítě za dobu základní školní docházky naučit. Oproti tomu školní vzdělávací plány jsou plány jednotlivých škol, které mají poměrně velkou míru svobody, aby se samy rozhodly, kdy a jakým způsobem budou určenou látku děti učit.

V poslední verzi RVP z roku 2023 se dočteme: „V průběhu základního vzdělávání žáci postupně získávají takové kvality osobnosti, které jim umožní pokračovat ve studiu, zdokonalovat se ve zvolené profesi a  během celého života se dále vzdělávat a podle svých možností se aktivně podílet na životě společnosti.“ Zní to pěkně, ale co si pod tím konkrétně kdo představí a je to skutečně to, co od základního vzdělávání chceme? Podstatné je slovo „základní“. Co je dnes pro život opravdu to základní, aby mohl člověk dobře fungovat?

V rámcovém vzdělávacím plánu se dočtete, co všechno by naše děti měly na konci deváté třídy zvládat a umět v každém jednotlivém předmětu. V pedagogice se tomu říká, jaké by měly mít kompetence. Když jsou kompetence popisovány, vždy se o nich mluví jako o hotové záležitosti. Nedočtete se, že by žáci něco měli umět, ale zásadně, že to žáci umí. Zkrátka a dobře, po absolvování základní školy například žák umí řešit soustavu dvou lineárních rovnic se dvěma neznámými. V češtině rozlišuje významové vztahy gramatických jednotek ve větě a v souvětí, v písemném projevu zvládá pravopis lexikální, slovotvorný, morfologický i syntaktický ve větě jednoduché i souvětí. Mimochodem, to nezvládá ani mnoho „hotových“ středoškoláků.

Dle RVP v zeměpise třeba žák porovnává a přiměřeně hodnotí polohu, rozlohu, přírodní, kulturní, společenské, politické a hospodářské poměry, zvláštnosti a podobnosti, potenciál a bariéry jednotlivých světadílů, oceánů, vybraných makroregionů světa a vybraných (modelových) států. Zvažuje, jaké změny ve vybraných regionech světa nastaly, nastávají, mohou nastat a co je příčinou zásadních změn v nich. Kdyby mělo být pravdou, že toto všechno člověk se základním vzděláním skutečně ovládá, buď by museli žáci i učitelé být geniální, nebo by základka musela trvat výrazně déle než devět let. Protože těch několik uvedených příkladů je jen velmi maličký zlomek všeho, co dle RVP žák po vystudování základní školy ovládá.

Je toho opravdu hodně, co by naše děti na konci základky měly umět. RVP vám doporučuji jako zajímavé čtení zejména v obdobích před rozdáváním vysvědčení. Zjistíte totiž, že to dnes děti nemají jednoduché a toho, co by měly umět, je mnohem víc, než by se slušelo na něco, co má v názvu slovo „základní“.

Pravda je taková, že RVP praská ve švech a na nic není ve školách pořádně čas. Nemají procvičenou a zažitou probíranou látku a už se na ně valí látka nová, protože učitel potřebuje stihnout, co je předepsáno. Proč by měly děti po absolvování ZŠ umět řešit soustavu dvou lineárních rovnic se dvěma neznámými? To je mohou naučit na střední škole. Měly by umět skvěle sčítat, odčítat, násobit, dělit, procenta, umět si spočítat, kolik koberce je nutné koupit do ložnice nebo kolik barvy na vymalování bytu. Místo rozpoznávání mnoha různých větných členů a všemožných druhů vedlejších vět v českém jazyce, bylo by zcela postačující, kdyby děti uměly dobře pravopis.Ve světě žáci základních škol mnohem více píšou, prakticky týden co týden několik stránek čítající úvahu. U nás je to nejvýše jednou za čtvtletí slohová práce a také to podle toho vypadá. Žáci by měli umět formulovat myšlenky a také psát dopisy, respektive e-maily.

Často se o Česku mluví jako o zemi, kde dětem nejde matematika a zejména matematické slovní úlohy. Já mám zkušenost poněkud jinou. Slovní úlohy mnoha dětem nejdou ne proto, že by jim dělala potíže matematika, ale proto, že nerozumějí zadání. Potíže jim ve skutečnosti dělá rodný jazyk! Jejich schopnost porozumět psanému textu je tak malá, že jim k pochopení zadání matematické slovní úlohy často nestačí. Není nic divného na tom, že žák přečte nahlas slovní úlohu a když se ho učitel zeptá, jak to tedy bude počítat, žák odpoví, že neví, protože se soustředil na čtení a netuší, o čem text byl.

To, co by se mělo v prvé řadě udělat, je pořádně celé RVP proškrtat a vyházet z něj vše, co neodpovídá slovu „základní“ a mohou se to žáci naučit na učilištích a středních školách. Přibýt by tam naopak měly informace, které žáci potřebují k běžnému životu.

Mimochodem, celý RVP není špatný. Obsahuje opravdu mnoho skvělých a užitečných věcí, které by se člověk na ZŠ skutečně naučit měl a v životě se mu budou hodit. Bohužel, právě na tyto věci důležité pro každodenní život a fungování člověka ve společnosti, často nedojde. V okamžiku, kdy si totiž má učitel vybrat, co raději tzv. nestihne s dětmi udělat, vybere často právě ty zdánlivě nepodstatné věci každodenního života.

Pro život je skvělá například náplň okruhů „Člověk a společnost“, „Člověk a zdraví“, „Člověk a jeho svět“ nebo „Člověk a svět práce.“ Dočtete se tam třeba, že žák uvede příklady rizik půjčování peněz, sestaví jednoduchý osobní/rodinný rozpočet, uvede příklady základních příjmů a výdajů. Skvělé! Ale opravdu se to děje? Zkuste se žáků sedmé nebo osmé třídy zeptat, kolik se platí přibližně nájem za třípokojový byt v hlavním městě, kolik se platí jinde, kolik třeba platí jejich rodiče měsíčně za elektřinu, plyn nebo vodu. Mnoho dětí o výši těchto položek nemá nejmenší představu.

Také tu najdete, že žák rozpozná život ohrožující zranění; ošetří drobná poranění a zajistí lékařskou pomoc. Skutečně? Znám nemalý počet dospělých, kteří život ohrožující zranění nerozpoznají ani omylem a cokoliv někomu ošetřovat se bojí, protože si ani trochu nevěří a nechtějí ublížit.

Dalo by se pokračovat ještě dlouho a překvapivé by bylo zejména zjištění, že my všechny ty pro život užitečné věci v našem RVP máme. Bohužel v něm ale máme také tunu dalších věcí, které do základní školy nepatří. Člověk se základním vzděláním je nepotřebuje. Kdyby tyto věci v RVP nebyly, byl by čas na ty, které tam patří. Na ty, které odpovídají slovu „základní“. Navíc by byl čas se těm důležitým základním kompetencím škutečně poctivě věnovat, nespěchat, nechat děti informace zažít a dovednosti si vyzkoušet.

Výhodou je, že většina základních kompetencí, které by si člověk měl ze ZŠ odnést, má často povahu tzv. mezipředmětových vztahů a je snadné učit je zábavně, hravě a přitom užitečně. Velmi se osvědčuje projektová výuka, která děti baví. Nepřestavujme si nic složitého, žádné náročné vymýšlení to není. Co třeba si vyzkoušet zřídit „třídní“ cukrárnu?

Zdánlivě úsměvný projekt děti naučí plánovat, organizovat, počítat, vytvářet rozpočet, ale také sebereflexi a poznávání ostatních spolužáků, komunikaci v týmu, sólové i týmové práci. Každému jde něco trochu jiného. Jak se říká, ten umí to a ten zas tohle. Tak si děti všímají, že Tonda s Anežkou mají nové nápady, Petr s Matějem a Lenkou umí vše skvěle spočítat, Gábina je rozená šéfka a všichni ji přirozeně respektují, další dovedou dotahovat nápady do finále, tahle partička umí skvěle péct a jiná zdobit. Také poznávají problémy, někdy to v týmu zaskřípe a musí se najít řešení, protože cukrárnu nikdo zavřít nechce.

Všimněte si prosím, kolik předmětů se v tomto projektu potkává. Ve školní kuchyňce upečou dort nebo nějaký ten zákusek, naučí se něco o energetické hodnotě potravin a také o zdravém stravování. Kolik z nich by asi chtělo připravit zdravé zákusky a jaké by vlastně měly mít složení? Při práci v kuchyni si mohou zazpívat, po snědení energeticky bohatšího zákusku zacvičit.

Určitě nechtějí, aby v jejich cukrárně chyběla káva, děti dobře vědí, jak je dnes tento nápoj žádaný. Mimochodem, kde roste? Odkud se do Evropy dováží nejvíce kávy a co o té rostlině víme? Proč by lidé s vysokým krevním tlakem měli být opatrní na množství kávy, které konzumují?

Také se naučí něco o hygieně práce, protože v kuchyni při přípravě zákusků čisto rozhodně být musí. Mnozí možná poprvé v životě uslyší, že existuje nějaká hygienická stanice a že do běžných cukráren od ní může přijít kontrola. Můžeme si na takovou kontrolu i zahrát!

Když už je řeč o úřadech, rozhodně s dětmi podiskutujeme i nad tím, co je to živnostenský list, daňové přiznání a také, že v takové cukrárně mohou potkat jak živnostníka, tak i zaměstnance. Svět práce se tu před dětmi otevírá v plné polní. Šéfová Gábina ví jistě, že by své šikovné spolužáky zaměstnat určitě chtěla. Ejhle, ona existuje nějaká smlouva pro zaměstnance a bez ní by nikdo pracovat neměl?

Není nutné jít do detailů, ale kolik lidí se základním vzděláním dnes ani nenapadne, že by pracovní smlouva měla být písemná? Že dobré slovo by jim opravdu stačit nemělo? Kolik čerstvých absolventů základních škol vůbec netuší, že když jim na billboardu nabízejí plat 35 000, tak tuto částku na účtu nenajdou ani náhodou, protože je to tzv. hrubého? Kolik z nich nemá ani nejmenší představu o tom, kolik to tak přibližně může být v čistém? Někdy se jen tak pro zajímavost patnáctiletých zeptejte o jak vysokou výplatu by se měli ucházet, pokud chtějí dostat měsíčně pětadvacet tisíc. Zjistíte, že většina to netuší.

To je jen několik příkladů, co může děti naučit jediný, úplně obyčejný projekt. Zdaleka to není všechno, protože cukrárna rozhodně musí mít také své www stránky, ty je třeba vytvořit. Jaké jsou možnosti, když si je člověk neumí naprogramovat? Někdo by také měl pro tyto stránky připravit texty a určitě by neměly být plné jazykových chyb. Možná budou chtít mít pro cukrárnu logo a třeba i nějaký slogan?

Stačí jen otevřít mysl a v jednom zábavném projektu se potkají prakticky všechny okruhy i předměty. Na konci zážitku jsou hrdé a sebevědomé děti, které nejen, že pozvou své rodiče na kávu a zákusek do školy, ale až jednou školu opustí, budou i se základním vzděláním v základu vědět, co a jak. O to dle mého názoru v základním vzdělání jde.