Článek
Profesor Yerun se zahleděl z okna, a pak očima zkontroloval učebnu. Byl spokojen. Téměř plno. „Venku je dnes krásně! Půjdeme na trávník?“ zavolal hlasitě do rozlehlé učebny plné studentů. Ti reagovali nadšeně a začali si opět balit věci. V lavici se nikomu sedět nechtělo.
Během okamžiku byla celá skupina rozprostřená na světle zeleném trávníku kousek od jezírka. Univerzitní kampus byl rozlehlý, budovy zasazené do přírodního parku téměř ani nepůsobily jako centra vzdělávání budoucích generací. Po jezírcích, kterých tu bylo hned několik, klidně pluly kachny a kolem postávali nějací vodní ptáci. Trávník byl tak heboučký a hustý, že deky nikomu nechyběly. Kdyby snad ano, bylo si je množné vypůjčit ve studentském klubu, stejně jako piknikové košíky. Ty byly k mání buď prázdné, nebo rovnou naplněné. Prázdné se půjčovaly zdarma, ostatní za poplatek podle toho, co za potraviny skrývaly.
David dobíhal na loučku s malým zpožděním a všichni věděli, proč. Nikdy možnosti uspořádat piknik neodolal. Skočil pro potraviny do blízkého supermarketu Albert Heijn a nezapomněl ani na nealkoholické víno. Říkalo se o něm, že zdědil slušný majetek. Býval přirozeným králem všech studentských večírků a nikdy nebyl lakomý.
„Á, kolega David opět nese napěchovaný piknikový koš, aby zpestřil náš dnešní seminář filozofie!“ řekl profesor a oběma rukama zatleskal. Studenti se svými výkřiky a projevy nadšení hned přidali. Nealko bylo rozlito do papírových pohárků, sýr nakrájen na kousky… Někteří si lehli a poslouchali Yeruna se zavřenýma očima.
„Děkuji za tento lahodný nápoj,“ ukláněl se lehce šarmantní přednášející a pozvedal víno do výše. „In vino veritas!“ Studenti naznačili přípitek. „Je v něm pravda, přátelé? Co myslíte? Není to přímo filozofická otázka?“
Filozofie v podání téměř čtyřicetiletého Yeruna van Bergena byla působivým zážitkem. Uměl výborně odhadnout moment, kdy už by se začal student nudit. Sekundu před tím, než by se tak stalo, udělal něco, co všechny znovu nastartovalo, překvapilo, nebo naplnilo očekáváním či zvědavostí.
„Posledně jsme naťukli otázku, jestli bylo v minulosti lépe. Měli jste napsat na toto téma esej. Pročetl jsem si je a některé byly hodně zajímavé. Třeba Veronika! Ta napsala, že v některých zemích to platí a jinde ne. Opravdu je to závislé na zemi? Neříká každá starší generace všude na světě, že když byli mladí, bylo lépe?“ naléhal na jednu ze studentek prvního ročníku. Zdálo se, že se ostýchala odpovědět. Byla z bývalé východní Evropy a moc neuměla diskutovat. V Praze, odkud pocházela, měla již téměř vystudovanou vysokou školu, v Nizozemí byla na stáži. Byla to její první příležitost podívat se na Západ, mimo bývalý východoevropský blok. Psal se rok 1990.
„No tak, Veronika, nebojte se, pojďte do mě! Řekněte mi, proč se mýlím! Proč máte pravdu vy?“ Dívka jen bázlivě nabírala dech.
„Ne, nemyslím, že se mýlíte…“ špitla.
„Ale myslíte. Tady to čtu, píšete, že lidi v Československu se určitě měli hůř než lidi třeba v USA. Říkáte, že záleží na tom, kde člověk to mládí prožije. A já zase myslím, že je úplně jedno, kde ho prožijeme, protože si ho vždycky všichni pak idealizujeme a špatné věci zapomeneme. Pamatujeme si jen ty dobré. Co si o tom myslíte? Mám, nebo nemám pravdu a hlavně, proč.“
Veronika byla nervózní. Jak by mohla váženému univerzitnímu profesorovi odporovat a tvrdit mu, že nemá pravdu! Něco takového přece nejde, běželo jí hlavou.
Yerun van Bergen se usmál, nalil do kelímku nealko a podal jí ho. „Napijte se.“ Cítila se trochu jako v tranzu, jeho úsměv jí dodával chuť se rozpovídat. Polkla doušek nealkoholického vína a podívala se na něj. Přímý pohled do očí ale nevydržela déle než zlomek sekundy. Znovu se usmál. „Tak teď, Veronika. Podívejte se mi do očí a řekněte mi, proč se mýlím.“ Nemohla. Nešlo to. „Á-ha! No tak dobře,“ komentoval její bázeň. „Tak povím něco já vám, mohu?“ Nebyla to jen řečnická otázka, skutečně čekal na její souhlas. Ostýchavě přikývla. „No, výborně. Víte, kdo já jsem?“ Překvapeně na něj pohlédla. „Co ostatní? Bando, kdo jsem?“
„Profesor!“
„Přednášející…“ volali studenti.
„OK, ale co jsem hlavně a na prvním místě?“ Nastalo ticho, všichni přemýšleli. Veronika byla ráda, že se pozornost už neupírala jen na ni.
„Yerun van Bergen! To jsem já. To jméno mi dali rodiče. To jsem hlavně, přátelé. To jsem víc než profesor nebo přednášející. A úplně nejvíc ze všeho jsem člověk. A vy? Co jste vy?“
„Studenti!“ volali jeden přes druhého.
„Vážně? A tak jste se už narodili?“ Začali se smát a pak jim to došlo a pokřikovali, že jsou lidé. Yerun spokojeně pokyvoval hlavou. „Já jsem člověk, vy jste lidé. Já jsem člověk, Veronika, vy jste člověk. Chápete to? Není mezi námi rozdíl. Ani trochu, vůbec žádný!“ vykřikl a opět upřel zrak na Veroniku.
„Ale… vy jste přece profesor…“ špitla.
„Hmm, hmm… Nahlas, prosím!“ udeřil na ni.
„Že jste profesor,“ řekla o něco hlasitěji.
„Neslyším vás. Vy jí slyšíte?“ obrátil se na studenty.
Naštvala se a z plných plic zakřičela: „Nejste stejný! Jste profesor!“ Skupina začala tleskat a radostně pískat.
„Jó! Naštval jsem jí! Konečně se mi v něčem postavila! Good job, Veronika!“ plácal ji přátelsky po rameni. „Pravdu ale nemáte. Nejsem jiný tím, že jsem profesor. Mám jen víc zkušeností a znalostí, ale jsem stejný člověk jako vy. Navíc, ten rozdíl v našich zkušenostech a znalostech není ničím trvalým. To platí dnes. Za pár let to nemusí platit vůbec. A nejspíš to ani dnes neplatí zcela, protože jsou určitě oblasti, ve kterých jsou vaše zkušenosti mnohem větší než mé. Já nikdy nežil v zemi, kde měli jako politický systém socialismus. Vy byste o tom mohla nám všem vyprávět, udělat nám zážitkový workshop, a já bych byl proti vám nezkušené batole!“ Veronika se usmála a on pokračoval, sledován desítkami očí. „Chápete? To, že máme nějaké zařazení tady na škole, to nikoho nedělá nad druhým nadřezeným, nabubřelým nebo důležitým. Že jsem profesor, je v prvé řadě služba. Má služba vám. Snažím se vám něco předat. Nesnažím se vás nic učit, to nejde. Nejsem naučitel. Jsem služebník vzdělanosti a snažím se ji jen předávat, ukazovat, přibližovat, jak nejlépe umím. Snažím se, abyste v ní našli zalíbení. Protože když ho najdete, budete sami mít chuť se učit. Vy sami se pak můžete skutečně mnohé naučit jen z toho, co já pošlu dál.“
Studenti přikyvovali a Veronika se nestačila divit. Nic takového nikdy na české univerzitě neslyšela.
„A ještě něco důležitého musím říct,“ dodal profesor. „Protože jsem jen člověk, dělám chyby.“ Studenti se smáli a kroutili nesouhlasně hlavami. „Ale ano, přátelé a kolegové, i já dělám chyby! Nevěřte mi prosím, co vám říkám! Ověřujte si to. Diskutujte. Nenechte se ukolébat tím, že jsem profesor. Já nenesu odpovědnost za vaše vzdělání, opravdu ne! To nesete vy sami! Chápete?“ Pak se nečekaně znovu otočil na Veroniku. „A proto, Veronika, proto se budete se mnou přít, i když jsem profesor. Rozumíme si?“
Studenti začali nadšeně tleskat a Veronika se konečně začala s profesorem Yerunem van Bergenem přít.
O 23 let později, univerzita v ČR, Praha
Paní docentka vysokého věku seděla za katedrou a ze skript, které sama napsala, předčítala studentům kombinovaného studia dějiny pedagogiky. Četla pomalu a rozvážně.
„To je neskutečný,“ povzdychla si polohlasně Veronika. Většina osazenstva se na ni rozčileně podívala. Báli se, že zase něco řekne a všem se to vymstí. Naposledy, když si stěžovala na kvalitu výuky v jiném předmětu, dostali od naštvaného profesora naloženo mnohem víc práce, než by bývalo bylo nutné.
„Prosím? Neslyšela jsem… Co říkáte?“ přerušila monotónní četbu docentka.
Kolegové studenti na Veroniku kroutili hlavami, dávali si prst před ústa a všelijak jinak gestikulovali, ať hlavně nic neříká. Marně. Stoupla si, aby byla dobře vidět a položila otázku: „Jen jsem se chtěla zeptat, paní docentko, jestli nám budete takto předčítat celé dopoledne.“
Přednášející se překvapeně podívala směrem do sálu, brýle na blízko sesunula na špičku nosu a průzorem nad skly zírala na Veroniku. „Máte proti tomu něco?“
„Omlouvám se, ale ano, mám.“
V sále to zašumělo, někteří spoužáci se začali chytat za hlavu.
„Pokud budete celé sobotní dopoledne předčítat ze svých skript, paní docentko, tak ty já mám doma a umím si z nich číst sama. Není pro mě snadný věnovat sobotu studiu na vysoký škole a očekávám, že když už sobotu obětuju, bude to mít nějaký smysl. Omlouvám se, pokud se vás to jakkoliv dotkne, ale v tomhle já smysl opravdu nevidím,“ řekla nejklidněji, jak uměla, a pak si sbalila věci a odešla. Po čtyřicítce se rozhodla, že si ke svému již léta dokončenému vysokoškolskému vzdělání přidá ještě další obor, a sice pedagogiku. Chtěla se stát kvalifikovaným učitelem a hlavně, také se moc těšila, že zažije české vysoké školství víc jak dvacet let po revoluci. Doufala, že bude skvělé. Vlastně v to spíš věřila. Ještě přesněji, byla o tom prakticky přesvědčená.
Skvělé nebylo. Prožívala při něm totéž, co na stejné univerzitě před rokem 1989. Pocit, že se „to“ musí vydržet, aby člověk získal diplom.
Vydržely hlavně dámy, pánové odpadávali úplně stejně jako kdysi. Vždycky se říkalo, že holčičky jsou poctivější. Nevěděla, jestli je vhodné nazývat to poctivostí, ale rozhodně jí bylo na první pohled jasné, že ženy měly větší výdrž.
Nezměnilo se nic. Vlastně ne, jedna věc přece - rok.
O dalších 10 let později
Od chvíle, kdy ji profesor Yerun přesvědčoval, že se s ním má přít, uplynulo dlouhých 33 let. Dnes sama přednáší na vysoké škole. V duchu se často vracívá do přednášek a cvičení, která v Holandsku jako mladá studentka zažila. Profesor Van Bergen nebyl ve skutečnosti nijak výjimečný, velmi podobně se chovali i ostatní přednášející. Všude se diskutovalo, přemýšlelo, vymýšlelo, jeden se inspiroval od druhého, celé studium mělo šťávu a drajv. Dnes se i ona snaží o totéž. Některé jeho věty si pamatuje dodnes a někdy je i používá. Úplně nejraději tu, že není naučitel, že naučit se něco mohou studenti jen sami. Ona může být jen jejich průvodce celým procesem a jak říkával Van Bergen, může v nich vyvolat chuť se učit.
Tak ráda by věděla, jestli ještě žije! Když byla letos v létě na dovolené v Nizozemí, nedalo jí to a zavítala na univerzitu. Prázdný kampus vypadal divně, ale co taky čekat v letních měsících. Zastavila se v informační kanceláři a dozvěděla se, že pan profesor ještě stále dvakrát v týdnu vede některé přednášky. Dostala na něj e-mailovou adresu. Hned mu z hotelu napsala e-mail. Odpověď přišla během 24 hodin. Stálo v ní:
Milá Veronika,
samozřejmě, že si Vás pamatuji! Byla jste má první studentka z Československa a úplně první, která vůbec neuměla diskutovat a obhajovat svůj postoj. A také jste byla nesmírně úspěšnou studentkou, ke konci studijního pobytu jste mi už nic nedarovala a já měl velkou radost. Jsem na dovolené ve Španělsku, tak se s Vámi bohužel nemohu potkat, ale přijedete-li ještě někdy mimo letní prázdniny, musíme to napravit!
Těší mě, že také přednášíte na univerzitě a stala jste se mou kolegyní. Pokud mohu, jako váš bývalý profesor a dnes již starý muž, který celý život prožil za katedrou, rád bych Vám něco poradil. Doba se rychle mění. Studenti dnes pracují s technologiemi, o kterých jsme my dva kdysi neměli ani nejmenší potuchy. Ovšem přesto, že se vše velmi rychle mění, jedno stále zůstává: Člověk ze své podstaty touží po vědění. Rodíme se s chutí učit se novým věcem a se zvědavostí, která nás nutí chtít všemu porozumět, všechno pochopit. Vidíte-li, že nějaký jeden student po vědění netouží a nemá v sobě zvědavost, pak je možná na místě, kde ani být nemá. Jeho chuť po vědění byla už uspokojena na nižších stupních škol a je tedy zbytečné, aby studoval na univerzitě. Vidíte-li však, že nikdo ze studentů po vědění netouží a nemají v sobě zvědavost, pak je nejspíš jejich pedagog na místě, kde ani být nemá. Většinou je to jeho vina a plody jeho práce. Přeji vám, abyste nidy chuť po vědění ve svých studentech neudusila a abyste v nich stále probouzela zvědavost a chuť učit se. Jak jsem vás poznal, věřím, že se vám to bude dařit.
S úctou Váš Yerun van Bergen
