Článek
Svět se mění a s ním pochopitelně i vše, co je jeho součástí. Když jsem chodila na základní školu, bylo běžné a úplně normální, dostávat každý den domácí úkoly. Často se nejednalo jen o úkoly z hlavních předmětů, jako byly matematika, čeština a cizí jazyk, ale i ze všech ostatních, kromě výchov. Nebylo nic divného dostat úkol z přírodopisu, zeměpisu, chemie nebo třeba biologie. Nevypracovat úkol, znamenalo problém. Většinou se dávala pětka, která měla nižší důležitost než pětka ze zkoušení nebo testu, ale počítala se a hrála při celkovém hodnocení významnou roli. Bylo normální se do školy pravidelně učit, tedy připravovat se na další školní den.
Dnes je „domácí úkol“ pomalu nadávka a běda učiteli, který se ho odváží zadat. Většina rodičů je přesvědčena, že děti se mají vše naučit ve škole. Bože chraň, aby se snad měly doma něco učit! Rodiče se tak dokážou kvůli domácím úkolům rozčilovat, že se je většina učitelů základních škol bojí dávat. Žáci si tak v masovém měřítku odvykají soustavně pracovat, učit se. Myslí si, že když s učitelem proberou v matematice novou látku a vypočítají tři vzorové příklady, protože víc toho za vyučovací hodinu nestihnou, bude jim to stačit. Nebude. Aby byl kdokoliv v matematice dobrý, musí napočítat nemalé množství příkladů. Na pořádné procvičování není ve škole čas. Kdybychom chtěli, aby byl, musela by výuka každý den trvat od devíti do pěti. Pak by byla šance pořádně se žáky procvičit vše, co je třeba.
S kolegyněmi jsme se napříč jednotlivými vzdělávacími stupni (základní, střední, vysoká) shodly, že mezi žáky/studenty je přibližně 5 % těch, kteří jsou premianti a něco umí. Mají většinou rozumné rodiče, kteří je vedou k tomu, že do školy je třeba se připravovat a že studovat skutečně znamená učit se. Tato skupina má šanci jednou vykonávat náročné profese a dosahovat v oborech, které si vyberou, špičkových výkonů. Zbylých 95 % ani náhodou.
Stále častěji se ze všech stran ozývá, že asijští studenti a žáci studují velice tvrdě a dosahují vynikajících výsledků. Nejen, že je u nich zcela normální dostávat domácí úkoly a připravovat se pravidelně do školy, ale často navštěvují po škole ještě další vzdělávací instituce (tzv. kluby, kde se učí). Chtějí být nejlepší. Učením tráví mnoho hodin každý den.
Ve Velké Británii a také v USA, počty asijských studentů na universitách strmě stoupají. Často dosahují významně lepších studijních výsledků než domácí studenti. Je to až tak markantní, že se tím v posledních deseti letech zabýval už nejeden výzkum. Hledána byla odpověď na otázku, jak je možné, že jsou studijní výsledky asijských studentů o tolik lepší? Jsou chytřejší než ostatní studenti? V čem tkví klíč k jejich úspěchu? Odpověď je jednodušší, než by kdo čekal. Asijští žáci a studenti zkrátka studují, učí se, mnohem víc než ti britští, američtí nebo třeba čeští. Proto dosahují lepších výkonů. Je zajímavé, že ve sportu se nedivíme, že když někdo více trénuje, má větší šanci zvítězit. Ve vzdělávání to není jiné.
Je zajímavé poslechnout si, jak funguje například školství v Malajsii, že tam jsou vlastně z českého pohledu téměř všichni žáci šprti. Také je ale úžasné, kolik toho tito šprti v šesti letech už umějí. Asijské země jsou ty, které se v posledních deseti letech při poměřování znalostí studentů umísťují na nejvyšší světových příčkách.
Doporučuji také podívat se na dokumentární film, který mapuje experiment, jenž uspořádala editorka redakce Sunday Times, která se věnuje oblasti vzdělávání. Uspořádala výměnu tří velšských studentů se třemi vrstevníky z Jižní Koreje. Jižní Korea patří k zemím s nejnáročnějším vzdělávacím systémem na světě a editorka chtěla vidět, jak studenti z Walesu (UK) v takovém systému obstojí. Vznikl neskutečně zajímavý film „School Swap: Korea Style“, který je možné okomentovat snad jedinou větou, protože jinak je nejlepší se na něj podívat a udělat si vlastní názor. Studenti z UK se nestačili divit a taktéž i diváci.
Asijské školství je náročné a žáci/studenti tráví studiem většinu svého času. Ve jmenovaném filmu korejská studentka vysvětluje, že škola začne ráno v osm a skončí večer v deset, protože po klasickém školním vyučování následují další dobrovolné studijní aktivity. Asi se většinově shodneme, že by všeho mělo být s mírou. Klobouk dolů před výsledky jihokorejských studentů, ale něco takového bych pro své děti nechtěla. Hodil by se nějaký zdravý střed mezi líným Českem a přehnaně ambiciózním přístupem Asie. Jako úplně první krok u nás by mohla posloužit obnova domácích úkolů na českých základní školách. Rodiče by si měli zvyknout, že příprava do školy by se měla pro jejich děti stát každodenní běžnou rutinou. Už to by byl velký úspěch.
Asijští žáci a studenti jsou zvyklí na sobě makat. Nečekají, že je vše naučí škola a jejich rodiče chápou, že škola by měla být průvodcem při vzdělávání. Učitel vysvětluje, radí, ukazuje směr, provází. Naučit se probíranou látku musí každý sám. Proto máme ve školách učitele, nikoliv naučitele.
Každý rodič by chtěl, aby jednou jeho dítě mělo vysoký plat a skvělé pracovní místo. Jen někteří však chápou, že to nepřijde samo. Být premiantem stojí úsilí. Jen géniové se nemusejí učit a procvičovat probíranou látku, ovšem těch je v populaci mizivé procento.
Bude-li současný trend pokračovat, postačí jedna nebo dvě generace k tomu, aby asijští absolventi prestižních universit působili na většině odborných pozic, lékaři počínaje, přes inženýry, techniky, architekty až po vědce a vynálezce. Kde budou tou dobou Češi, kteří dnes odmítají dělat domácí úkoly a učit se do školy? Nejspíš na pomocných pracovních pozicích. Dobrou zprávou pro svět není ani to, že tam nejspíš nebudou sami. Potkají se tam pravděpodobně s mnoha dalšími Evropany a také s Američany. Otázkou je, na které příčce mezi neschopnými budou Češi. Budou mít šanci uplatnit se alespoň někde ve středu spektra, nebo jim zbydou jen ty nejméně náročné pomocné práce? Pokud to rodiče dnešních budoucích prvňáků včas nepochopí, žádná skvělá budoucnost jejich děti čekat nebude.
