Každý by chtěl skvělý plat, ale s minimální námahou a odpovědností

Sleduji vášnivé debaty o platech ve školství (a i v jiných sektorech hospodářství) a stále častěji v nich vidím opakující se názor, proč by měli učitelé mít vyšší plat než třeba kuchařky nebo jiní nepedagogičtí pracovníci. Kuchaři a kuchařky mají namáhavou a těžkou práci, neustále zvedají a „tahají“ něco těžkého, celý den jsou na nohou, pracují v prostředí, kde je horko apod. O co je jejich práce jednodušší než práce učitele, že mají pobírat o tolik nižší měsíční odměnu?

O co jednodušší je práce odborné sestry nebo bratra na jednotce intenzivní péče než sloužícího lékaře? Ten se přijde na pacienta podívat několikrát za službu, všechno ale dělá odborný ošetřující zdravotnický personál, stará se o těžce nemocné pacienty prakticky nonstop a kolikrát je pro ně složité i si jen odběhnout během služby na wc.

V čem je práce sanitáře v nemocnici jednodušší než práce odborného ošetřovatelského zdravotnického personálu? Dělají tu nejhorší práci. Vynášejí mísy, odvážejí a přivážejí pacienty na vozících nebo postelích, kam je třeba, roznášejí jídlo a nápoje, pacienty omývají, uklízejí po nich blitky apod. Odborné sestry nic takového dělat nemusejí a jejich práce je krásně čistá!

V čem je práce prodavačky méně náročná než práce učitelky? Proč by měla mít prodavačka méně peněz? Dalo by se pokračovat ještě hodně dlouho, podobných názorů je dnes internet plný. Šokuje mě pohled na výši zaměstnaneckých platů, který u nás mnoho lidí má. Žila jsem roky v zahraničí (v západní Evropě) a s něčím takovým jsem se tam nikdy nesetkala. Tak si to vezměme pěkně popořádku. Proč by vlastně měla mít prodavačka menší plat než kterýkoliv vysokoškolsky vzdělaný člověk?

Dobře si pamatuji, jak těžce jsem jako studentka nesla, že moji spolužáci ze základní školy, kteří se vyučili, dávno vydělávali celkem pěkné peníze, zatímco já jsem stále ještě studovala a počítala každou korunu. Ano, ať se to komukoliv líbí, nebo nelíbí, délka studií musí hrát zásadní roli, pokud jde o budoucí platové ohodnocení. Pokud někdo studoval tři roky a nemá ani maturitu, jen výuční list, vynaložil mnohem méně práce a úsilí pro své budoucí uplatnění, než ten, kdo má maturitu, nebo ten, kdo roky studoval na vysoké škole. Tedy už principiálně by neměla mít prodavačka stejný plat jako vysokoškolsky vzdělaný člověk. Naštěstí to ale není až tak černobílé a jednoduché, protože do toho vstupuje celá řada dalších faktorů. Například šikovná prodavačka po patnácti letech praxe už může mít stejný měsíční plat, jako čerstvý absolvent vysoké školy, který nastupuje na své první pracovní místo. On by však po patnácti letech praxe měl opět vydělávat výrazně, násobně více, než ona prodavačka. S tím se u nás mnoho lidí nechce smířit.

Komu se to však nelíbí, brány vzdělávacích institucí jsou mu otevřené. Kdokoliv si může kdykoliv během života vzdělání zvýšit. Ať už vhodnou rekvalifikací nebo třeba dostudováním školy, doděláním maturity apod. V tom mají všichni stejné příležitosti a záleží opravdu jen na každém z nás, jestli skončíme jen se základním vzděláním, nebo se budeme pyšnit nějakým akademickým titulem. Pracovní trh potřebuje všechny. Bohužel smutnou pravdou je, že většina lidí je líná na sobě pracovat. Když jim řeknete, aby si zvýšili vzdělání, často je pro mnohé i obyčejná rekvalifikace „příliš práce“ a mají miliony výmluv, proč se do studia nemohou pustit. Zvýšit plat by chtěli, ale zvýšit si vzdělání, to ani náhodou.

Možná namítáte, že ne každý je dost chytrý na to, aby studoval. Pravda to bývá spíš jen v malém počtu případů, protože udělat si maturitu dnes zvládne většina lidí se standardním IQ. Často to není o chytrosti, ale prostě jen o nechuti učit se, zkrátka něco studovat. I v tom je ale život spravedlivý, protože slušné peníze si může člověk vydělat i v případě, že je vyučený a bez maturity. Podstatné je dobře umět své řemeslo. Maturita k úspěchu opravdu nutná není.

Dnes jsou šikovní řemeslníci placeni královsky, je jich nedostatek a na dobrého řemeslníka si člověk klidně počká se svou zakázkou i rok. Dnes ho ovšem vůbec není snadné sehnat! Proč? Protože je málo DOBRÝCH řemeslníků, tedy těch, kteří své řemeslo skutečně dobře umí. Pokud ho ale umí, stačí převzít zodpovědnost sám za sebe, otevřít si živnost a hurá! Pak si takový šikovný řemeslník může vydělávat úplně stejně jako pan doktor někde na pražské klinice. A bude to právě ten pan doktor, který ho jednou bude platit zlatem, protože čeho je málo, to je vzácné a pan doktor sice možná umí implantovat umělý kloub, ale vestavěnou skříň si doma sám neudělá.

Proč je dobrých řemeslníků málo? Možná bychom se měli ptát, proč je obecně málo řemeslníků. Inu proto, že rodiče často mají pocit, učební obor je nějaké stigma a ženou své dětičky na střední školy. Samozřejmě, pokud je dítě jednoznačně premiant a studijní typ mířící na vysokou školu, tak není co řešit. Bohužel v posledních letech ale na střední školy míří děti, které rozhodně nebudou studovat na vysokých školách, protože horko těžko prolezou právě tu střední. Smutnou pravdou je, že před dvaceti lety by se na střední školu tyto děti ani nedostaly, protože tehdy byly kladeny mnohem vyšší nároky na prospěch na základní škole. Dnes se ovšem na střední školu dostanou i trojkaři, což bývalo dříve nemyslitelné. Tak se pravidelně děje, že student se čtyřkami proleze střední, z milosti kantorů odmaturuje a jde se doslova utopit na pracovní trh. Proč? Protože nic neumí.

Kdyby takový student vystudoval učební obor s maturitou, měl by šanci naučit se nějaké řemeslo, aby měl na pracovním trhu co nabídnout. Mimochodem, i absolvent učebního oboru s maturitou se může hlásit na vysokou školu a také se to běžně děje. Sice je pravda, že gymnázium je dobrou průpravou pro budoucí vysokoškolská studia, ale není nutností. I dítě, které na konci základní školy nevykazovalo příliš studijní předpoklady, může vyspět, jen mu to třeba trvá déle. Proč by v takovém případě nemohl být člověk vyučen, a pak pokračovat dál, pokud k tomu bude mít chuť? Ano, o té chuti to právě často je.

Pro úspěch na pracovním trhu je velmi zásadní, jestli má člověk co nabídnout. Spravedlnost je opět v tom, že neschopný vysokoškolák, který sice má diplom, ale nemá znalosti a nic pořádně neumí, na tom nebude o nic lépe, než podobně neschopný řemeslník. Oproti tomu takový člověk se základním vzděláním, který má jako koníček třeba lepení plastových modelů, když sebere odvahu a začne podnikat, může se mít nakonec velmi dobře. Třeba si otevře obchod pro modeláře, přidá k tomu poradnu, může na to navázat volnočasové kurzy a vybudovat si živobytí na své zálibě.

Častým argumentem je, že ne každý chce podnikat, že to je riskantní a náročné. To je pravda. Být živnostníkem znamená kompletně převzít odpovědnost sám za sebe. Nikdo vám nic nedá, žádná placená dovolená vás nečeká, musíte si umět věci zorganizovat, mít dobré nápady, být kreativní, umět se otáčet. Mít firmu je pak ještě náročnější, protože mít zaměstnance je ještě větší zodpovědnost než zaměstnávat jen sám sebe v roli živnostníka.

Můžete si vydělat balík a jednou firmu úspěšně prodat, třeba se vám povede mít „vyděláno“ v padesáti a už si budete moci jen užívat života. Nebo také můžete zkrachovat a přijít o všechno, skončit s dluhy a problémy na mnoho let. V dnešní době, která je na konkurenci velmi náročná, není krach nic složitého. Člověk skončí v insolvenci takovým fofrem, že se někdy nestačí divit. Nemluvě o tom, že být živnostníkem nebo přímo majitelem malé firmy mimo jiné také znamená, věnovat se nejen rozvoji vlastního podnikání, ale také si hlídat mnoho dalších věcí, které jsou často kompletně mimo váš obor - třeba účetnictví a daně, platby sociálního a zdravotního pojištění, zákony týkající se daně z přidané hodnoty (dph), zákony týkající se GDPR, často je třeba hlídat legislativu obecně, tedy tu, která se týká podnikání. Nemůže-li to dělat sám živnostník nebo majitel firmy, pak si na to musí najmout lidi, což samozřejmě něco stojí.

Protože živnostničení nebo řízení vlastní firmy není pro každého a rozhodně to patří mezi náročnější disciplíny, umožňuje i lidem s nižším vzděláním (nebo dokonce i lidem zcela bez vzdělání) dosáhnout velmi pěkných příjmů. U těch druhů živností, které jsou tzv. volné, nemusí člověk své vzdělání vůbec řešit a volných živností je opravdu mnoho.

V každoměsíčním ohodnocení člověka se tak zrcadlí nejen délka jeho vzdělání, jestli po ukončení základní školy studoval dva roky, nebo třeba deset, ale také to, jak velkou odpovědnost takový člověk nese.

Živnostník často nese odpovědnost sám za sebe a svou rodinu. Podnikatel k tomu ještě také za své zaměstnance. V případě velkého podnikatele může být odpovědnost tak velká, že může v případě krachu firmy ohrozit třeba i fungování určitého resortu hospodářství, nebo dokonce může mít takový krach i vliv na ekonomickou situaci v zemi.

Odpovědnost nesou i zaměstnanci. Pokladní nese odpovědnost za manko, které jí může na kase vzniknout. Prodavačka nese odpovědnost za obsloužení zákazníků a komunikaci s nimi, ale kvalitou své práce se spolupodílí i na tom, jak oblíbený obchod je, jestli do něj zákazníci rádi chodí a vracejí se. Oproti ní takový lékař nebo odborný zdravotnický personál nese odpovědnost za lidské životy. Když udělají chybu, minimálně to může způsobit obrovské problémy, nebo dokonce ohrozit někoho na životě.

Nejen lékaři však nesou odpovědnost za lidské životy. Lidé si často neuvědomují, že pokud stavař něco špatně vypočítá nebo udělá chybu architekt, mohou padat mosty a domy. Když se splete obsluha na letištní věži nebo udělají chybu piloti, může spadnout letadlo. Pokud udělá chybu inženýr v jaderné elektrárně, může dojít k takové katastrofě jako v Černobylu. Pokud učitelé na všech stupních škol nebudou svou práci dělat dobře (ať již z jakéhokoliv důvodu), ohrozí budoucnost této země. Nebudeme mít ani šikovné řemeslníky, ani dobré doktory a brzy nám možná začnou padat i ty mosty…

Zkrátka a dobře, míru odpovědnosti má každá profese jinou. I to by se správně mělo v platovém ohodnocení odrazit.

Z řečeného plyne, že výše každoměsíčního ohodnocení zaměstnance by vždy měla odrážet složitost a namáhavost práce a také odpovědnost, jakou ve svém zaměstnání ten který pracovník nese. Není to jen o té základní odpovědnosti, o které byla řeč výše, ale také o té na pracovišti samotném. Jinou odpovědnost má prodavačka, jenou má šéf, který řídí celou prodejnu a úplně jinou manažer, který řící několik prodejen.

V jedné debatě, kterou jsem nedávno sledovala na internetu, se rozčilovala nějaká dáma, že pracuje jako uklízečka za pár korun a prý je to velmi namáhavá práce. A že prý, kdo chce, ať si tedy jde klidně uklízet!

Podíváme-li se na to však zdravým selským rozumem, tak namáhavost práce běžné uklízečky je na úrovni výkonávání domácích prací. Tedy žádná extra velká a asi ji těžko můžeme srovnávat třeba s horníkem nebo popelářem. Její odpovědnost je také velmi nízká, pokud tedy není vysloveně pracovní lempl a nezanechá někde neoznačenou mokrou podlahu, na které si někdo způsobí úraz. To teď vynechejme. Jakou námahu musela dáma vynaložit, aby pro výkon této práce získala potřebné vzdělání? Také prakticky žádnou, stačí jí základní vzdělání nebo ho dokonce ani nemusí mít ukončené. Sice to není příjemné slyšet, ale o tom to je. Není žádný důvod, proč by profese uklízečky měla mít nějakou jinou mzdu, než tu státem garantovanou minimální.

I uklízečka, jako kdokoliv jiný, si může přilepšit prací o víkendech a svátcích, která je lépe honorována, nebo třeba uklízením za stížených podmínek v různých speciálních prostředích (třeba laboratoře apod.), kde bývají vypláceny příplatky.

Pokud by chtěla víc, nic jí nebrání začít podnikat, stát se živnostníkem, dělat sama na sebe. Nebo si třeba může otevřít agenturu a poskytovat úklidové služby. Zkrátka, i ta uklízečka má stejné možnosti jako kdokoliv jiný na pracovním trhu. Pokud ale nechce mít žádnou odpovědnost, nechtělo se jí studovat, ani se učit někde v učebním oboru, chce si „odpracovat své a mít padla“, nechce být odpovědná sama za sebe ani za tým pracovníků ve vlastní agentuře, pak se zkrátka musí smířit s tím, že za to málo, co dává, také málo dostane.

Jak je vidět, možností, jak se na pracovním trhu uplatnit, je opravdu mnoho. Záleží jen na naší píli, ochotě pracovat, studovat, rozvíjet se a zdokonalovat, být nápaditý, kreativní, umět si věci zorganizovat, stále se zdokonalovat v tom, co umíme, ať už je to cokoliv. Stát by měl pomáhat jen těm, kteří nemají na trhu stejné startovací podmínky, jako většina. Tedy například zdravotně hendikepovaným a dalším znevýhodněným skupinám.

Stát by se měl také postarat o to, aby žádná zaměstnanecká profese nepobírala nikdy takovou mzdu, ze které není možné důstojně vyžít. Proto máme institut tzv. minimální mzdy a legislativa říká, že zaručená mzda nesmí být nižší než minimální. Žádný zaměstnavatel tedy nesmí žádnému zaměstnanci vyplácet za práci na plný pracovní úvazek nižší mzdu, než je ta minimální. V roce 2023 je výše minimální mzdy 17 300 Kč hrubého. V roce 2024 to bude 18 900,-Kč.

Od minimální mzdy se pak odvíjí tzv. zaručená mzda. Ta stanovuje nejnižší možnou mzdu pro jednotlivé profese. Ty jsou rozděleny do osmi pracovních skupin a seřazeny podle složitosti, namáhavosti a odpovědnosti. Zaručená mzda platí pro zaměstnance, kde mzda není sjednána kolektivní smlouvou (tu ve prospěch zaměstnanců uzavírají odbory).

Bohužel tady leží ten největší kámen úrazu. Je mzda ve výši 17 300 Kč hrubého (což je v případě zdravého zaměstnance s jedním zdravým dítětem 16 638,-Kč čistého) odměnou, ze které jde důstojně vyžít? A co je to důstojně? Na tom se asi nebude snadné shodnout, proto si dovolím použít příklad ze zahraničí.

Kamarádka před dvaceti lety odjela pracovat do Británie. Je vyučená prodavačka. Anglicky uměla průměrně, spíš hůř, než dobře. Nějaký čas pracovala pro různé agentury a dělala všechny možné pomocné práce, co se kde namanulo. Bydlela v Londýně ve sdíleném bytě, kde si pronajímala jeden pokojík a k tomu měla s ostatními uživateli bytu ke společnému užívání kuchyň, obývák, koupelnu a wc. Po roce, když už mluvila slušně anglicky, našla stabilní práci na dobu neurčitou a na plný pracovní úvazek jako prodavačka. Dostala ten nejnižší možný plat. Protože je Londýn pro bydlení velmi drahý, stále musela bydlet ve sdíleném bytě, ale jakmile získala trochu praxi, přestěhovala se do menšího města dál od Londýna. Najít práci jako prodavačka už nebyl problém, protože měla pracovní praxi na území Británie a celkem dobře už ovládala i angličtinu. Na malém městě si už mohla pronajmout vlastní garsonku, protože tam bylo bydlení významně levnější. Takto postupně rostla a stoupala a dnes, když žije v Británii už víc jak dvacet let, žije si dobře. To absolutně zásadní, co však zdůrazňuje po celou dobu, je fakt, že i když začínala v Londýně a měla minimální mzdu, umožnilo jí to bydlet v podnájmu (jeden pokoj ve sdíleném bytě), kupovat si běžné potraviny (včetně ovoce a zeleniny, samozřejmě) a dvakrát ročně jet na dovolenou do zahraničí (do Rakouska, do Skotska, do hor nebo k moři, dokonce i za oceán). Položme si otázku, jestli by něco takového bylo možné ze šestnácti tisíc čistého v naší zemi.

Pokud by se podařilo zvednout minimální mzdu na podobnou úroveň, jaká je běžná v západní Evropě, byla by to úplně jiná písnička. Můžeme se inspirovat například nejbližším sousedem - Německem. Ceny u nás už německé máme, často jsou dokonce vyšší, tak proč nemít i německou minimální mzdu. Ta je v roce 2023 (při kurzu 25,-Kč za Euro) 50 000 korun. V Anglii je to zhruba 48 000 a v třeba Rakousku (kde sice nemají legislativou stanovenou minimální mzdu, ale je dána kolektivní smlouvou odborů se zaměstnavateli) je to cca 40 000 Kč. I těch čtyřicet tisíc by stačilo, aby se životní úroveň Čechů výrazně změnila.

Pak by si taková uklízečka vydělala při plném pracovním úvazku měsíčně cca 40 000 hrubého a nikdo by se neměl divit, že si třeba lékař se třemi lety praxe ve fakultní nemocnici vydělá 130 tisíc korun měsíčně. Základní princip by měl zůstat zachován - čím větší odpovědnost, námaha, složitost a také délka studií, tím vyšší plat.

Samotnou by mě zajímalo, jestli by si pak Češi přestali závidět, kdyby se výdělky takto zvedly všem profesím. Kdybyste se mě zeptali, kolik bych na to vsadila, tak bych asi byla velmi skeptická. Mám obavu, že ani těch čtyřicet tisíc minimální mzdy by některé české nešvary změnit nedokázalo. A navíc, jak se říká, s jídlem roste chuť. Proč by měl někdo mít třikrát víc než já, to je věta, která v mnoha lidech rezonuje, aniž by se sami nad sebou zamysleli, co pro svou lepší budoucnost sami mohou udělat.

Protože se tak skvělé minimální mzdy v Česku ještě asi hodně dlouho nedočkáme, bylo by mnohem lepší začít spíš každý sám u sebe. Třeba právě tím, že svou budoucnost prostě začneme měnit sami.

Zdroje:

Minimální, průměrná a zaručená mzda - informace.

Zaručená mzda - informace.

Výpočet čisté mzdy - kalkulačka.

Minimální mzda - Německo.