Článek
Těch zasvěcených názorů koluje mezi lidmi víc. Pojďme se na všechny ty „výhody“ učitelské profese podívat podrobněji. Nejvíce veřejnost dráždí, že spolu se žáky mají učitelé dva měsíce letních prázdnin.
Školní prázdniny, přibližně v té podobě, v jaké je známe dnes, byly zavedeny výnosem ministerstva z roku 1919 (tehdy trvaly od 29.6 do 31.8.). Ve srovnání s tím, kolik dnů placeného volna měli ostatní zaměstnanci, jednalo se o velkou výhodu. Studie „Vývoj pracovně-právních podmínek a institutu dovolené v ČR a ve SR v letech 1918–2020“ uvádí, že: „Od 20. let 20. století získali zaměstnanci několika evropských států, např. ČSR, Rakouska, Německa, Anglie atd., několik dnů dovolené (6 až 8), na druhou stranu bylo více svátků než dnes. Čekací doba, tedy nutná doba výkonu práce před vznikem nároku na dovolenou, bývala jeden rok, to znamená, že v prvním roce zaměstnání nemohli zaměstnanci dovolenou čerpat“ (autor: Mgr. et Mgr. Ing. et Ing. Richard Blatný, MBA, LL.M. FINS).
Jak šel čas, délka dovolené postupně narůstala. Dnes mají všichni zaměstnanci podle zákoníku práce nárok na 20 dnů placeného volna ročně a stále častěji se stává, že zaměstnavatelé nabízejí 25 dnů placené dovolené. Pět týdnů placeného volna již dnes není ničím výjimečným.
Shrnuto a podtrženo, zatímco ve 20. letech 20. století měli učitelé přibližně sedmkrát tolik placeného volna ročně než ostatní zaměstnanci, dnes mají nárok na 40 dnů placené dovolené, což je pouze o 15 dnů více, než má většina zaměstnanců. Zatímco počet dnů placeného volna pro zaměstnance za posledních sto let výrazně narostl, učitelé stále mají letní prázdniny více méně stejně dlouhé.
Prázdninové volno?
Jen málokterý učitel má volno skutečně od 1. července do 31. srpna. Do školy většina z nich nastupuje již týden před koncem letních prázdnin, protože je třeba připravit třídy a další věci ve škole na nový školní rok. Kromě toho většina učitelů si dělá v době letních prázdnin přípravy pro budoucí výuku, někteří píšou skripta a učebnice, vytvářejí si pracovní listy pro žáky nebo dělají další činnosti, na které ve školním roce jen špatně hledají čas.
Pokud teď máte chuť zvolat, že učitelé přece mají ještě i podzimní, velikonoční a vánoční prázdniny, tak je třeba říct, že to už zdaleka neplatí jednotně pro všechny školy. Na mnoha školách se dnes dodržuje pravidlo, že tyto prázdniny jsou pro žáky, nikoliv pro učitele. Ti mívají ve stejné době nejrůznější povinná školení.
Ve dvě padla?
Pracovní doba do 14 hodin je také jen zdání. Učitelé sice učí často do dvou hodin, ale jazykem kancelářské hantýrky by se řeklo, že pak mají po zbytek dne home office. Čeká je vyhodnocování písemných prací a různých testů a také příprava výuky na další den. I tu písemku musí někdo vymyslet, a to včetně systému a pravidel hodnocení.
Pokud chce učitel žáky výukou zaujmout, musí brát v úvahu i třídu a klima v ní. Program připravený pro jeden kolektiv nemusí stejně dobře fungovat v jiném třídním kolektivu a učitel to musí vzít v úvahu a své přípravy tomu přizpůsobit. K tomu je třeba připočítat i fakt, že dnes má učitel díky inkluzi ve třídě ještě i žáky se speciálními potřebami. Často jde o žáky s mentálním či tělesným hendikepem, pro které je třeba připravit výukový program individuálně.
Kromě toho může mít učitel ve třídě také mimořádně nadaného žáka, pro kterého by správně v rámci inkluze měl připravovat zcela individuální program, aby se žákovo nadání mělo šanci co nejlépe rozvíjet. Pravda je ovšem taková, že na to už čas většině učitelům nezbývá. Od zavedení inkluze na základní a střední školy, pohltí většinu jejich pozornosti žáci s mentálními hendikepy.
Práce učitele se tedy dělí na tzv. přímou a nepřímou vyučovací povinnost. Sečteme-li hodiny odpracované v obou těchto kategoriích, většina se dostane spíš do přesčasů, než že by pracovali méně než 8 hodin denně.
Málokdo také ví, že například třídní učitelé mívají i dost administrativy a nemyslím tím jen zápisy do třídních knih a evidenci docházky žáků. Často musejí psát nejrůznější zprávy pro pedagogicko-psychologické poradny o žácích se speciálními potřebami, vypracovávají pro tyto žáky tzv. plán pedagogické podpory, provádějí kontrolu vysvědčení, částečnou inventuru kabinetů a tříd, na některých školách učitelé vytvářejí švp (tzv. školní výukové plány) podle rvp (celostátně závazné tzv. rámcové vzdělávací plány), dělají pro žáky školení BOZP, organizují školy v přírodě a veškeré výlety nebo exkurze, vedou a vyúčtovávají tzv. třídní fond rodičům, komunikují s tzv. Ospodem (odbor péče o dítě) a s pedagogicko -psychologickou poradnou a v ne poslední řadě s rodiči. Na středních školách mají učitelé nemalou administrativu spojenou s maturitami. Není toho málo, a to jsem zcela jistě nevyjmenovala veškeré pracovní povinnosti učitelů.
Sepíšete-li vše, najednou už to není jen pracovní doba do dvou a dva měsíce letního volna.
Škola není vychovávací, ale vzdělávací instituce
Většina učitelů by nejspíš řekla, že nejvíce zatěžující na jejich práci je komunikace s rodiči. Proč? Protože mnoho rodičů si ze základních škol udělalo „hlídárnu pro dítě“ a představují si, že jejich ratolesti nemají dostávat žádné domácí úkoly, že se mají všechno naučit ve škole a doma nemají dělat vůbec nic. Velice často odmítají jakoukoliv spoluzodpovědnost za vzdělávání svých dětí a vyskytne-li se jakýkoliv problém, útočí na školu a především na konkrétní učitele.
Rodiče pečující o vzdělání svých dětí chápou, že pokud mají jejich děti v dalších studiích uspět, musejí se doma učit, počítat příklady z matematiky, trénovat příklady z fyziky, procvičovat češtinu i cizí jazyky. To neznamená, že je škola neschopná. To naopak znamená, že má dítě dobré rodinné zázemí a podporující rodiče.
Na základní škole by se dítě mělo mimo jiné naučit, jak se správně učit, respektive studovat. Pokud se to nenaučí na druhém stupni, na střední škole je na to už pozdě. Tam ho to nikdo učit nebude. Kdo se hlásí na gymnázium, nebo odbornou střední školu, od toho se automaticky očekává, že se už učit umí. Bohužel je velké množství rodičů (naštěstí se to netýká všech), kteří si myslí, že základní škola je taková moderní „odkládárna“ dětí, kde se jako bonus jejich dítě naučí úplně všechno. Počínaje pravidly slušného chování až po cizí jazyk.
Pokud dnes učitele něco skutečně zatěžuje a unavuje, pak jsou to nevychované děti, které jsou mnohdy ve svém nevhodném chování rodiči podporovány. Umět pozdravit, poděkovat, staršího vpustit do dveří prvního, správně umět podat ruku, to jsou ta nejzákladnější pravidla slušného vychování, která by měly děti znát z rodiny a od rodičů. Škola by dítě rozhodně neměla vychovávat. Není to vychovávací, ale vzdělávací instituce.
Výchovnou funkci a úlohu má v prvé řadě rodina, tedy hlavně rodiče. Bohužel, mnoho z nich jakoby to ani nevědělo. Nebo to vědí, ale rezignovali a zaštiťují se kouzelnou větou, že na to nemají čas. To samozřejmě generuje řadu problémů, které pak musí řešit učitel.
Proč se před branami škol netvoří fronty učitelů?
Učitelské povolání je jedno z nejvíce náchylných k celkovému vyhoření. Ze statistik je známé, že mnoho absolventů pedagogických fakult odchází ze školství do jiného oboru do pěti let od nástupu na svou první školu. Proč by to dělali, kdyby byla učitelská profese tak snadná a dobře placená?
Až uslyšíte někoho vykřikovat, že by se učitelům platy zvyšovat neměly, protože… Vyzvěte, prosím, takového kritika, aby nastoupil do školství. Pokud splňuje podmínky, každá škola ho ráda zaměstná. Podle průzkumu Ministerstva školství z roku 2019 totiž chybí ve školách minimálně 6000 pedagogů. Kdyby svou práci pověsili na hřebík všichni učitelé v důchodu, většina škol by se ocitla v těžkých problémech.
Ve školách pracuje zhruba 150 tisíc učitelů. Průzkum ukázal, že jejich průměrný věk je 47,2 roku. Proč je tak těžké dostat do škol mladé lidi? Protože učitelská práce dnes vůbec není jednoduchá a stejné peníze si v mnoha profesích vydělá člověk snadněji a s menší mírou odpovědnosti. Stačí se podívat na reklamní náborové billboardy před Lidlem a dalšími supermarkety.
Kdo neumí, ten učí?
Na závěr jsem si nechala argument patřící u Čechů k nejoblíbenějším: Kdo nic neumí, ten učí. Nevím, proč se to u nás s takovou oblibou traduje. Aby člověk mohl být učitelem na základní nebo střední škole, musí mít zdárně ukončené vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu a pokud tím oborem není pedagogika, musí si ještě doplnit kvalifikaci o další dvouleté studium pedagogiky na některé z českých vysokých škol. Každý plně kvalifikovaný pedagog tak studoval poměrně dlouho, aby mohl učit. I to by se mělo při zvažování výše platu brát v úvahu. Existuje nemalé množství profesí, ve kterých si člověk vydělá stejně i víc a stačí mu k tomu jen být vyučen.
V době pandemie covidu-19 mnoho rodičů zjistilo, jak náročné je trávit čas se svými dětmi. Učitel má takových rozdováděných a často i nevychovaných dětí ve třídě kolem třiceti. Nese odpovědnost nejen za výuku, ale i za zdraví každého z nich. Pokud si před školní tabuli stoupne nepřipraven a bez zdravé míry sebevědomí, žáci mu to velmi rychle dají znát. Pokud je učitel v celkové pohodě a učí rád, většinou je v pohodě i jeho třída. Do jaké míry jeho celkovou pohodu ovlivňuje výše platu, na to si každý může odpovědět sám.
