Evropa připravuje své děti na boj s dezinformacemi. A co my?

Ač se konference prezentuje jako evropská, ve skutečnosti měla světový charakter, neboť přijeli účastníci i z dalého zámoří. Zastoupeny zde byly všechny evropské země a více jak 40 národností.

Kdo byli účastníci konference Media Literacy Matters? Velký počet tvořili učitelé všech stupňů škol, kteří mají za úkol mediální gramotnost učit, včetně nemalého počtu univerzitních profesorů a odborníků na mediální gramotnost. Dále zástupci organizací, které se věnují produkci studijních materiálů (učebnic, pracovních listů, odborných publikací, vzdělávacích webů, softwarových vzdělávacích aplikací apod.) a také pořádání školení, kurzů a speciálních tréninků pro pedagogy. Velký počet z nich byly neziskové vzdělávací organizace. Mezi účastníky byste našli i zástupce veřejnoprávních médií, zejména televizí, a rovněž soukromých producentských společností, které vyrábějí vzdělávací pořady a těmto televizím je prodávají.

Z USA kromě univerzitních odborníků přijelo také několik firem, které v oblasti výuky mediální gramotnosti podnikají a fungují na klasickém byznys modelu. Bylo zajímavé vidět poměrně velký rozdíl v přístupu evropském a americkém. Zatímco my v Evropě většinou automaticky hledáme neziskové cesty, protože ani nevěříme, že by podobná činnost mohla uživit obchodní firmu, Američané jako první zvažují právě obchod. Na konferenci se prezentovalo hned několik takových společností.

Na konferencích je cenné navazování kontaktů a sdílení zkušeností. Zejména to druhé může být mnohdy velmi překvapivé. Pro naši českou zkušenost například to, že finští školáci na základních školách s velkým nadšením čtou dětské noviny, které pro ně vycházejí. Nepředstavujte si žádný nablýskaný časopis. Jde skutečně o noviny na běžném novinovém papíru a je pravda, jsou velmi barevné v porovnání s běžnými novinami pro dospělé.

Články mají maximální rozsah 300 slov a vždy jsou doplněny fotografiemi nebo jiným obrazovým materiálem. Vize autorů je poměrně jednoduchá: Děti chtějí porozumět světu a není nic, nač by byly příliš malé.

„Vše je jen otázka toho, jak se dětem fakta podají a vysvětlí,“ líčí nadšeně Fanny Fröman z redakce největšího finského deníku, který dětské noviny od roku 2020 vydává. Návštěvník z USA s tím naprosto souhlasí a hned dodává, že dříve, když si dospělí spolu povídali, stačilo dítěti říct, že to není nic pro něj a bylo to. Dnes to tak ale nefunguje. Děti se s informacemi, které jsou určtené dospělým, setkávají běžně. Mají je všude kolem sebe. Tím, že se o některých tématech před nimi dospělí přestanou bavit, z dětského zorného pole rozhodně nezmizí. Problém je, že těmto věcem děti často nerozumí a mohou si je zcela špatně vysvětlit. Proto se redakce dánských dětských novin snaží uvádět děti do kontextu a vysvětlovat jim (úměrně jejich věku) složitosti současného světa.

Věřili byste, že se jedná o velmi ziskový projekt? O noviny je ze strany dětí obrovský zájem a náklad stále roste. Prezentátorka projektu říká, že byl nápad ziskový od prvního čísla a pokračuje: „Předchůdcem nápadu vydávat noviny pro děti byl náš newscast na YouTube. Začali jsme s ním v roce 2016. Každý pátek jsme vysílali deset minut na téma nějakých světových událostí a vysvětlovali jsme je dětem. Do té doby ve Finsku dětské zprávodajství neexistovalo. Tak se stalo, že během poměrně krátkého času sledovalo tento pořad každý pátek kolem pěti tisíc finských školních tříd. Pořad dokonce získal ocenění nejlepší finský pořad roku pro děti a mládež. No a protože děti ten pořad milovaly, zrodila se myšlenka, zkusit vydávat pro děti noviny, které by měly stejný cíl a poslání, jako tento desetiminutový televizní pořad. Tak jsme začali vydávat noviny, které mají 24 stran a vycházejí každou středu.“

Neumím si představit, že by o takové noviny mohly mít české děti zájem a navíc v tak hojném počtu, že by se jednalo o super úspěšně ziskový projekt. Na tomto příkladu je pěkně vidět, jak je výuka mediální gramotnosti velmi úzce spjata s kulturními tradicemi země. Ve Finsku je běžné, že tam dospělí ještě dnes opravdu hojně čtou papírové noviny. Děti vidí své rodiče i prarodiče neustále s novinami v ruce, doma jim noviny všude leží. No, a protože děti často chtějí dělat právě to, co kolem sebe vidí, není divu, že také chtějí číst noviny. Nápad tisknout dětem jejich vlastní, dětské noviny, tedy jen využívá známého faktu, že se děti nejvíce učí příkladem, který vidí kolem sebe, zkrátka nápodobou.

Za zmínku zcela jistě stojí i fakt, že velkou část redakce tvoří právě děti a zkoušejí si novinářskou práci, při které se opět učí mediální gramotnosti. Kromě toho oslovují své čtenáře tím správným jazykem a viděním. Tomu se říká zabít víc much jednou ranou… I kdyby projekt výdělečný nebyl, plní hned několik funkcí.

Neméně zajímavé byly ukázky z televizních pořadů pro děti i dospělé. Některé byly vysloveně zábavné, jiné soutěžní a další vzdělávací. Ať tak, nebo tak, všechny spojoval stejný cíl - naučit diváky kritickému myšlení a mediální gramotnosti. Mnohé z pořadů by jistě uvítal nejeden důchodce v ČR.

Měla jsem možnost vidět krátké výukové video (cca 6 minut) o tom, co jsou to aplikace v mobilu, jak se s nimi pracuje, kde se kupují a k čemu vůbec něco takového člověku je, jestli je třeba mít se před něčím na pozoru, na co dávat pozor apod. Video bylo skvěle udělané, zábavné, ale přitom informačně výživné.

Obdobně mě zaujaly ukázky dalších pořadů, které byly určeny pro různé věkové kategorie, počínaje dětmi od pěti let a konče stařečky. Pokud vám pět let připadá příliš nízký věk, pak musím poznamenat, že mediální gramotnost se například v Beneluxu zahrnuje do vzdělávacího procesu již od mateřských školek. Děti tak přicházejí do základních škol „správně nastavené“.

Nesmírně zajímavé bylo také vystoupení americké univerzitní profesorky Renee Hobbs a belgického odborníka na mediální gramotnost, člena vlámského vzdělávacího centra pro digitální a mediální gramotnost zvaného Mediawijs, Berta Pieterse. Ve dvojici a velice vtipně hovořili o tom, jak klíčová je ve výuce mediální gramotnosti komunikace.

Renee Hobbs vyprávěla příběh, kterým ilustrovala, co běžně učitelé při výuce zažívají a často si s takovými situacemi nevědí rady. Líčila, jak jedna její známá, učitelka na střední škole, chtěla se studenty dělat speciální cvičení, ke kterému bylo třeba, aby přečetli nahlas krátký článek z New York Times. Student však odmítl a řekl, že raději z předmětu propadne a ponese všechny následky, než aby přečetl byť jen jedinou řádku z těchto novin. Na první pohled bylo evidentní, že měl k novinám velmi kritický postoj. Paní učitelka zpanikařila a nevěděla si se situací rady. Na tomto příkladu dvojice přednášejících následně vysvětlila, jak měla vyučující správně situaci řešit.

Možná si teď říkáte, že vůbec nechápete, proč si s něčím takovým ta úča nevěděla rady. Kdo ale někdy učil na střední škole, tak ví, jak citlivé situace tam při výuce vznikají. To, že se něco takového může stát i v USA, kde se ve výuce nepochybně diskutuje v mnohem větší míře než u nás, je důkazem, že se to může stát prakticky kdekoliv. Učitel najednou neví, jestli na sebe nechce student jen nevhodně upozorňovat, jestli se jen nebrání vypracování úkolu, jestli nechce jen záměrně zdržet výuku apod. Zejména začínající učitele pak může znervóznět fakt, že na jeho reakci s napětím čeká celá třída studentů, kteří chtějí vidět, co se stane, když někdo odmítne vypracovat ve výuce něco, co učitel zadal.

Přitom, jak následně oba přednášející vysvětlili a také názorně předvedli, nabízelo se situaci využít a otevřít širokou diskusi na téma, proč některá média (v tomto případě tedy noviny) odmítáme číst, co nás k tomu vede apod. Bylo třeba nechat si od studenta vysvětlit důvod a zeptat se, ze kterých novin by naopak četl rád a proč. Následně na toto téma pak zapojit celou třídu. Mnoho učitelů by vyděsil už fakt, že si rozbourají připravenou výuku a vše bude úplně jinak, než si připravili. Ne každý umí improvizovat a být flexibilní. Proto je kladen velký důraz na speciální školení učitelů a na konferenci bylo vidět, že tyto výcviky berou všechny zúčastněné země velice vážně. A že jich nebylo málo! Celkem se tam potkalo více jak 40 národností, zastoupeny byly všechny evropské a také některé zámořské země.

Každé ráno, než jsem vyrazila do konferenčního centra, pouštěla jsem si tamní televizi a prolistovávala všechny televizní stanice. Mám výhodu, že mluvím vlámsky i holandsky, proto jsem mohla dobře posoudit, co skutečně vysílají. Nejvíce mě zaujalo, že tam vidíte na všech veřejnoprávních (ať už belgických, nebo holandských stanicích) snahu o zlepšení mediální gramotnosti všech věkových skupin.

Moc jsem se například pobavila u zábavného pořadu pro děti ve věku cca 6 - 10 let. Ve studiu bylo publikum složené z těchto dětí a každé dítě mělo hlasovací zařízení. Ve studiu vždy moderátor spolu s dalšími herci prezentoval nějakou scénku a děti pak hlasovaly, jestli informace, kterou scénka nesla, byly pravdivé nebo jestli šlo o falešnou zprávu (fake news).

Scénky byly nesmírně vtipné, opravdu jsem se u nich bavila a bylo vidět, že i děti byly na každou novou scénku zvědavé. Abyste si to uměly představit, dám vám dva příklady.

První scénka byla o tom, že údajně v brzké době začne v Nizozemí platit nový zákon, který říká, že každá rodina smí mít jen jedno dítě. Moderátor vyzval děti v publiku, ať si stoupnou ty, které mají doma sourozence. Pak se tyto děti dozvěděly, že až začne zákon platit, budou muset své sourozence poslat pryč a sice do rodin, které žádné děti nemají. Tak bude zajištěno, že každá rodina bude mít jen jedno dítě. Přála bych vám vidět vyděšené oči některých dětí v publiku, zejména těch mladších (6-7 let). Když scénka skončila, děti hlasovaly, zda šlo o pravdu nebo lež, přímo v holandské verzi je použito slovíčko, které by se nejvíce blížilo českému slovu „blábol“. Následně bylo prozrazeno správné řešení. Pokud jste snad zaváhali, šlo samozřejmě o blábol.

Druhá scénka byla o uklízení koňského trusu. Když kůň udělá na ulici tuto „nepřístojnost“, je třeba trus ihned uklidit jako v případě, když venčíme psa? Ve scénce byl policista, moderátor představoval jezdce na koni a veselá scénka mohla začít. Policista tvrdil, že jezdec musí po koníkovi vše ihned uklidit, stejně jako po venčeném psíkovi a že když to neudělá, zaplatí tučnou pokutu. Víte, jak velká hromada trusu po koňovi může na ulici zbýt? Nejspíš jste ji už někdy viděli, tedy víte. Moderátor se proto policisty zoufale dotazoval, jestli má u sebe při jízdě na koni vozit úklidové prostředky, jako třeba velkou lopatu. Ve studiu samozřejmě byla vyklopená hromádka koňského trusu a dokonce i hromádka toho psího, aby nikdo nemohl zůstat na pochybách, o čem je vlastně řeč. Děti hlasovaly, že je to pravda a trus po koníkovi musí jezdec ihned uklidit. Mýlily se však. Vyhláška praví, že smí odjet a ještě týž den se musí vrátit, aby vše uklidil.

Na konferenci byla řeč i o zkušenostech mimo Evropu, sama jsem se účastnila workshopu, který byl zaměřený na jižní Ameriku, Brazílii, Argentinu a některé další země. Bylo zajímavé vidět, že se tyto země potýkají s  úplně stejnými problémy, jako Evropa. I tam je společnost zaplavana dezinformacemi a falešnými zprávami. V některých chudších zemích je rozdíl jen v tom, že má třeba rodina k používání jen jeden mobilní telefon a všichni ho sdílejí a vzájemně si ho půjčují. Není ani nic výjimečného, že rodina žije v nuzných podmínkách, děti by potřebovaly boty, ale přednost je dána koupi chytrého telefonu, jehož cena je tak vysoká, že kdyby se bez něj rodina obešla, mohly by děti nejen mít nové boty, ale také lepší oblečení a jídlo. Technologie zkrátka často dostávají přednost a jsou otázkou první volby, což o to víc nahrává šíření falešných zpráv a dezinformací prostřednictvím sociálních sítí.

Závěrem si dovolím použít větu, kterou na konci konference vyslovila jedna z přednášejících, když řekla: „Gramotnost je důležitá a všichni to chápeme. Nikdo z nás však neočekává, že by gramotnost jako taková byla nástrojem k řešení problémů. Gramotnost je důležitá kompetence, nic víc ani méně. O mediální gramotnosti se však mluví tak, jako by to měl být nějaký zázračný nástroj k řešení problémů, a to není. Jako klasická gramotnost, je i ta mediální, jen další specifickou kompetencí, je jen něčím, co člověk může a nemusí ovládat. Je důležité, aby co nejvíce občanů tuto kompetenci mělo, ale nečekejme, že mediální gramotnost bude účinným nástrojem v boji proti šíření dezinformací a falešných zpráv…“