Článek
I když MŠMT připravuje údajně velké změny v hodnocení žáků, v tuto chvíli stále většina základních škol žáky známkuje a používá číselnou škálu 1 až 5.
Učitelé českých středních škol potvrdí, že se často setkávají s překvapeními, jak rozdílné mohou být znalosti žáků, kteří přicházejí ze základních škol. Mají shodné známky, nikoliv však shodnout úroveň znalostí. Žák s trojkou z matematiky z jedné školy může ovládat matematiku výrazně lépe než žák z jiné školy, který přichází s dvojkou. Jak se něco takového vůbec může stát?
Rozdíly jsou větší než se zdá
Jak je možné, že jedna základní škola je v hodnocení výrazně přísnější než jiná? Proč jedničkář, dvojkař, trojkař, čtyřkař nebo propadlík nemají všude více méně tytéž znalosti a dovednosti ve stejném předmětu? Navíc, nejde jen o rozdíly mezi školami, ale dokonce i o rozdíly mezi učiteli v rámci samotných škol! Jeden je „mírnější“, druhý „přísnější“ a samy děti často dobře vědí, že to, zač u jednoho učitele by dostaly trojku, u jiného to ještě bude za dvě a naopak.
Pokud není možné zajistit, aby měly známky na všech školách stejnou hodnotu, aby se bylo možné spolehnout na to, co umí jedničkář, dvojkař, trojkař nebo čtyřkař, pak je něco opravdu špatně. Bohužel jde o problém velmi starý, protože tu byl již v době, kdy jsem sama chodila na základní školu. To ovšem neznamená, že tak, jak se dnes v ČR známkuje, se známkovalo vždy. Jaká je vlastně historie klasifikace a vysvědčení na našem území?
Hodnocení dříve nebylo zase tak špatné
V roce 1774 začal platit Všeobecný školní řád ustanovený císařovnou Marií Terezií, která zavedla povinnou školní docházku. Tehdy se vysvědčení žákům vydávalo až na konci školní docházky (14 let). Když se nad tím zamyslíme, není to vůbec špatný nápad. Půjdeme-li totiž až na dřeň „známkovacího problému“, dojdeme k tomu, že kámen úrazu není ve známkách samotných, ale v tom, jak veřejnost (učitelé všech typů škol, rodiče a všichni ostatní) ke známkách přistupují, jaký význam jim všichni přisuzují.
Pojďme se však podívat, jaké další cesty jsme v minulosti vyzkoušeli. Na přelomu 19. a 20. století existovaly ve školství tři druhy vysvědčení. Šlo o vysvědčení propouštěcí, na odchodnou a frekventační.
To propouštěcí dostávali žáci, kteří došli do posledního ročníku a měli dostatečné znalosti.
Vysvědčení na odchodnou bylo určeno těm, kteří dovršili potřebného věku pro ukončení povinné školní docházky (14 let), ale neměli potřebné znalosti. Zajímavé je, že takové vysvědčení neobsahovalo známky. No a do třetice, vysvědčení frekventační bylo určeno žákům, kteří opouštěli tzv. obecnou školu a chtěli dál pokračovat ve studiu na střední škole. Ani to není vůbec špatná myšlenka.
Proč nejde zavést standardy ve známkování?
Pokud bychom chtěli, aby měly známky všude více méně stejnou vypovídací hodnotu, musely by být zavedeny nějaké standardy. Jejich vytvoření by však muselo zahrnovat i instrukce, které říkají, kolik malých testů, kolik velkých písemek, kolik zkoušení u tabule apod. má učitel u každého žáka v každém předmětu dodržet. Každý žák by musel za pololetí získat stejný počet známek. Muselo by být také jasně řečeno, jak má být „započtena“ aktivita žáka ve výuce.
Je rozdíl, jestli má žák za pololetí tři známky, nebo deset známek. Mimo jiné i proto, že každá část učiva mu jde většinou jinak dobře. Při menším počtu známek je menší šance uspět, pokud žák není přímo premiant.
Současně je však nemožné učitelům určovat, kolik známek má každý žák mít. Většinou je stanoven jen minimální počet, který se v mnoha školách drží na třech známkách za pololetí. Správně by každá z těchto tří známek měla také mít jinou váhu (jinak důležitá je známka za referát, jinak důležitá za pololetní písemnou práci).
V každé škole mají jiný počet žáků ve třídách a také musí učitel výuku přizpůsobovat třídě, respektive tomu, jak rychle, nebo pomalu děti v probírané látce postupují. Někdy je třeba určité části výuky procvičovat déle, jindy jiné části jdou třídě lépe a učitel je s dětmi zvládne poměrně rychle. Na malé vesnické škole, kde je dvacet dětí ve třídě, zvládne učitel s dětmi napsat více testů nebo je vícekrát vyzkouší, než ve velké městské třídě, kde je dětí téměř třicet. Už to nám ukazuje, jak složité by bylo nějaké standardy zavádět. Kromě toho, každý žák má také jinak velkou absenci ve výuce, což také hraje významnou roli. Proto se mi vůbec nezdá špatný nápad císařovny Marie Terezie, dávat jen jedno vysvědčení na konci celé základní školy. Mohli bychom tuto praxi jen mírně přizpůsobit a dávat vysvědčení dvě. Jedno se slovním hodnocením na konci prvního stupně a jedno s klasickým hodnocením známkami 1 až 4 na konci ZŠ.
Proč jen jedno vysvědčení na konci základní školní docházky?
Proč by něco takového mělo být lepší než dnes? Právě proto, že je nemožné zajistit, aby u každého učitele na jedné a téže škole byla dvojka vždy stejná dvojka a už vůbec to není možné zajistit mezi školami z různých míst. Lidově řečeno, čím více učitelů a více let školní docházky, tím větší šance tzv. zředit nespravedlnosti. Takové vysvědčení na konci školní docházky by vlastně říkalo učitelům sekundárního vzdělávání, kdo se k nim hlásí. Nešlo by o výpověď o úspěšnosti za osmý a devátý ročník, které se nemusely z nějakého důvodu žákovi povést, ale o výpověď o jeho víceleté práci. Což je pozitivní i z hlediska výchovného.
V každém případě, kromě problému, že v Česku není dvojka jako dvojka a premiant na papíře ještě nemusí být skutečným premiantem, máme tu ještě jeden velký problém. Problém skutečně velké nespravedlnosti, který vnímají žáci ještě citlivěji, než fakt, že jeden učitel je přísnější než jiný. O co jde? O problém, který do škol vnesla inkluze.
Velká nespravedlnost díky inkluzi
Ve třídách máme žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Tito mají často individuální vzdělávací plány, někteří mají ve výuce asistenty a různou míru podpory (ta je odstupňována od prvního až po třetí stupeň). Vychází se z toho, že výkony těchto žáků nemají být srovnávány s ostatními žáky. Učitel by měl u těchto žáků hodnotit jejich individuální pokroky. Až sem je to zcela v pořádku. Co už v pořádku není, jsou vysvědčení těchto žáků.
Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, individuálními vzdělávacími plány a různou mírou podpory totiž dostávají úplně stejná vysvědčení jako žáci bez podpory. Nikde však na jejich vysvědčení není uvedeno, že žák měl individuální vzdělávací plán a studijní podporu (a jakého stupně). Takový žák má úplně stejné vysvědčení jako kterýkoliv jiný žák, jeho jednička je „stejná“ jako jednička kohokoliv jiného. Na vysvědčení není jediná zmínka o tom, že jeho hodnocení vzniklo na základě úplně jiných požadavků než u ostatních žáků. To je samozřejmě špatně.
Střední škola dopředu neví, že měl žák podporu
Střední škola, kam se takový žák hlásí, se dozví o žákových podpůrných opatřeních jen v případě, že vyžaduje úlevy i při konání přijímacích zkoušek. V takovém případě musí totiž spolu s přihláškou na střední školu doložit i doporučení školského poradenského zařízení, které bylo vypracováno školeným pracovníkem speciálně pedagogického centra, nebo pedagogicko-psychologické poradny. Pokud se žák hlásí na školu, kde se přijímací zkoušky nekonají, nemá škola šanci poznat, že známky tohoto žáka nejsou běžné standardní známky, jako u žáků bez studijních podpor.
V rámci ochrany osobních údajů se nemá škola právo dozvědět, že žák má nějaké handicapy nebo znevýhodnění, tyto informace necestují spolu s žákovou přihláškou a vysvědčením. Fakt, že žák potřebuje speciální studijní podporu, se škola dozví až ve chvíli, kdy ho přijme. Počet škol, které v ČR přijímají žáky ze základní škol jen na základě vysvědčení, a tedy bez přijímacích zkoušek, také není úplně malý. Komu dávají přednost? Většinou žákům s co možná nejlepšími studijními výsledky. Není tedy bezvýznamné, že nikdo neví, že jedno vysvědčení není s jiným ani trochu srovnatelné.
Pro ostatní žáky je to přístup velmi nespravedlivý. Přitom by stačilo, aby na zadní stránce vysvědčení, kde se uvádějí například zameškané výukové hodiny, bylo také uvedeno, jakou míru studijní podpory žák využíval (stupeň podpory). Nic víc by tam nebylo nutné psát. Jen tato drobná informace by však byla pro všechny, komu vysvědčení přijde do ruky, velice zásadní. Jednička na vysvědčení tohoto žáka zkrátka není stejná jednička, jako u toho, který žádnou studijní podporu neměl.
Paralympiáda nikoho nepřekvapuje, ale ve škole je to nepatřičné?
Ministerstvo školství radí, aby učitel žákům vysvětloval, proč jejich spolužák s handicapem má z předmětu také jedničku, i když zdaleka nepodává takový výkon jako běžný jedničkář. Aby vysvětloval, že pracuje na maximum svých schopností a dovedností. Faktem však je, že i když to učitel dělá, stejně to mnoha žákům vadí a já se jim ani trochu nedivím. Je to stejné, jako by handicapovaní sportovci závodili na olympiádě spolu se zdravými sportovci a dostávali by zlaté medaile i při výrazně horších sportovních výsledcích, protože by se přihlíželo k tomu, že podali maximální možný svůj výkon. To je přece nesmysl a nespravedlnost.
Paralympiáda (která má svá vlastní pravidla) existuje proto, aby spolu poměřovali síly sportovci, které spolu můžeme poměřovat. Je zajímavé, že tam nám to všem přijde normální, ale ve školství se takovému odlišení výkonů žáků bráníme. Bohužel, pak se dostáváme ještě více do situace, že smysl známkování devalvujeme, a žákům tak také bereme motivaci ve studiu. Pak opravdu máme známky více méně k ničemu, protože jejich vypovídací hodnota se blíží věštění z křišťálové koule.
Zdroje:
