Článek
Co člověk, to názor. Někdy se shodneme více, někdy méně a občas nás nějaký ten názor vytočí.
Bohužel, někteří autoři si z kritiky učitelů a českého školství udělali byznys. S velkou chutí lezou do zadnic zejména těm rodičům, kteří si myslí, že by škola měla jejich dítě nejen vzdělávat, ale dokonce i vychovávat a hlavně by po dítěti a jeho rodičích neměla nic chtít.
Takoví autoři mají ústa plná pouček, ale když se pak člověk trochu zajímá o jejich pedagogické zkušenosti, ukáže se, že sice rádi školí pedagogy a vystupují v médiích, ale sami aktivně na základní škole učili jen krátkou dobu. Svůj věhlas si založili na popisování „pravdy“ o našem školství a na drsném kritizování většiny učitelů. Proč ne, každý na sebe může upozorňovat, jak chce. Smutné však je, že těmto odborníkům v uvozovkách zatím jejich taktika vychází.
Kdo neumí, učí?
Vždycky jsem si říkala, jak nespravedlivé je pořekadlo - kdo neumí, učí. Vždyť pokud chce člověk kohokoliv cokoliv dobře naučit, nejdříve to sám musí velmi dobře ovládat. Už jsem však změnila názor a pochopila, že to také může být myšleno jinak. Není totiž nic jednoduššího, než učit, jak správně učit.
To jediné, co ukáže, jestli autor chytrých pouček a teorií skutečně umí učit, je nechat ho učit. Nikoliv ovšem kolegy pedagogy, ale žáky na základní škole. Teprve až tam tento znalec vydrží deset let a budou si ho chválit žáci, rodiče i vedení školy, tak smeknu a ráda se od něj budu učit, jak učit. Dokud jde jen o předvádění se v médiích, tak je škoda času takového „odborníka“ poslouchat.
Vychovávat místo rodičů?
Základní škola má vzdělávat, rozhodně ne vychovávat místo rodičů. Někteří rodiče (naštěstí jich není mnoho) by nejraději dítě předali škole v pondělí ráno a vyzvedli si ho v pátek večer, aby ho měli tak nejvýše na víkend a veškerou zodpovědnost za vzdělání i výchovu by nejraději nechali na škole.
To je ovšem velká mýlka. Škola rozhodně po rodičích mnohé chtít musí, protože je to součást zdravé a normální rodičovské výchovy. Rozhodně není úkolem školy učit děti základním návykům a dovednostem. Například:
- Dítě by nemělo nosit plenky a ani používat dudlík, když nastupuje do první třídy.
- Mělo by umět používat příbor.
- Při příchodu i odchodu dítě pozdraví.
- Mělo by být navyklé omýt si po použití WC ruce.
- Mělo by umět poděkovat i poprosit, když je to třeba.
- Mělo by vědět, že dospělým osobám se vyká.
Každý věk má samozřejmě své návyky a dovednosti. Tak, jako některé musí rodiče dětem předat před vstupem do základní školy, další musejí s dítětem postupně zvládat během základní školní docházky. Rodiče, kteří se o to nesnaží, jednou sami většinou na vlastní nefunkční výchovu doplatí.
Pravda o školství
Jaká je pravda o českém školství? Samozřejmě pestrobarevná, jako každá pravda. Máme skvělé i špatné učitele, stejně jako školy. Nemá však smysl zabývat se vzácnými případy, ať už vynikajících nebo špatných škol, úžasných rodin, které vedou děti ke vzdělání nebo naopak těch, které je nevedou vůbec k ničemu. Zásadní otázkou je, jak je na tom většina?
Ta je na tom bohužel mizerně. Jako pedagog mohu potvrdit, že na vysoké školy přicházejí mladí lidé, jejichž znalosti a dovednosti jsou o několik úrovní níže, než tomu bývalo kdysi dobrým zvykem. Například:
- Neumí studovat, samostudium jim nic neříká.
- Dělají hrubé chyby ve vyjmenovaných slovech i ve shodě podmětu s přísudkem.
- Nedokážou formulovat věty a slušně napsat souvislý text, několik stránek textu je pro ně noční můrou.
- Nerozumějí napsanému textu, jejich čtenářská gramotnost je na bodě mrazu.
- Nedovedou si spočítat kolik je 30 % z pěti set, z hlavy neumí malou násobilku a na 5 × 20 používají kalkulačku.
- Pokoušejí se často o plagiátorství. Ne proto, že by byli líní, ale prostě proto, že jejich schopnosti, dovednosti a znalosti na vypracování zadání nedostačují.
Spolupráce je prázdný pojem
Mohla bych pokračovat ještě celkem dlouho, protože na vysoké školy přicházejí mladí lidé, kteří nemají zvládnuté ani učivo základních škol. Proč? Ne proto, že by české školství bylo tak špatné a učitelé k ničemu, ale proto, že zmizela spolupráce rodičů a školy. Nejen, že ji znemožňuje náročná doba, kdy rodiče často nemají na děti čas, ale ještě tomu pomáhají právě všichni ti „pedagogičtí odborníci“, kteří přes média hlásají, že se děti mají vše naučit výhradně ve škole, že nemají dělat žádné domácí úkoly a bože chraň, aby snad měl být do jejich vzdělávacího procesu jakkoliv zapojen rodič! Všechno špatně, protože:
- Škola není hlídárna, ani výchovný ústav.
- Není povinností školy zastupovat funkci rodiny, rodina a její funkce je nenahraditelná.
- Škola má právo po dítěti vyžadovat plnění úkolů, a to i mimo vyučování. Děje se tak ve většině civilizovaných zemí světa a většina rodičů ví, proč.
- Žáci se potřebují naučit nezapomenout vypracovat úkol, ale také být na něco sám a hledat rady (na internetu, v literatuře, v učebnicích, u rodičů, prarodičů, sourozenců, spolužáků nebo kamarádů apod.)
- Rodiče jsou důležitou součástí procesu vzdělávání vlastního dítěte a rozhodně není normální podporovat dítě v tom, aby na školu kašlalo. Normální je zajímat se, pomáhat, motivovat, chválit a ukazovat směr. Bohužel, pro mnohé rodiče je problém podívat se do Bakalářů na známky svého dítěte nebo se dvakrát za pololetí dostavit na třídní schůzky.
- Některé děti ve vyšších ročnících základní školy občas chodí tzv. za školu. Jejich rodiče si toho často ani nevšimnou. Pokud je škola upozorní, místo aby byli nápomocni v řešení problému, často vše přikryjí smyšlenou omluvenkou a s dítětem problém v rodině nijak výchovně neřeší. O co jde, vždyť je to jen škola…
- Pro děti na základní škole je zásadní rodinné prostředí a příklad rodičů. Pokud rodiče nemají ke škole pozitivní vztah, nemají o studijní výsledky dítěte zájem a ukazují mu, že škola není důležitá, pak pro dítě škola nebude důležitá. Učitel to nemůže výrazněji ovlivnit, ani kdyby byl nejlepším učitelem na světě, protože příklad rodičů je v této době pro chování dítěte zásadní.
- Totéž platí o četbě knih. Pokud dítě vidí, že rodiče doma čtou, bude samo mít chuť číst. Pokud rodiče nečtou, dítě kolem sebe v rodině nevidí knihy a ještě třeba i od rodičů slyší, že čtení je úplně zbytečné a k ničemu, pak jsou šance učitele, že v dítěti vzbudí o knihy zájem, jen mizivé.
- Dobrý učitel dokáže připravit zajímavou výuku, pro kterou se žáci nadchnou a radostně se jí účastní. Nelze však předpokládat, že žáci na základní škole budou tak uvědomělí, že sami pochopí, jaké jsou jejich povinnosti v době mimo školní výuky a že to budou dobrovolně dělat. Nebudou. Jsou to děti. Pokud učitel nesmí zadávat žákům domácí úkoly, pak jim někdo jiný musí říct, co by měli dělat. Že by měli číst knihy, připravovat se pravidelně do školy, trénovat to, co jim nejde, nebo že by třeba měli udržovat v dobrém stavu své věci do školy (sešity, rýsovací potřeby, pomůcky na výtvarku, tužky, pera apod.) Ve společnosti, kde věci fungují, jak mají, na tom spolupracují dohromady učitelé s rodiči a naopak. Rodiče podpoří učitele, když dítě hubuje, že jim kantor zadal domácí úkol a učitel zase podpoří rodiče, když je to třeba.
- Spoléhat se však na to, že si žáci základní školy budou nadšeně sami volit své povinnosti a následně je budou stejně nadšeně plnit, je zcela nereálné. Ani mnoho dospělých neví, jaké jsou jejich povinnosti. V zaměstnání obcházejí, co mohou, nechávají za sebe pracovat jiné, využívají a někteří dokonce zneužívají systém, kradou a nejsou si toho často ani vědomi (například si nosí z práce domů kancelářské papíry nebo si tisknou soukromé věci na tiskárně v zaměstnání apod.). Rozhlédněme se kolem sebe. Mnozí dospělí ve svých povinnostech jasno nemají a my to předpokládáme u dětí základní školy?
Anketa
Základní škola není osamocený ostrov v moři
Bez spolupráce s rodiči nikdy nemůže základní školství dobře fungovat. Učitelé potřebují rodičovský respekt, protože pokud děti vidí a slyší, že rodiče nemluví o učitelích s úctou a slušně, nebudou tak ani ony mluvit. Pak se nelze divit, že v osmé a deváté třídě někteří žáci klidně pošlou učitele do „píp, píp“, když po nich něco chce, nebo je snad napomene. Stejně tak by (ideálně) měla rodina cítit, že je jí škola partnerem v nesnázích, že se na ni kdykoliv může obrátit s žádostí o radu, ať už na školního psychologa, výchovného nebo kariérového poradce, nebo na kohokoliv jiného.
Pokud však ještě několik let bude v médiích dostávat prostor blábol o tom, jak děti nemáme v ničem omezovat, nic po nich chtít, nenastavovat jim mantinely a hlavně nechtít, aby ve svém volném čase něco do školy musely dělat, tak tu za čas budeme mít skupinu vysokoškolsky vzdělaných nevzdělanců, kteří stejně nebudou schopni vykonávat profese, na které získali „papír“.
Ti opravdu vzdělaní utečou do zahraničí, protože proč by tady zůstávali. A tato země? Bude odsouzena k problémům, protože tu nebudou žádní skuteční odborníci. Bohužel nemusí trvat ani příliš dlouho než takový scénář nastane. Nějakou dobu bude země žít z odborníků „staré školy“ a až odejdou do věčných lovišť, snad ani nepřemýšlet, jak to pak tady bude vypadat.
Zdroje:
