Ve dvanácti neumí hodiny a málo je vychováváme. Co prozradí třídní schůzky

Začal školní rok a ke konci září se na většině českých škol začínají konat první třídní schůzky. Že to je pro učitele náročná disciplína, to je jasné každému, kdo někdy nějakou takovou schůzku zažil. V zásadě dnes totiž platí, že komunikace s rodiči žáků je mnohem náročnější než výuka samotná.

Za posledních víc jak třicet let se toho nejen ve školství, ale zejména v rodinách a výchově hodně změnilo a s tím právě souvisí zmíněná náročnost. Jednoduše řečeno, zatímco dříve měli učitelé od rodičů podporu, dnes ji mají spíše výjimečně. Když dříve žák ve škole něco provedl, rodiče se většinou nevměšovali a reagovali podpůrně ve smyslu - respektuj učitele. Dnes vám přijdou vynadat, protože ten jejich miláček přece nemohl nic špatného spáchat. Často je mnohem snazší komunikace s provinilcem, který dobře chápe, co provedl, než s jeho rodiči.

Třídní schůzky jsou sociologickou sondou, která pozornému učiteli ukazuje z jakého zázemí jeho žáci pocházejí, jakou mají doma od rodičů studijní podporu, jaké jsou nároky i zvyklosti rodiny apod. Někdy se však člověk nestačí divit.

Zrovna včera proběhla třídní schůzka na základní škole, kde již mnoho let učí můj bratr. Byl nového zážitku tak plný, že mi ho musel hned převyprávět a já se ho několikrát musela dotazovat, abych se ujistila, že opravdu správně chápu, co mi říká. A protože jde o věc skutečně zajímavou, rozhodla jsem se o ni s vámi podělit.

Bratr je třídním učitelem v sedmé třídě a protože tuto třídu dostal jako třídní letos poprvé, vysvětloval rodičům pravidla, která musejí děti dodržovat v jeho hodinách. Například nesmějí mít zapnuté mobilní telefony a brát je do ruky. Škola to má i ve školním řádu, ale někteří učitelé jsou v dodržování tohoto pravidla poněkud méně důslední. Proto chtěl bratr rodiče upozornit, že on dodržování tohoto pravidla skutečně vyžaduje. Jako příklad, co není dovoleno, uvedl situaci právě z toho dne, kdy žák XY vytáhl během hodiny z tašky mobilní telefon a chvíli do něj zíral a nevěnoval se výuce. Rodiče žáka se však ohradili, že jejich chlapec nedělal nic špatného, jen se díval, kolik je hodin. Bratr namítl, že jsou v každé třídě na stěně hodiny a mobil má být během výuky vypnutý. Na to rodiče vysvětlili, že kluk z klasických ručičkových hodin neumí přečíst čas. Zkrátka hodiny neumí. Potřebuje se podívat na digitální časový údaj, který má v mobilním telefonu. Je třeba zdůraznit, že nešlo o žádného mentálně zaostalého nebo snad nemocného či znevýhodněného žáka. Šlo o chlapce, který na vysvědčení dosud neměl horší známku než dvojku.

Zkouším si představit, co by se muselo stát, aby před čtyřiceti lety dvanáctiletý kluk neuměl hodiny. Je to pro mě jen těžce představitelné.

Bratr se snažil vysvětlit rodičům, že by chlapec ve svém věku měl umět přečíst čas z ručičkových hodin, protože je to pro praktické fungování v životě nejen užitečné, ale stále ještě i důležité. Vyslechl si však, že to je přece úkolem školy. Pak následoval výčet stížností, jak málo škola děti vychovává. Zaznělo, že s nimi nedostatečně mluví o drogách, o kouření, o alkoholu, o společenském chování, o sexu, o dodržování zákonů (že krást se nemá), o lhaní a mluvení pravdy a zazněl ještě další výčet výchovných selhání školy. Co bylo překvapivé, k těmto rodičům se začali přidávat další rodiče - ano, to je pravda, škola výchovu zanedbává. Mohli to potvrdit!

Když už se bratr chystal k ne zcela diplomatickému kroku, namítnout, že výchova je hlavně a zejména úkolem rodiny, řekl to jiný rodič a spustila se poměrně živá diskuse. Bohužel těch, kteří chápali, že škola je instituce vzdělávací, nikoliv výchovný ústav, byl výrazně menší počet.

Jsem generace Husákových dětí. To, co rodičům v době naší školní docházky nejvíce vadilo, byl fakt, že škola kecala do výchovy a chtěla děti vychovávat. Na to nemá žádná škola právo! Je výhradně věcí rodiny a rodičů, jak své děti vedou. Byly rodiny, které vedly děti v duchu nějaké víry (přesto, že to nebylo politicky vhodné), jinde rodiče vedli děti k vrcholovému sportu zatímco v jiných rodinách se nezvedli z gauče, v dalších rodinách byl důraz na studium jazyků (i když jejich využití bylo dost omezené), zatímco jinde žil duch umělecký nebo řemeslný apod. Někteří rodiče děti vedli k poctivosti, jiní jim vysvětlovali, že poctivost je sice fajn, ale v tomhle světě je lepší mít ostré lokty. Zkrátka a dobře, co rodina, to jiná výchova. Je to tak správně a výchova by měla být výhradně věcí rodiny. Ale dnes? Dnes se rodičům děti vychovávat nechce.

Dnešní výchova v mnoha rodinách vypadá tak, že prakticky žádná neexistuje. Rodiče a děti spolu nekomunikují, nemají na sebe čas. Rodiče chtějí po práci dělat úplně jiné věci, než zrovna vychovávat své potomky, bavit se s nimi o drogách, o kouření, o alkoholu, o společenském chování, o sexu, o dodržování zákonů (že krást se nemá) nebo o lhaní a mluvení pravdy. To je přesně to, co by měli dělat. Od toho jsou rodiče. Škola uspořádá několikrát do roka preventivní program, a tím je její role splněna. Tu zásadní roli by však vždy měla hrát rodina.

Pokud dvanáctileté dítě neumí přečíst čas na ručičkových hodinách, není to jeho chyba. Říká to hodně o jeho rodičích a v takové rodině je zcela jistě něco špatně. V každé rodině, ve které si rodiče neuvědomují, že výchova je úkol, který by měli plnit a věnovat se mu a také, že to vůbec není úkol jednoduchý, je něco špatně. Pojem „nevýchova“ si bohužel mnoho rodičů vysvětluje chybně hlavně díky tomu, že si o něm nikdy nic nepřečetlo a převzalo ho prostě tak, jak zní. Ale „nevýchova“ není způsob, kdy dítě nevychováváme a necháváme ho růst jako dříví v lese. To je velmi mylné vnímání tohoto pojmu. Pro mnoho rodičů, milujících „nevýchovu“, však jde jen o další a další způsoby, jak se vykroutit z práce, kterou by měli všichni brát vážně a plně se jí věnovat. S kolegy pedagogy se shodujeme, že výchova (ať už se v rodinách jakkoliv liší a má tisíc podob), vždy znamená zejména čas. Čas, který tráví rodiče se svými dětmi, komunikují spolu, sdílejí, zažívají. To je bohužel dnes něco, co se děje jen v malém počtu rodin.

Chybou je, že mnoho lidí si pod slovem výchova představí pohlavky a přísný režim. To je ale jen jeden druh výchovy a nutno podotknout, že ne právě ten nejlepší. Výchova může být i zábavná, pro dítě příjemná a zajímavá. Výchova je to, co dává dítěti pocit, že na něm někomu záleží. Pevné hranice jsou pro každé dítě a jeho zdravý vývoj nesmírně důležité a to, že dnes v mnoha rodinách tyto hranice neexistují, přináší velké problémy, které jako jedni z prvních zažívají učitelé ve školách.

Vezmeme-li v úvahu fakt, že rodiče dnes nemají na výchovu čas, energii a ani chuť a připočteme k tomu absolutní nedostatek komunikace v rodinách a rozšiřující se závislost na technologiích (mobily, tablety), vychází z toho jediné - pokud se tento přístup nezmění, pak se jako lidstvo řítíme do pěkného maléru. Možná jsou dnešní třicátníci poslední generací, která ještě zvládá samostatně fungovat a odvádět kvalitní práci ve svých profesích.

Podle poslední zprávy UNESCO (2023), která je založena na studii opravdu obrovského množství dat, jsou generace dnešních školáků v průměru již o několik bodů méně inteligentní než předchozí generace. Ano, inteligence lidí se snižuje. UNESCO vidí jako hlavní důvod používání mobilních telefonů v době, kdy se dětský mozek teprve vyvíjí. Podle studií má mobil na vývoj dětského mozku stejně katastrofický dopad jako alkohol. UNESCO ve své poslední zprávě doporučuje, aby státy přistoupily k zákazu používání mobilních telefonů do určitého věku (například do 16 let). Zatímco u alkoholu a kouření nám takový zákaz pro neplnoleté přijde normální, toto doporučení způsobilo obrovskou vlnu odporu, a to zejména mezi rodiči!

Jak by ne… Stačí se pozorně dívat kolem sebe a hned si všimnete, že mobilní telefon převzal výchovné povinnosti rodičů. Pravidelně vídám v MHD mladé maminky, které nastoupí s kočárkem a v něm mají roční až dvouleté dítě. To je hodné, nepláče, nezlobí, ale maminka mu ihned po nástupu do dopravního prostředku vrazí do ruky mobil. Dítě si o něj neříkalo, přesto je mu telefon doslova vnucen. Vídám to dnes a denně a ptám se sama sebe, proč.

Když jsem jezdila se synem na kočárku dopravními prostředky, celou cestu jsem na něj mluvila. Většinou jsem mu říkala, co vidí za okénkem a on na to nějak reagoval. Věnovala jsem se mu. Maminka, která dítě zabaví mobilem, se mu věnovat nemusí. Ve školách se pak divíme, že děti nemají žádnou slovní zásobu, že neumí mluvit, špatně vyslovují, nebo šišlají. Kde se to ale mají naučit, když s nimi téměř nikdo pravidelně nemluví? Těch několik otázek typu „co chceš k večeři“ k výchově opravdu nestačí.

Ne, opravdu není úkolem školy naučit jíst dítě příborem, vysvětlit mu, že se zdraví, že staršího člověka pouštíme do dveří prvního, že lhát a krást se nemá… Není úkolem školy zajistit, aby zdravé šestileté dítě nenosilo plenky a dudlík, aby mělo věku odpovídající slovní zásobu apod. Mnozí rodiče by se měli konečně vzpamatovat a začít plnit svou roli, nebo si děti prostě nepořizovat.

Zdroje:

Děti potřebují hranice, autor: Jan-Uwe Rogge, vydalo nakl. Portál, 1996

Jak vypadá správná výchova?, Nakladatelství Portál.

Velký rozhovor o (Ne)výchově

Zpráva UNESCO o globálním vzdělávání, 2023. Technologie ve vzdělávání: za jakých podmínek?