Článek
Hlavním tématem konference nepochybně bude otázka, zda Ukrajina, a s ní celá Evropa, zažívají opravdu nový Mnichov, když Trump oznamuje jednání s Putinem o Ukrajině bez Evropy – i bez Ukrajiny. Paralely se budou na konferenci rozebírat horem dolem. Na všech sítích to ostatně už od středy jede na plné pecky.
Na serveru eurointelligence.com konstatují, že už je jasné, jak to chce Trump mít s Ukrajinou. Dohodu chce co nejdřív, a co ta dohoda bude obsahovat, je pro něj vlastně detail. Další věcí je, že chce, aby poválečnou situaci Ukrajiny měla na starosti Evropa. Pokud mají být nějaké mírové síly, budou muset být z Evropy. Stejně tak bude věcí Evropy rekonstrukce a vyzbrojování Ukrajiny.
Otázkou je, co na to všechno Putin. Válku může ukončit jen on. Pokud nepřestane útočit, říká Trump, spustí USA sankce proti Rusku a zvýší svoji vojenskou pomoc Ukrajině. Buď to Putin bude brát vážně – nebo se k tomu postaví tak, že Trump jen blafuje.
Záležet bude také na tom, co má Putin s Ukrajinou za úmysly. Původně si ji chtěl podřídit celou. Pak oficiálně anektoval čtyři oblasti, ale jenom jednu z nich – Luhanskou – kontroluje úplně. Vlastně je pravděpodobné, že dohodu za pár let poruší, a až si ruská armáda a ekonomika odpočinou, půjde dál na západ.
Evropa už je na to nyní de facto sama – a není na to připravená. Náklady na rekonstrukci Ukrajiny a posílení její armády jsou gigantické, a do toho je třeba posílit naše vlastní armády. Bloomberg to odhaduje na celkem 3,1 bilionu dolarů. EU si bude muset půjčit, ale bez razantních škrtů sociálních výdajů v celé Unii to nepůjde.
Pak přijde politická reakce. Pravice, krajní i nová, je v celé Evropě na vzestupu a představitelé těchto stran si už teď stěžují, že se pořád jen pomáhá někomu jinému, zatímco o své občany se vlády nestarají. Pokud Amerika nechá starost o Ukrajinu na nás Evropanech, bude to nová pravice politicky živit ještě více než teď.
Nejhorší, co by se mohlo stát, by ale bylo tvářit se, že se nic nestalo, a dál se „propatlávat kupředu“ (muddling through). V takovém případě bychom si zbořili sociální kohezi, ponechali Ukrajinu stranou coby válkou poničený a nefunkční stát a nahráli Putinovi, aby to za pár let zkusil znovu.
…
Gideon Rachman už to ve Financial Times napsal v pondělí: Všichni jsme slyšeli o neoliberalismu a neokonzervatismu. Nyní přichází doba neoimperialismu. Hlavní moment Trumpova inauguračního projevu byl, když nový americký prezident slíbil, že Američané „se znovu budou považovat za rostoucí národ – takový, který zvyšuje své bohatství a rozšiřuje své teritorium“.
Neříkal to jen tak, ale od té doby o tom mluví pořád. Amerika „dostane“ Grónsko. „Vezme si“ Panamský kanál. Kanada se má stát 51. státem USA, a dokonce chce „vlastnit“ Gazu. Jeho fascinace získáváním nových teritorií šokovala i mnohé jeho podporovatele.
Když se na to ale podíváme globálně, můžeme Trumpovým expanzionistickým ambicím rozumět snadněji. Pro Putina a Si Ťin-pchinga je teritoriální expanze klíčový národní cíl a cesta k osobní velikosti. Ruští propagandisté často mluví o tom, že národní bezpečnost ospravedlňuje ruskou válku na Ukrajině. Putin obsesivně tvrdí, že Ukrajina není žádná pořádná země, ale součást ruského světa.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov žertuje, že Putin má tři poradce: Ivana Hrozného, Kateřinu Velikou a Petra Velikého. Za jejich panování Rusko rozšířilo své území. Putin by rád vešel do historie jako někdo, kdo znovu získal srdce bývalého impéria – Ukrajinu –, a případně šel ještě dál na západ.
Podobně vidí čínský prezident Si Ťin-pching znovuzískání kontroly nad Tchaj-wanem jako naplnění osudu a svůj historický úkol. Nedávno prohlásil, že „Tchaj-wan je svaté čínské teritorium“. Trumpův nově probuzený zájem o imperialismus se jeho poradci pokoušejí zpětně racionalizovat, ať už jde o Grónsko nebo o Panamu. Jejich vysvětlení se nejčastěji odvolává na to, že jde vlastně o národní bezpečnost. Grónsko má minerály, kolem Panamy čmuchají Číňané… Ale Kanada? Gaza? Tady všichni už jenom krčí rameny.
Převzetí Kanady a Gazy nejspíš nebude možné, ale Panama a Grónsko jsou zranitelnější. Svět se posune z éry, kdy se malé země mohly cítit bezpečně pod ochranou práva, do éry, na niž sedí výrok Thúkydida o tom, že „silní dělají, co mohou, slabí strpí, co musí“.
Takový svět bude stát na nesnadném míru mezi velkými mocnostmi založeným na sférách vlivu, kdy se Amerika bude soustředit na západní hemisféru, Rusko na východní Evropu a Čína na východní Asii. V 19. století mocnosti pořádaly konference o tom, jak si rozdělit svět. To ale není zdroj stability. Vzájemné porozumění velmocí na konci 19. století nakonec vyústilo ve světové války ve století dvacátém.
Vzestup imperiálních ideologií má samozřejmě dopad i na domácí politiku. Impéria mají imperátory. Putin a Si Ťin-pching doma budují kult osobnosti a represivní režim. A také Trump už běžně mluví o vnitřním nepříteli.
…
K témuž tématu stojí za citaci post německého analytika Ulricha Specka na síti X. V novém světě velkých mocností, na kterém se shodnou Si Ťin-pching, Putin a Trump, Evropa neexistuje: nemá vojenskou sílu, nemá skutečnou moc, není koherentní. Co existuje, jsou ony velké mocnosti: Čína, Rusko a USA. A na sekundární úrovni středně velké mocnosti – Indie, Japonsko, Německo, Francie a Británie, plus sem tam nějaká regionálně relevantní země. Americká veřejnost s tímhle konceptem asi plně ztotožněná není, ale první dva roky své vlády bude mít Trump spoustu prostoru prosazovat své názory a instinkty.
Evropané dvacet let ignorovali americké obavy z toho, že málo investují do své obranyschopnosti. Ignorovali Trumpova slova, když byl zvolen, i to, co říkal při inauguraci. Tím, že Evropa nepřevzala leadership ohledně pomoci Ukrajině od prezidenta Bidena, souhlasila s tím, že budoucnost Ukrajiny i její vlastní bezpečnost budou zcela závislé na tom, jak se rozhodne nový americký prezident.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
