Článek
Jan Macháček
David Brooks se podle svých slov v textu pro The New York Times nechce pouštět do ekonomických rozborů, ale chce popsat, co Trumpův protekcionismus a izolacionismus udělají s americkou duší.
Obchodní politika brzdí nejen proud zboží, ale i proud myšlenek, kontaktů, technologií a přátelství. Útočí na instituce nejvíce zapojené do mezinárodní výměny: vědce, univerzity, diplomatický sbor, zahraniční pomoc i mezinárodní aliance jako NATO.
Základem Trumpovy agendy je, že vlastně nemá rád ty „prokleté cizince“. Potíž je v tom, že všechny úspěšné národy v historii byly národy na křižovatce. Místa, kde se lidé potkávají, vyměňují si myšlenky a společně přicházejí s novými pohledy. Peter Hall v knize „Města a civilizace“ popisuje nejinovativnější místa posledních staletí: Athény v 5. století před naším letopočtem, Vídeň od 18. století do počátku první světové války, New York na přelomu 19. a 20. století, oblast v okolí San Franciska (Bay Area) před nedávnem.
Hall píše: „Lidé se potkávají, mluví, tančí na hudbu těch druhých, přejímají jejich myšlenky. Geografická náhoda zažehne jiskry a ze setkání se rodí něco nového.“ Křižovatky podporují interakci. Taková místa mají společné charakteristiky: nejsou příliš svázána třídně, nejsou hierarchická a bývají spíše neformální. Ekonomická inovace exploduje na místech s bohatou sítí dovozních kanálů, které zase představují koridory pro nové myšlenky.
Tohle přesně bývala Amerika. Všichni chtěli být tam, kde se něco děje. Byla šampionem svobodného obchodu. Britský kolonialismus a americký internacionalismus učinily z angličtiny fenomén nejbližší globálnímu jazyku.
21. století bude patřit národům, které vytvoří centrum sítí – a Amerika byla dosud nejlépe vybavena k tomu, aby tuto roli hrála. Má diverzifikovanou populaci s globálními konexemi, aliance přes dva oceány a univerzity plné zahraničních studentů.
To všechno je nyní poškozeno, ale to není hlavní starost, kterou Brooks má. Jde především o ducha a hodnoty. Lidé jsou formováni podmínkami kolem sebe. Trump vytváří stav mysli, v němž všichni Ameriku ohrožují: všechno je hra s nulovým součtem – svět je místo, kde se všichni navzájem požírají, je třeba se jen chránit, chránit a zase chránit. A stavět zdi.
Civilizace na svém vrcholu se chovaly právě opačně. Stavěly na sebevědomí a důvěře. Důvěře národa ve své zákony a svou kapacitu. Sdílená kultura nabíjí lidi se sociální odvahou a podnikatelským duchem.
Jací lidé jsou motorem inovací? Lidé, kteří jsou nadšení z nových věcí. Lidé, kteří jsou zvědaví, a to velmi diverzifikovaně. Lidé, kteří mají velký sociální rozsah a různorodé přátele. Lidé, kteří dokážou kombinovat různé přístupy a chápat různé názory. Lidé, kteří chtějí věci zlepšovat.
Nyní se apeluje jen na čistotu a strach. Trump mluví v souvislosti se cly o Dni osvobození, ale ten možná vejde do historie coby Den stagnace.
Pokud je Amerika stále Amerikou, musí se tomu postavit. Lidé se budou zlobit na zbytečné ekonomické náklady, které přinese protekcionismus, ale musejí se taky postavit srabáckým hodnotám, které jsou jim shora prezentovány.
…
Gideon Rachman ve svém komentáři pro Financial Times připomíná filmy o mafiánech coby americké příspěvky ke světové kultuře. Lidé po celé zeměkouli si umějí pískat nápěvky z Kmotra nebo Rodiny Sopránů, ale stále je poněkud překvapuje, že by se mafiánské metody měly veřejně odehrávat v Oválné pracovně Bílého domu. K obchodu a diplomacii Trump přistupuje jako Don Corleone. Ví, jak rychle přepínat mezi hrozbou a šlechetností. Vyjádřete mu vděčnost a respekt, a možná vás pozve domů, kde můžete konverzovat s jeho rodinou. Hrozba ale nikdy nezmizí. Jak Trump kdysi vysvětlil novináři Bobu Woodwardovi, opravdová moc je podle něj založena na strachu.
V Bílém domě Trump uplatňuje vyhrožování a hrozby vůči velkým právnickým firmám a univerzitám. Jako když jsou různí lidé ohroženi mafiánem, rychle Trumpovi platí a jsou přesvědčeni, že nepříjemnosti zase rychle pominou.
Právnické firmy jako Paul, Weiss či Skadden, Arps souhlasí s tím, že budou pracovat pro Bílý dům zdarma, a vyhnou se tak dopadům jeho exekutivních příkazů. Obchodní válka, kterou americký prezident zahájil, ale obnažuje limity mafiánského přístupu. Trump si myslí, že když udeří na obchodní partnery dostatečně tvrdě, nezbude jim nic jiného než přistoupit na jeho podmínky a uzavřít dohodu. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Trumpův syn Eric tvrdí, že by nechtěl být tím posledním, kdo si něco s jeho otcem dohodne. Ti, kteří přijdou jednat první, vyhrají, ti, kteří budou poslední, údajně určitě prohrají. Takových filmů už prý Erik viděl spoustu.
Jenže skutečný svět je mnohem komplikovanější. Bílý dům najednou zahájil obchodní válku s každou velkou zemí. Kromě toho vzal do ruky sekeru, kterou porcuje zásobovací řetězce nadnárodních firem. Hráčů je prostě příliš na to, aby mohla ona mafiánská taktika fungovat. Jsou tu investoři, kteří rychle prodávají akcie. Jsou tu výrobci, kteří zavírají produkční linky. A je tu Čína, která se rozhodla se bránit a nebude se Trumpovi klanět. Začíná to být divoké. Trump vůbec nechápe, jak globální ekonomika funguje. Připomíná to scénu ze Sopránových, kdy mafiáni činí nátlak na lokální Starbucks, aby jim zaplatil výpalné. Manažer jim ovšem vysvětluje, že to nejde, protože by mu to muselo schválit korporátní vedení v Seattlu.
Pro Trumpa jsou globální trhy ekvivalentem korporátního vedení v Seattlu. Jsou bez tváře, Trump je nikdy osobně nepotká – a stejně mu mohou zkazit plány. Nedostatky mafiánského přístupu nyní dramaticky vidíme na trzích. Důsledky budou podobně nešťastné jako v geopolitice, jen to nebude tak rychle vidět.
Trump se chová ke spojencům jako k chybujícím obětem vyděračského komanda. Zapomněli snad odvést poplatky do NATO? Tak Trump „povzbudí Rusko, ať si dělá, co chce“.
Co se Ukrajiny týče, nezajímá jej obrana svobody, ale chtěl by se zmocnit hodnotných minerálů. S Putinem a Si Ťin-pchingem se k sobě chovají jako hlavy konkurenčních mafiánských rodin. Občas se rodiny srazí a odnesou to pěšáci a kolemjdoucí. Ale nakonec je cílů vždy dosaženo, přijde dohoda a všichni se mohou vrátit ke svým výdělkům.
Geopolitičtí teoretici mohou to všechno racionalizovat a mluvit o rozdělení světa na sféry vlivu. Ale také to připomíná dohodu mafiánských rodin, kde budou mít všichni na svém písečku volnou ruku. Lokální kmotr pak může masírovat menší hráče ve svém sousedství – Tchaj-wan, Kanadu nebo Ukrajinu – a nikdo z rivalů to nebude komentovat.
Tenhle přístup ovšem možná může fungovat ve filmu. V mezinárodní politice je to ale recept na válku, bezpráví a mizérii. Trumpovi je 78 let – a starého psa novým kouskům nenaučíš. Jeho mentor Roy Cohn byl také právníkem italských mafiánských rodin. Trumpa učil nedat nikdy najevo slabost a neustupovat. Víme, jak to končí ve filmech, a brzy zjistíme, jak to dopadá v reálném životě.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
