Článek
Německý kancléř Friedrich Merz je přesvědčen, že íránskému režimu zbývají dny či týdny, ale dynamika protestů se spíš obrací: represe jsou tak strašlivé a zastrašování tak silné, že se demonstranti stahují.
Christopher de Bellaigue publikoval na serveru UnHerd esej s názvem „Ajatolláh bude bojovat až do smrti a spustí vražedný stroj“.
Důležitý se mi jeví odstavec ze závěru textu: „Vypadá to jako plán prozřetelnosti – odstavení Madura dodává zániku Islámského státu auru nevyhnutelnosti. Jenže režimy se nehroutí kvůli auře. Nehroutí se ani kvůli tomu, že Dara Khosrowshahi, CEO firmy Uber, jenž se narodil v roce 1969 v Íránu, říká, že se těší na ,agresivní investice‘ ve své vlasti během ,prvních 100 dnů‘ po pádu režimu. Režimy končí, když jsou muži, kteří je brání se zbraní v ruce, zabiti nebo ztratí vůli k boji. A tomu – z toho, co zatím víme – nic nenasvědčuje.“
Představme si náš listopad 1989. Zásahové jednotky se po 17. listopadu nestáhnou, a naopak v dalších dnech přitvrdí. Povolány jsou lidové milice, a pro jistotu ještě armáda.
Americký prezident Donald Trump je rétoricky na straně demonstrantů, ale americká letadlová loď je od Íránu týden daleko. Než zaberou trestná cla, bude to trvat celé týdny, spíše měsíce. A kdyby chtěl někdo trefit kasárna zásahových jednotek či revolučních gard? Skoro bych si vsadil na to, že jsou tam navezeny tisíce zatčených – jako živé štíty.
Skepse mne ještě zcela nepřemohla, držím palce a doufám v zázrak, že někoho napadne něco zázračného.
…
Zaujal mne článek a rozhovor s Tomášem Pojarem pro Český rozhlas s titulkem „Mezinárodní právo nikdy nikoho neochránilo“.
Vybíráme z něj: „Doufáme, že nás mezinárodní právo zachrání od toho, abychom investovali do vlastní bezpečnosti, obrany a ekonomiky. Doufáme, že mezinárodní právo nám umožní odcházet dříve do důchodu, mít vysoké sociální dávky a žít si v pohodě a v klidu ještě dalších několik set let. Ale k tomu nám mezinárodní právo nepomůže,“ kritizuje Pojar.
Bývalý bezpečnostní poradce premiéra míní, že jde o hru. Zatímco Rusko a Čína momentálně vzývají mezinárodní právo s odkazem na Venezuelu, ve chvíli, kdy se začne týkat jich, na tato pravidla zapomínají.
„Řekne se, že je to přirozené právo Ruska a že Ukrajina a Kyjevská Rus byly historicky vždycky součástí Ruska – a že tomu tak bude i nadále,“ popisuje Pojar.
„Mezinárodní právo je důležité, ale je potřeba s ním nějakým způsobem pracovat. Není to tak, že neexistuje, ale zároveň nesázejme na to, že nás samo o sobě ochrání. Zkrátka nás neochrání, neochránilo nikdy nikoho. OSN taky nikdy nikoho neochránilo a nikdy nikoho neochrání,“ dodává.
To, že velké západní země někam vtrhly, aby nastolily pořádek, se podle Pojara dělo v minulosti často a bude se to dít i nadále. Jde ale o to, které země budou silnější – a jaké budou ony případy, kdy k použití síly dojde. Přiznává, že právo silnějšího je také důležité a ve světě bohužel možná i důležitější.
...
Tolik článek z Českého rozhlasu. Výjimečně s Tomášem Pojarem, kterého si jinak velmi vážím, nesouhlasím. Lze to chápat tak, že svá prohlášení myslel apelativně, že máme být především silní a odolní, investovat do své obranyschopnosti a na mezinárodní právo se nespoléhat. Potíž je v tom, že se zmíněným titulkem to vyznívá tak, že je mezinárodní právo k ničemu.
Možná lze ještě chápat, že mezinárodní právo přestává být zajímavé pro Američany, přesněji pro některé Američany. Američané mají nejsilnější armádu na světě, nejvýkonnější zbrojní průmysl na světě. Mohou mít dojem, že se o své zájmy a bezpečnost postarají nejlépe sami. Podobně to může chápat třeba Izrael. S podporou USA se o vlastní bezpečnost postará nejlépe sám. Řada Izraelců to chápe tak, že instituce jako OSN či různé mezinárodní soudní dvory, které chrání a uplatňují mezinárodní právo, jsou zemi jen na obtíž.
Ale i v případě USA se vícekrát stalo, že kdyby se země řídila mezinárodním právem, nedošlo by ke spuštění katastrofy, jakou byl pokus o budování demokracie v Iráku, který destabilizoval Blízký východ na celé dekády a rozbil rovnováhu v oblasti posílením Íránu a jeho spojenců.
Česká republika (respektive někdejší Československo) sice musí brát svou odolnost a obranyschopnost vážně, ale zároveň není ani trochu v našem zájmu mezinárodní právo bagatelizovat – rozhodně ne s naší historickou zkušeností z let 1938, 1939 i 1968, s odsunem Němců, který mezinárodní právo posvětilo, atd.
A do budoucna nejde jen o ruskou hrozbu. I kdybychom byli superodolní, tak ve světě, kde platí jen právo silnějšího, bychom se těžko ubránili mnohem většímu Německu či Polsku, pokud by tam zavládl agresivní nacionalismus, což bohužel do budoucna vyloučit nejde. V USA se dnes také dějí věci, které se nám ještě nedávno nezdály možné.
Otázkou je, co přesně do mezinárodního práva patří. Nejde jen o válečné právo, o dohody ošetřující zacházení se zajatci nebo různé konvence o tom či onom. EU je také instituce zakotvená v právních dokumentech, tedy mezinárodním právu. A svým způsobem do oblasti mezinárodního práva patří i NATO.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
