Článek
Jan Macháček
Finlandizace označuje proces, kdy se slabší státy vzdají části své suverenity ve prospěch silnějších býků, jako jsou Rusko a nyní i USA. Podrobně ji rozebírá Andreas Kluth, sloupkař Bloombergu.
Bývalý americký prezident Joe Biden často mluvil o tom, že ruský prezident Putin si tolik přál „finlandizaci NATO“, až skončil s „NATOizací Finska“. Trump používá jednodušší výrazy, Bidenovo vtipkování u voličů moc nezabralo. NATOizace ale byla reálný úspěch, který teď Trump rozebírá.
Výraz finlandizace vznikl za studené války mezi intelektuály v západním Německu. Vztahoval se k finské zkušenosti, kdy tato severská země dvakrát bojovala se Sovětským svazem. Poprvé za tzv. zimní války v roce 1939 a podruhé jako spojenec nacistického Německa mezi lety 1941 a 1944. V rámci příměří se Finsko vzdalo 10 procent svého území, relokovalo do vlasti etnické Finy, ovšem přežilo jako národní stát.
Aranžmá finlandizace začalo v roce 1948 smlouvou mezi Helsinkami a Moskvou. Výměnou za zachování jinak suverénní země Finsko souhlasilo s podřízením se zahraniční politice Moskvy a zapovědělo si bližší vazby s NATO, USA a západní Evropou.
Po konci studené války se toto aranžmá postupně opouštělo. V roce 1995 Finsko vstoupilo do EU a v roce 2023, coby odpověď na ruskou agresi vůči Ukrajině, i do NATO. V různých indexech dnes země pravidelně figuruje coby nejšťastnější na světě.
Dávno předtím ale získal výraz finlandizace obecnější význam. I když ve skutečnosti šlo o to, že Finové byli příliš stateční a silní na to, aby mohli být poraženi (a příliš slabí na to, aby mohli vyhrát), termín dostal spíše pejorativní nádech a referoval hlavně o situaci, kdy se slabší země vzdá části své suverenity, aby si usmířila silnější mocnost.
Finlandizace má pak formu spíš nedobrovolné neutrality, nezúčastněnosti nebo poklonkování pánovi. Třeba takové Mongolsko považují Moskva i Peking za nárazníkový stát – a také se o něm často říká, že je finlandizované. Podobně různé „stány“ ve Střední Asii. O finlandizaci jako možnosti uspořádání vztahů s Čínou se mluví i na Tchaj-wanu.
Putinovým původním cílem na Ukrajině bylo dobytí a podrobení si celé země. Ale když stateční Ukrajinci – podobně jako Finové v roce 1939 – odepřeli Moskvě triumf, ruský prezident musel změnit plány. Pokud by toleroval existenci nezávislé Ukrajiny, muselo by se jednat o zemi nikoho, navždy mimo NATO, demilitarizovanou a klanící se Kremlu. Krátce: Putin má podobnou vizi pro Moldávii, pro Gruzii (země mimo NATO), a dokonce i pro Estonsko, Lotyšsko a Litvu (v NATO).
Tím ale jeho plány nekončí. Chce rozpustit nejen Ukrajinu, nýbrž celou západní alianci. Znásilňováním Ukrajiny zapudil celý systém mezinárodního pořádku stojící na pravidlech, kde je národní suverenita chráněna Chartou OSN.
Když Biden řekl, že Putin NATOizoval Finsko, nemluvil jen o tom, že se Finsko připojilo k Alianci. Měl tím na mysli, že ruský prezident neuspěl v širším slova smyslu, protože Ukrajina se ubránila a brání. S americkou, evropskou a asijskou pomocí se přiblížila Západu více než kdy dřív. A západní země jsou jednotnější a rozhodnější ohledně obrany svých národních suverenit.
Trump je nyní blízko k tomu hodit tohle všechno přes palubu. Nemá rád NATO, zpochybňuje článek 5 o společné obraně a nezajímá ho odstrašovací efekt vůči Rusku. Odcizuje si jednotlivé spojence, jako je Dánsko, a dvoří se Putinovi jako spřátelenému silnému muži. Šikanoval ukrajinského prezidenta v Bílém domě a ve jménu vyjednávání o míru nonšalantně hovoří o příměří, které by se rovnalo ukrajinské kapitulaci.
Dokonce sní o své vlastní finlandizaci. Jak jinak popsat nápady ohledně Panamy na jihu a Kanady na severu?
Joe Biden rozuměl tomu, jakou hodnotu mají aliance a mezinárodní pořádek. Zahraniční politiku ale nebyl schopen vysvětlit obyčejným Američanům. Trump komunikovat umí a napojit se na voliče také. Chytlavé útržky vět můžou být komunikačně zdařilé, ale i tak je pohrdání státní suverenitou a přizpůsobování se tyranii strašlivě špatná strategie.
...
Tolik k finlandizaci z pera Andrease Kluthe. Dodejme, že představa, že Joe Biden v posledních letech něco věděl a měl na něco názor, je scestná. Biden možná ani nevěděl, jak se jmenuje, a to dost dlouho, nejen v době příšerné předvolební debaty s Trumpem. Ne že by to bylo to nejdůležitější, ale raději se držme termínu Bidenův tým. Ten už jako beztvářný celek nějakou politiku, kterou by bylo možné posuzovat, asi měl.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
