Článek
Jan Macháček
Ve svém druhém prezidentském období bude podle komentátora WSJ Waltera Russella Meada Trump relativně mnohem mocnější vůči jádrovým spojencům USA než v minulosti a jeho druhý termín bude o poznání disruptivnější a konfrontačnější, než byl první.
V této souvislosti je smutné, že většina Západu se zrovna utápí v úpadku. Chabé výsledky Evropy a Japonska, které trvají celou jednu generaci, vedou k tomu, že tradiční partneři přinášejí ke stolu stále méně a méně.
Japonsko se snad konečně probouzí, ale evropští partneři USA vstupují už do třetí dekády ekonomických, politických a strategických nezdarů. Ekonomicky neprošli testem digitální doby, nevytvářejí žádné nové technologie ani technologické firmy pro politiku 21. století. Ruinující kleště klimatických politik, jak k nim přistoupila Evropa, redukují její konkurenceschopnost a evropský přístup podle hesla „ne na mém dvorku“ spolu s neudržitelným státem blahobytu zatemňují vyhlídky.
Evropští přátelé USA neučinili Evropu velkou. Jednotlivé státy EU jsou příliš malé na to, aby mohly efektivně ovlivnit globální události, a když chtějí jednat dohromady, boxují pod svou váhovou kategorií. Evropská byrokracie je příliš pomalá, musí řešit spoustu námitek a vytvářet řadu kompromisů, takže nedokáže Evropu udržet mezi hlavními globálními hráči. A především kvůli obrovským chybám a nezdarům v migrační politice ztrácí politický establishment vůči různým radikálním hnutím nalevo, ale hlavně na pravém okraji spektra.
Strategicky je tento nezdar ještě dramatičtější, Evropa je mnohem více zranitelná než Amerika vůči chaosu na Blízkém východě, vůči ruské agresi i vůči predátorské čínské ekonomické politice. Přístup Evropy k tomu všemu je ale buď netečný, nebo nedostačující. I když vlny uprchlíků z explodujícího Blízkého východu a severní Afriky leckde odstartovaly různé politické a společenské krize, počiny evropské diplomacie jsou v tomto směru v podstatě irelevantní.
Evropa je pasivní ohledně toho, jak Hútíové zasahují do komerční přepravy v Rudém moři. Rusko vykoplo Francii z Afriky. Ruské válečné mašinerii Evropa stále pomáhá tím, že nakupuje ruskou energii. Špatně narýsované zelené politiky dostaly Čínu do výhodné pozice, aby mohla snadno ničit evropský automobilový průmysl, tedy pilíř evropské ekonomické a sociální stability. V důsledku toho potřebuje Evropa Ameriku více než dřív, a přitom se dostala do situace, kdy může tamní politiku stále méně ovlivňovat. Evropa ale nemůže Americe ani dostatečně pomáhat v globálních výzvách. Proto se evropští lídři třesou při každém druhém tweetu z Mar-a-Lago a proto je Trumpův druhý termín pro Evropu větší výzvou než ten první.
Pro Evropany bude posun od relativně nekritické podpory, jíž se jim dostávalo od Bidenova týmu, velmi bolestivý. „Německo je nejbližší a nejdůležitější spojenec naší země,“ pravil ještě v říjnu prezident Joe Biden kancléři Olafu Scholzovi. Pro Bidenův tým bylo dobré vycházení s Německem základem chytré zahraniční politiky. To, že se Němci chronicky, konzistentně a tragicky mýlí skoro ve všem důležitém, nestačil končící americký prezident s názory ze 70. a 80. let vůbec zaregistrovat.
Zbytek Meadova komentáře je svým apelem určen americkým uším. Je sice pochopitelné, že lidé z tábora MAGA (Make America Great Again) zažívají nyní určitou škodolibou radost z toho, že je Evropa oslabená a demoralizovaná. Všichni v Trumpově táboře si pamatují pohrdání, s nímž německý a evropský establishment všeobecně odmítal Trumpovu kritiku evropské zahraniční i domácí politiky.
Ale jakkoli to může být uspokojivé, vyřizování účtů není cesta, jak udělat Ameriku opět velkou. Úpadek Evropy není pro Spojené státy v ničem dobrý. Na vzestupu jsou revizionistické mocnosti a Trumpův tým bude potřebovat veškerou pomoc ze světa, aby se ose odporu Írán–Rusko–Čína–KLDR postavil. Americký cíl musí být probudit Evropu k životu, a ne tančit na jejím hrobě.
Evropa na svou roli v historii abdikovala. Nastupující administrativa musí pracovat s partnery, jako je Japonsko, kteří mají na rozdíl od Evropy strategicky jasno. Země jako Izrael, Indie, Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie rozpoznaly budoucí vývoj lépe než evropští přátelé Ameriky. Argentina se probouzí z horečnatého snu perónismu, což vytvoří důležité příležitosti na západní polokouli. Země jako Indonésie, Vietnam, Thajsko či Filipíny budou stále důležitější pro budoucnost americké zahraniční politiky.
Slova Joea Bidena na adresu Olafa Scholze byla myšlena upřímně a srdečně. Ale Evropa už není v centru americké zahraniční politiky, a pokud nedojde k nějakému zázračnému evropskému oživení, i další budoucí američtí prezidenti budou následovat Trumpa a tvarovat své politiky pro budoucí postzápadní svět.
...
Tolik Meadův článek, který chápejme spíše apelativně. Autor to s námi v podstatě myslí dobře. Osobně vidím největší potíž v tom, že to, co potřebuje Evropa ke svému možnému vzpamatování se a probuzení potenciálu nejvíce, vyžaduje nějakou míru vyšší integrace, alespoň v některých oblastech. Evropu drobných státečků nebude brát nikdo vážně. Potřebujeme zefektivnit zbrojní výrobu a zbrojní nákupy, vytvořit silný kapitálový trh a unii kapitálového trhu. A potřebujeme skutečně funkční jednotný trh. A ani to nemusí kvůli špatnému demografickému vývoji stačit.
Potíž je ovšem v tom, že Trumpovi spojenci v Evropě jsou většinou národovci a nějakému dalšímu sjednocování Evropy vůbec nefandí.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
