Článek
Jan Macháček
Je to mnohem důležitější než nějaké projevy na mnichovské bezpečnostní konferenci. Často jsou to ale podle serveru eurointelligence.com menší signály, co má větší vypovídací schopnost. Třeba nepřijetí Kaji Kallasové, hlavní evropské diplomatky, americkým ministrem zahraničí. Marco Rubio se rozhodl, že se s ní nepotká, i když to bylo domluveno a ona za ním zrovna přiletěla do Washingtonu. Ve středu pak Trump oznámil, že na dovoz z EU budou uplatněna 25procentní cla, a kromě toho jsme se dozvěděli, že EU byla založena za účelem „opíchání“ Spojených států.
Samozřejmě můžeme pokračovat v neustálém fact-checkingu toho, co Trump vykládá. Třeba, že vznik Evropského společenství iniciovaly USA, protože se bály opakování válečných hrůz.
Firmy, které budou 25procentním clům čelit, budou muset přemístit výrobu do USA. Řada ekonomů vypočítává, jak Amerika na Trumpovy celní války nakonec doplatí. Podle severu eurointelligence.com bychom ale měli mít na paměti, že větším nebezpečím není případný neúspěch Trumpovy politiky, ale naopak její úspěch. Firma Apple se právě rozhodla investovat v USA 500 miliard dolarů. S 25procentními cly nebude v Evropě nic vyrábět žádná americká farmaceutická firma. Mnozí ekonomové varovali, že posilující dolar vyrovná efekt cel. Jenže dolar nakonec oslabuje a americké úroky se snižují. Mnoho analytiků a komentátorů nedokáže rozlišovat mezi svým přáním (nezdar Trumpovy politiky, což je skoro univerzální přání) a realitou vysoce komplexních ekonomických vztahů.
Neustále kvůli Trumpovi běsníme a v některých médiích se neobjevuje nic jiného. Místo toho bychom se měli soustředit na to, jak to zařídit, aby náš ekonomický model v postglobalizovaném světě vůbec fungoval, když už nebudeme moci svou nadprodukci vyvážet do světa.
Ohledně obrany musíme uvažovat v širší perspektivě, ne jenom o Ukrajině. Evropané už nevědí nic o tom, jak se válčí. Debaty se účastní lidé ze zemí, které nemají žádnou vojenskou kapacitu. Evropa má lidi, kteří mávají ctnostmi a k fotkám na sociálních sítích si přidávají ukrajinskou vlaječku, ale netuší nic o tom, jaké oběti je třeba přinášet, když se opravdu bojuje. Debata o dluhové brzdě v Německu je v tomto ohledu symbolická. Více utrácet za obranu je fajn, ale hlavně aby to nebylo nepohodlné.
Další věcí jsou strategické příležitosti. Evropa už se například nemusí ohlížet na USA, když půjde o rozvoj digitálních sítí. Třeba zákaz Huawei byl pro rozvoj evropských digitálních sítí velký šok. Nyní už se v Číně připravují sítě 6G. Na to se má Evropa soustředit, a ne zůstávat v reaktivním módu.
…
Walter Russell Mead si v textu pro The Wall Street Journal všímá toho, že přes všechen ten hlomoz není Trumpova ruská politika nic nového. Gerhard Schröder a Angela Merkelová také chtěli zahodit politické a ideologické souboje a rozvíjet s Moskvou vzájemně výhodné ekonomické spojení. I Joe Biden původně chtěl Rusko jen zaparkovat a vyhnout se bolestivým řešením.
Trumpovy návrhy Rusku – akceptace teritoriálních zisků a nedostatečná pomoc Ukrajině – jsou podobné tomu, jak by to dopadlo i za Bidena. Stejně reagovali Bush, Obama či Merkelová po ruské agresi vůči Gruzii v roce 2008 a po útoku na Ukrajinu v roce 2014. Stará americká zahraniční politika se dostala do absurdní situace, kdy žadonila v Berlíně, aby Německo přestalo podkopávat svou bezpečnost spoléháním se na ruské energie. Trump chce změnit dynamiku: Německo je k Rusku blíže a je jím více ohroženo, tak ať se stará hlavně samo.
Mead dále připomíná spor Henryho Wallace a George Kennana o americkou politiku vůči Stalinovi. Wallace se těsně po válce bál, že budování aliancí kolem SSSR jen zvýší Stalinovu paranoii a nepřátelství. Byl pro obchod a ekonomické partnerství se SSSR. Kennan tvrdil, že ekonomická spolupráce se SSSR je možná, ale až poté, co si Stalin uvědomí, že jakékoli jeho expanzionistické choutky prostě končí. Trump nyní kopíruje Wallace. Evropané včetně těch historicky proamerických Trumpovi urážky a hrozby pro vlastní bezpečnost neodpustí. Wallace své naivity litoval už koncem 40. let. Uvidíme, jestli něčeho bude litovat Trump.
…
Týden stará polemika historika Nialla Fergusona s J. D. Vancem proběhla i českými sociálními sítěmi. Protože jsem o ní ještě nepsal a možná ji někteří z vás nečetli, dovolím si z Fergusonova článku citovat následující: Trump obvinil Ukrajinu, že začala válku, a zpochybnil legitimitu Zelenského vlády. Je to, jako kdyby Henry Kissinger – měsíc poté, co nastoupil jako národněbezpečnostní poradce – souhlasil s jednostranným stažením amerických jednotek z Jižního Vietnamu a řekl, že vláda v Saigonu je nelegitimní a musí být nahrazena, což byly tehdy klíčové požadavky Severního Vietnamu.
Války se snadno začínají a těžko ukončují. Trvalo jeden rok a deset měsíců, než Woodrow Wilson dojednal konec 1. světové války (vítězství Spojenců pomohlo). Trvalo dva roky dojednat konec korejské války a trvalo pět a půl roku dojednat mír Izraele s Egyptem.
Autor doufá, že Trump může být rychlejší. Ale když dojedná mír, který povede k rozdělení Ukrajiny a po čase k dalšímu útoku na ni, bude to velmi smutný výsledek. Ukrajina bez Donbasu a Krymu může být jako Jižní Korea, ale taky může dopadnout jako Jižní Vietnam. Pád Kyjeva by si neměl přát žádný prezident. Z pádu Saigonu se Gerald Ford nikdy nevzpamatoval. A Jimmy Carter se nikdy nevzpamatoval z pádu Kábulu do rukou Sovětů a Teheránu do rukou ajatolláhů.
To, že Ronald Reagan mluvil o „míru skrze sílu“, mělo svůj význam. Podobně když George W. Bush řekl, že agrese Iráku do Kuvajtu se „nepovede“. Realismus a pouhé zájmy bez hodnot a morálky brzy ztratí kredibilitu ve světě a pak rychle i legitimitu doma.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
