Článek
Známý intelektuál Ivan Krastev publikoval v deníku Financial Times komentář, o kterém se hodně mluví. Na začátku textu Krastev připomíná amerického autora Roberta Kaplana, který nedávno vydal knihu Tragická mysl, ve které konstatuje, že „porozumění světu často začíná u map, ale končí u Shakespeara“. Zatím ale není moc jasné, jak by mohlo čtení Shakespeara nebo map vysvětlit, že pokud jde o Rusko, vypadá to, že si USA a Německo prohodily role.
Americký prezident Donald Trump je připraven uznat anexi Krymu, zatrhnout Ukrajině vstup do NATO a zrušit sankce proti Rusku. To se velice podobá západoněmecké politice uvolňování napětí vůči Sovětskému svazu a celému východnímu bloku v době studené války.
Tohle všechno se děje v době, kdy Berlín razantně přezbrojuje, navyšuje investice do obranného sektoru a celá Evropa fantazíruje o tom, že se stane seriózní vojenskou velmocí.
Je americko-německý „swap“ či prohoz rolí opravdový, nebo jde jen o shakespearovské převlékání kostýmů, které přestane s koncem divadelního kusu? Je přece třeba vědět, že většina Američanů nesouhlasí s Trumpovou politikou vůči Ukrajině a jen málo Němců je skutečně připraveno bojovat za svou vlast a její zájmy. Je Trumpův návrh na mír načmáraný „na zadní straně obálky“ více než nějaký další Minsk 3, tedy nejednoznačnost zabalená do nedůvěry a odsouzená ke kolapsu?
Trumpovo odhodlání ukončit válku je asi upřímné. Hrubě podceňuje ukrajinskou schopnost se bránit, na druhou stranu je jasné, že dlouhá válka bude mít pro Ukrajinu naprosto katastrofální demografické důsledky. Trump může mít podle Krasteva pravdu i v tom, že ti, kdo volají po zpřísnění sankcí a větších zbrojních dodávkách pro Ukrajinu, podceňují riziko toho, že jako náměsíční přivoláváme jadernou válku.
V čem se Trump zela určitě mýlí, je, že vidí válku na Ukrajině jako jakýsi boj o sporné území, který nemá mimo Evropu žádný velký význam. Trump zcela podceňuje geostrategický význam konfliktu – v tom se jeho přístup nejvíce liší od politiky minulé administrativy. Lze si představit, že i Joe Biden by přitlačil Ukrajinu k územnímu kompromisu, kdyby to mohl být zárukou dlouhodobého míru a dlouhodobého zmrazení konfliktu. Biden by možná souhlasil s Trumpem i v tom, že představa, že Ukrajině bude vrácen Krym, je iluzorní. A přiznejme si, že ani Biden nikdy neplánoval, že by se Ukrajina mohla někdy dostat do NATO.
Ale je tu jeden zásadní rozdíl: Biden by nikdy neakceptoval, že uznání Krymu bude cenou za příměří. Další západní lídři si uvědomují, že ukrajinská národní hrdost je velmi důležitá a že zajistit pocit morálního vítězství je důležitý jak pro přežití Ukrajiny, tak pro jakoukoli budoucí evropskou bezpečnostní architekturu.
Kdyby Trump četl historické Shakespearovy hry, třeba by pochopil, že ponižování Ukrajiny je možná nejrychlejší cestou k zastavení bojů, ale nikoli k dosažení míru. Hrdost a oběti jsou cihly, ze kterých se staví národ. Chválením Putina, převzetím jeho narativu o válce a prodávání, míru jako dárku pro ruského prezidenta chce Trump docílit toho, že přivede Rusko ke kompromisu.
Jenže poslední signály z Moskvy indikují, že Putin nehledá kompromis, ale vítězství. A i kdyby Trump uspěl v tom, že zastaví boje, může dočasné příměří bez bezpečnostních garancí zažehnout vnitřní konflikt na Ukrajině, který by byl sebevraždou pro Kyjev a jeho evropské spojence. Přišla by nová vlna migrace, která by mohla ohrozit politickou stabilitu evropských zemí a vyvolat tenze mezi členskými státy EU. Už nyní podlomená důvěra Evropy v Ameriku a její bezpečnostní garance by se zhroutila úplně.
Americko-ukrajinská dohoda o těžbě nerostů může Trumpovi pomoci dostat se z pasti, do níž sám vběhl. Americký prezident může tvrdit, že další pokusy sebrat Ukrajině další území budou přímým útokem na Ukrajinu samotnou. Možná Washington přišel o entuziasmus ohledně toho, že má bránit demokratické spojence Ameriky, ale je určitě odhodlán bránit svoje aktiva.
Jak je tento scénář pravděpodobný? Můžeme si představit, že nová Trumpova Ostpolitik je výsledkem měnících se priorit Washingtonu, ale stejně tak je možné, že jde o projev Trumpovy divoké improvizace. Určitě jde více o Čínu než o Evropu. Nové partnerství USA a Ruska, zrozené v souvislosti s Ukrajinou, si klade za cíl oslabit ruskou závislost na Číně a zajistit podporu Ruska pro americkou strategii na Blízkém východě a v Arktidě. To je asi pro Trumpa důležitější než zabezpečit stabilní budoucnost pro Ukrajinu. Ale ať už je naše chápání geopolitiky založeno na čtení map a formulování velkých strategií, nebo na čtení Shakespeara a přemítání o lidských slabostech a špatných odhadech, jedna věc je jasná: Historické období, které začalo sjednocením Německa, končí dělením Ukrajiny.
...
Tolik Krastev a jeho podnětný text. Možná by stálo za to, aby rozvedl svou úvahu o tom, proč by příměří bez bezpečnostních garancí mělo vyústit ve vnitřní konflikt (občanskou válku?) na Ukrajině.
Další moje poznámka se týká toho, že Trump má snad plán, jak odtáhnout Rusko od Číny. Někteří lidé v jeho okolí si možná myslí, že by to bylo vhodné nebo že se o něco takového snaží. Sám Trump ale klidně překvapí tím, že s Čínou uzavře nějakou velkou dohodu. Třeba dohodne americkým sítím vstup na čínský trh, třeba někdo z jeho kamarádů koupí větev TikToku v Americe. Afinita k Putinovi nemusí mít strategickou povahu. Trump prostě inklinuje k tomu, že se klaní silným a ponižuje slabší a závislé, a bude mít zájem na tom, rozdělit si sféry vlivu. S představou, že si Američané s Rusy dohodnou nějaké kšefty v Arktidě, se to ovšem nevylučuje.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
