Článek
David Brooks, který je, jak známo, spíše sociálně konzervativní komentátor deníku The New York Times, se ve svém sloupku snaží Američanům vysvětlit, co pro ně může znamenat ztráta reputace ve světě. Na to, že je to či ono v amerických médiích určeno pro oči a uši Američanů, je dobré upozornit, protože se zdá, že právě v poslední době jsou mnohé texty vůči Američanům apelativní a burcující. Chtějí nasvítit, jak je dnes Amerika vnímána zvenčí. A pokud by se něco objevilo třeba v britských Financial Times, nebude už to tolik dávat smysl.
Autor začíná tím, že se nedávno ptal amerického diplomata odcházejícího do penze, co pochopil během své práce pro vládu a předtím to nevěděl. Odpověď byla: „Myslel jsem si, že politika jsou ze 75 procent vztahy. Nakonec jsem pochopil, že jsou to vztahy z 95 procent.“
Je velice těžké prosadit něco sám. Proto kompetentní lídři spoléhají na vztahy založené na sdílených hodnotách, sdílené historii a vzájemné důvěře. Koalice se tvoří kvůli největším výzvám. A takovou výzvou například je to, zda bude 21. století stoletím čínským, nebo americkým.
V rámci tohoto soupeření má Čína mnoho výhod, ale až donedávna měla Amerika jednu výhodu rozhodující: víc přátel po celém světě. Bohužel během posledního měsíce a půl rozbila tato přátelství na padrť. Prezident Trump si toho asi ani nevšiml, ale když někoho zradíte nebo s ním tzv. vymetete, on vás pak prostě zavrhne. Během posledních pár týdnů prošla většina Evropanů stadii šoku, vzteku a znechucení. Toto období bylo pro Evropany tím, čím bylo 11. září pro Američany: přišli o iluze a pochopili, že jsou vystaveni existenčnímu nebezpečí. Evropané si uvědomili, že Amerika, o které si mysleli, že je přítel, je ve skutečnosti surová supervelmoc.
V Americe a v Mexiku dokonce získávají na oblibě politici, kteří mluví o Americe jako o nepříteli. Brooks předpovídá, že Trump uzavře s Čínou dohodu a k Tchaj-wanu se bude chovat stejně jako k Ukrajině. Podrazí menšího a slabšího a bude se podbízet většímu. Státy a národy po celé Asii dojdou ke stejnému závěru jako Evropané: Amerika je Jidáš.
Nejde jen o Trumpovu reputaci. Ve hře je reputace celých USA. I kdyby v roce 2029 nakráčel do Bílého domu Abraham Lincoln, nebude to moc platné. Žádný zodpovědný lídr nějakého státu už nemůže věřit někomu, kdo si může za čtyři roky zvolit do vedení dalšího autoritativního nihilistu.
Takže co se podle Brookse stane?
1. S NATO je konec. Poválečný liberální pořádek končí. Byl dítětem specifické historické zkušenosti. Izolacionismus po 1. světové válce vedl k hororům 2. světové války. Internacionalismus po 2. světové válce zplodil 80 let míru supervelmocí. Řekněte to ale dospívajícím a budou mít pocit, že je řeč o 14. století. Poválečný pořádek byl zkrátka produktem své doby a už se k němu nevrátíme. Bude se rodit nějaká nová globální architektura.
2. Se Západem je (aspoň dočasně) konec. To, čemu říkáme Západ, je založeno na konverzacích trvajících staletí. Sokrates hledá pravdu. Rembrandt ztělesňuje soucit. Locke rozvíjí osvícenský liberalismus. Francis Bacon je průkopníkem vědecké metodologie. To je naše dědictví. Po celou svou historii Amerika sama sebe chápala jako určitou kulminaci velkého západního projektu. Tento kulturní ideál Západu se odrážel ve všech aliancích a výměnách mezi Evropou a Severní Amerikou. Slovo Západ se ale v Trumpově hlavě vůbec nevyskytuje. Trump Ameriku odřízl od spirituálních a intelektuálních kořenů. Dokončil projekt, který začal americký levicový kazatel Jesse Jackson v roce 1987, když jeho podporovatelé a progresivní aktivisté na mítincích skandovali: „Hey, hey, ho, ho, Western Civ has got to go!“
3. Nový civilizační spor se vede mezi „tvrdým“ a „měkkým“. Není moc o čem spekulovat. Trump nehraje žádné čtyřdimenzionální šachy a nijak se nesnaží Rusko sofistikovaně odtáhnout od aliance s Čínou. Americká zahraniční politika se nyní rozhoduje podle toho, kam se pohnou Trumpovy hormony. Jde hlavně o mužnost. Putin se počítá jako tvrdý, zatímco západní Evropa jako měkká. Elon Musk je tvrdý, USAID (Agentura Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj) měkká. Zápasnická asociace WWE je tvrdá, univerzity měkké. Zápas o dominanci je tvrdý, aliance měkké. Atd.
4. Evropa se buď vzpamatuje, nebo se stane muzeem. Je možné, že budeme toliko prázdninovou destinací pro zbytek světa. S nízkou porodností, slabou inovací a slabým růstem. Evropané ale vědí, že nyní je ona chvíle, kdy mají ukončit závislost na Americe a oživit svou moc a potenciál.
Německo bude zvyšovat svoje zadlužení a půjčovat si, aby mohlo zbrojit. Bývalý italský premiér Mario Draghi Evropanům vysvětlil, že fragmentace trhu zabíjí technologické inovace. Spousta konzervativců si myslí, že Evropa je příliš sekulární a dekadentní na to, aby se mohla vzpamatovat. Ano, ale: Německo je stále docela seriózní země. Francie má seriózní úřednictvo a veřejnou službu. A Británie v historii vícekrát prokázala, že se tamním lidem dá důvěřovat, když přijdou těžké časy.
5. Přijde doba šíření jaderných zbraní. S tím, jak Amerika stáhne svůj bezpečnostní deštník, se mnohé státy od Polska po Japonsko rozhodnou pro vlastnictví jaderných zbraní.
6. Čína bude vyplňovat vakuum. S tím, jak Amerika začne zrazovat své přátele, se bude Čína naopak snažit přátelství nabízet. Čínský státní reprezentant pro evropské záležitosti se už nechal slyšet, že Trumpovo zacházení s Evropou je „odpudivé“. A dodal, že by si Evropané měli porovnat, jak s nimi zachází Trumpova administrativa a jak čínská vláda. S tím, že Čína prý nabízí „mír, přátelství, dobrou vůli a vzájemně výhodné vztahy“.
Lecjaký skeptik se tomu vysměje, ale realita je taková, že když státy v Evropě, v Asii i v Africe budou čelit dvěma surovým supervelmocím – Číně a Americe –, prostě to budou muset hrát na obě strany.
7. Globální kulturní války. Západní Evropa a modré části Ameriky se posunuly k postmoderní kultuře, která je více a více vzdálená tradičnějším komunálním kulturám v jiných částech zeměkoule. Bylo jasné, že dříve nebo později to způsobí politický výbuch. Jeden z důvodů, proč konzervativci z hnutí MAGA obdivují Putina, je ten, že ho vidí jako spojence proti největšímu nepříteli v podobě programu etnických studií na Kolumbijské univerzitě.
8. Návrat k velikosti národů. Historie neskončila. Amerika vždy oscilovala mezi periodami izolacionismu a intervencionismu. Také mezi individualismem a komunitářstvím, idealismem a cynismem, sekularismem a religiozitou, iracionálním pesimismem a iracionálním optimismem. Nyní jsme na krajním pólu všech těchto polarit.
Trumpova nekompetentnost časem vzbudí protireakci, která přinese další příležitosti. Až se to stane, lidé pochopí, co on sám nepochopí nikdy. Že když proměníte Ameriku ve stroj na vydírání, krátkodobě vyhrajete, protože slabší budou muset pokleknout před vaším gangsterismem. Spálíte si ale dobré vztahy – doma i v zahraničí –, které jsou zdrojem dlouhodobé americké moci a vlivu.
...
Tolik David Brooks. Dodejme, že ani progresivní woke kultura, která přišla v Americe k moci, nemá s dobrými tradicemi západních kulturních hodnot a kotvami naší civilizace nic společného. Sice se pomáhalo Ukrajině, ale nebyl stanoven strategický cíl. To si myslím, ovšem abych se kvůli tomu stal putinovcem, k tomu mám tedy opravdu daleko.
Americká konzervativní protireakce si mohla v Evropě přirozeně hledat spojence. Místo toho hodila přes palubu celou Evropu.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
