Pět pražských míst, kde podzim barevně čaruje

A člověk nemusí ani daleko od centra, v tom vidím velkou výhodu oproti jiným evropským metropolím. Za léta, kdy Prahu považuji za svůj domov, jsem si oblíbil několik míst, na něž se rád vracím v kterékoliv roční období. Podzim jim ale sluší dle mého názoru asi nejvíc.

Moji známí z Moravy nemají rádi, když o pražských parcích mluvím jako o ukázce volné přírody ve městě - s Kunratickým lesem však nemají většinou po společné návštěvě moc námitek. Tohle místo je opravdu prostorem, kde může obyvatel Prahy na chvíli zažít pocit osamocení ve stromovém porostu, sledovat srnku na protějším kopci či najít několik praváků a bedel. Také se naskýtá příležitost procházet různorodé částí lesa a navštívit listnaté oblasti, výšiny s borovicemi a kamenným podložím či zabloudit u velikánů sekvojovců, kteří zde byli uměle vysazeni v polovině 20. století.

Kunratický les je protkán mnoha stezkami, nabízí dokonce i okružní trasu pro vozíčkáře nebo sadu útulen (přičemž u některých je možné rozdělat oheň v připraveném tábořišti). Při mých toulkách jsem zde už viděl jeleny, veverky, lišku i vzácné druhy ptactva.

O parku Cibulka jsem nevěděl až do minulého roku - jaké pro mě pak bylo překvapení, když jsem se mezi jeho stromy objevil na procházce s kamarádovým psem, a začal objevovat skryté sochy a artefakty ve stylu anglických zahrad mezi košatými listnatými stromy. Bohyně Diana vedle vodní nádrže ještě před strání se starými odrůdami jabloní, je pro mě od té doby milníkem při vstupu do této oázy na Praze 5.

Největším překvapením byla ale rozhledna a uměle vytvořené rozvaliny pevnosti, kde jsem si opravdu připadal jako v dokonalé imitaci středověké pohádky a po zdolání několika desítek schodů jsem s výhledem na listnaté moře hvozdů pod sebou imaginárně zapískal na cvičenou poštolku, která by se v mé fantazii snesla z oblaků a přinesla vzkaz od krále srolovaný u pařátku. Po odvynutí celého příběhu v mé mysli se pak jako návštěvník Cibulky mohu vydat dolů do komunitního centra či navštívit nově vznikající sanatorium pro paliativní péči dětí, jenž zde díky nadaci manželů Vlčkových vzniká v původní velké panské usedlosti.

Když se pro mě na dva roky stala domovem část Prahy zvaná Dvorce, měl jsem vždy několik možností, kam vyrazit a velmi rychle se dostat do propojení s přírodou. Cyklostezka okolo Vltavy navazující na Branickou pláž či bližší komerční Žluté lázně jsem rozhodně nevyužíval tolik jako příležitost vyšplhat malými uličkami na kopec nad touto pražskou čtvrtí a kochat se vyhlídkou z Branických skal na Vltavu - být unášen nádherným pohledem na protější Dívčí hrady a smíchovské industriální areály či zkoumat Vyšehrad z netradičního pohledu od jihu. Navíc cestou z druhé strany se dostane návštěvník do malebné části Braníku, mezi malé domečky a bývalý Dominikánský dvůr, které společně úspěšně vyvolávají iluzi středočeské vesničky uprostřed víru velkoměsta.

Jeden z mých nejnovějších objevů byl darem náhodné brzké ranní vycházky do oblasti Divoké Šárky, která je vyhlášená svou přírodní krásou a také častým výletním místem Pražanů, jenž se nechtějí vydávat mimo město. Na mapě jsem procházel místa vyhlídek a vzhledem k tomu, že mám moc rád skalní výběžky, volba padla na Dívčí skok, který je vlastně jen pár kilometrů od zastávky tramvaje. Návštěvník projde údolím okolo hrdla nádrže Džbán a pokračuje vyšlapanou stezkou směrem za obzor, okolo louky pšenice až ke vstupu na menší a sušší plošinu, z níž se po malých cestičkách dostane mezi jeřabinami a nízkým stromovým porostem na několik nádherných vyhlídek, jenž mi připomínají výlety na Kokořínsko. Tedy s malým rozdílem, že hromadnou dopravu po Praze máte na dosah ruky a na obzoru každou chvíli vzlétá letadlo z blízké Ruzyně.

Pokud byste si pak chtěli dát pořádný slez s takřka 45procentním zkosením svahu, stačí se vydat na druhou stranu a spustit se k potoku, odkud se pak dá lesy Šárky projít opět zpět ke Džbánu a na MHD.

Moje další oblíbené místo, které se řadí ke kulturním přírodním prostorům, jsou nádherné zahrady Kinských na Praze 5. Se svými výhledy na Prahu, členitostí i nevelkou návštěvností se řadí mezi nejkrásnější parky našeho velkoměsta, v nichž není hlava na hlavě a zároveň se můžete procházkou dostat přes kopec ke známějším Petřínským sadům a pokračovat až ke Strahovskému klášteru.

Já většinou vyjedu autobusem na na zastávku kousek pod Strahovem (U Palaty) a do parku vejdu z jeho západního cípu. Postupně pak pokračuju a kochám se strhujícími výhledy se všemi dominantami Prahy jako na dlani a pomalu dojdu až k předělující pevnosti, z níž je jeden z nejkrásnějších výhledů na Pražský hrad. V tuhle chvíli ještě rád navštívím rozárium pod Strahovskými kolejemi a pak se vydávám na cestu dolů na Malou Stranu. Ach Praho, krásná podzimní Praho…