Článek
„Čtyřleté děti se hrají na pískovišti s lopatkou. A ty geneticky daní lídři mlátí tou lopatkou ty ostatní, co sedí v rohu. A tak je to celý život.“
Andrej Babiš je politik. Neumím rozlišit čemu z toho, co říká, skutečně věří a čím sleduje nějaký jiný záměr.
Já studuji leadership. Vidím jej v širším kontextu jako poslání. A vím, jak to, čemu lídr věří, formuje jeho/její chování.
Posloupnost je totiž následovná: identita – přesvědčení a hodnoty – chování.
Když někdo pronese podobné tvrzení, dá se z něj předpokládat, s trochou fantazie, několik přesvědčení. Například:
- Přirozeným projevem líderství je od dětství prosazování se na úkor ostatních.
- Ti, co se prosadí, jsou v centru, zbytek na okraji.
- Je v pořádku slabší utlačovat (lopatkou, argumenty, silou, ...).
- Když jsem „přirozený“ lídr, mám právo slabší převálcovat.
- Leadership je win – lose game. Buď vyhraješ nebo jsi poražen.
Naše hluboká přesvědčení o sobě a o světě tvoří základ pro to, jaké chování volíme a jaké ne.
Co myslíte, jaké chování je akceptovatelné či dokonce preferované podle uvedených přesvědčení?
Proto bych mnohem raději od politických špiček slyšel například „kyblíčkovou teorii“. Mohla by znít nějak takhle:
„Čtyřleté děti si hrají na pískovišti. Pouze některé mají kyblíček. Těm, které se o kyblík podělí a pozvou ke hře ostatní děti, bychom měli jako rodiče poděkovat, protože takové jednání potřebujeme v současnosti jako sůl. Toto by měli být budoucí lídři.“
Jak opakovaně zmiňujeme v Abecedě lídra: lídrem se nerodíte, stáváte se jím. A je to celoživotní cesta. Možná by byla snazší, kdyby její velikou část netvořili omezující a škodlivá přesvědčení.
Jako například „lopatková teorie“.
