Článek
„Dobrý den, přišli jsme si promluvit, co uděláme s tou naší Aničkou,“ začala matka.
„Anička? Známky má skvělé… Občas jí něco uteče, ale vždy to už na příště umí,“ vysvětloval jsem Aniččino působení v mém předmětu.
„O to nám ani nejde, známky vidíme, ale trápí nás, že nemá žádné kamarády. Dokonce ani ve třídě se s ní nikdo nebaví…“ vysvětloval otec.
„Ano, já jsem si toho všiml. Bavil jsem se s děvčaty , proč to tak je,“ začal jsem vysvětlovat. „Podle nich ji několikrát zkoušely zapojit, ale nikdy na to nereagovala.“
„Tak ony vám neřeknou pravdu, jste učitel,“ skočila mi matka do řeči.
„Ptal jsem se i vaší dcery. Řekla mi, že je radši sama. Holky podle ní řeší samé hlouposti, raději si sedne s knihou.“
„To je hloupost! Naše Anička se snaží najít kamarádky, ale holky jsou na ní zlé,“ odmítala matka.
„Nevím, co řekla doma vám, ale mně řekla: Radši dobrou knihu. Navíc vidím, že se ve třídě usmívá a není v žádném viditelném stresu. Působí v pohodě.“
„No to jo, to ona je,“ přitakal otec.
„Anička je hodně chytrá, vyspělá na svůj věk. Když chvíli počkáme, třeba ji spolužačky doženou,“ odpovím klidným hlasem.
„A co když ne?“ pokračuje matka.
„Jsou lidé, kteří si najdou přátelé až na střední škole, někdy dokonce až na vysoké nebo v práci, to je přece v pořádku… Kdyby byla Anička nešťastná, řešil bych to, ale ona to tak chce,“ odpovím zase s klidem.
„Snad máte pravdu, děkujeme,“ skončí hovor matka, pak si potřeseme rukou a rozloučíme se.
