Článek
Středoškolský učitel dějepisu Ron Jones jednoho dubnového dne vysvětloval žákům vzestup nacismu. Nikdo z nich nedokázal pochopit, jak je možné, že se tato zvrácená ideologie zpopularizovala a Němci ji tak snadno přijali. Studenti byli přesvědčeni, že se svět již poučil a nacismus včetně holokaustu se už nikdy opakovat nemůže. Jones jim to nebyl schopen vysvětlit, a proto se rozhodl jim opak dokázat experimentem. Stačilo pouhých pět dní, aby jim vštípil ideologii totožnou s nacismem. Pouhých pět dní stačilo k tomu, aby se na ulici zdravili gestem podobným nacistickému hailování. Pět dní, než se studenti Rona Jonese začali považovat za nadřazené.
První den – Síla skrze disciplínu
První den seznámil Ron Jones své studenty se základním pilířem nacistického Německa: disciplínou. Přednášel o jejích benefitech, vyzdvihl trpělivost, cvik, odepírání si, sebeovládání a sílu vůle. Aby si ji prožili na vlastní kůži, Jones jim nařídil sedět vzpřímeně. Chodidla se musela dotýkat podlahy, kolena pokrčená v devadesátistupňovém úhlu. Ruce měli mít překřížené za zády, bradu skloněnou, pohled upřený kupředu. Jones zdůrazňoval, že poloha pomáhá lepší koncentraci a tedy i výkonům, posiluje ducha, mysl i vůli. Správné sezení se toho dne stalo nejdůležitějším tématem hodiny. Žáci vstávali a znovu si sedali do správné polohy, dokud ji nezvládli do patnácti sekund a nehlučně.
Jonese překvapilo, jak snadno žáci přijali jednotný kodex chování. Byl projev poslušnosti, disciplíny a touhy po jednotnosti přirozenou potřebou, společenským instinktem? Rozhodl se otestovat jejich toleranci. Zavedl ve třídě nová pravidla: při kladení otázek nebo odpovídání museli žáci stát vedle lavic a každou větu začít „Pane Jonesi“. Každá chyba se trestala, studenti byli oceňováni za stručné vyjadřování maximálně třemi slovy.
Druhý den – Síla skrze komunitu
Další den přišel Jones do školy a ke svému překvapení zjistil, že studenti čekají na začátek hodiny v tichosti a v pozici, kterou si nacvičili předchozí den. Hleděli přímo před sebe, bez úsměvu, a čekali na jeho příchod. Jones přistoupil k tabuli a napsal dvě hesla: Síla skrze disciplínu, Síla skrze komunitu. Studentům vyprávěl o hodnotě společenství a síle komunity, která vytváří pouto mezi jednotlivci. Zdůraznil, že stejně jako disciplínu je i sílu komunity nutné zažít, má-li být pochopena. Třídu proto vyzval, aby jednohlasně skandovala napsaná hesla. Všichni stáli vedle lavic a odříkali hesla, aby pocítili sílu pospolitosti. Byli si rovni, každý se cítil být členem skupiny. Než hodina skončila, Jones vymyslel pro skupinu specifický pozdrav, který byl určen pouze jejím členům. Pojmenoval ho Pozdrav Třetí vlny, protože poloha ruky připomínala vlnu těsně předtím, než se prolomí. Jones také zavedl pravidlo, aby se jím členové komunity zdravili i mimo třídu. Pozdrav se tak stal pojítkem mezi členy společenství, výjimečným signálem uznání. Není divu, že přitáhl pozornost ostatních tříd – mnozí se toužili připojit.
Třetí den – Síla skrze činy
Třetí den Jones rozdal každému studentovi, který se chtěl stát členem komunity Třetí vlna, členské kartičky. Na třech kartách svítilo červené X – šťastlivci, kteří tuto kartu obdrželi, byli povinni Jonesovi hlásit jakékoli porušení pravidel. Pak pokračoval ve výuce. Studentům vysvětlil, že disciplína a komunita nemají bez činů smysl. Mluvil o tom, jak ušlechtilé je převzít odpovědnost za své činy, a věřit ve svou komunitu natolik, že uděláme cokoli, abychom ji zachovali a chránili v původní podobě. Žákům připomínal, že soutěživost a rivalita způsobují jen bolest, protože nás staví proti sobě a ničí vzájemnou podporu a pocit sounáležitosti. Ten den si Jones všiml, jak nesmírně vzrostla horlivost studentů: děkovali mu za to, že jim otevřel očí, žádali více informací, vypracovávali zadání poctivěji. Jones přemýšlel, zda studenti splní vše, co jim zadá. Rozhodl se svou teorii ověřit.
Zadal studentům vymyslet transparent Třetí vlny. Každému, kdo nepatřil do komunity, měli zabránit ve vstupu do třídy. Jones přikázal, aby se naučili jméno a adresu každého člena Třetí vlny, a přesvědčili alespoň dvacet dalších studentů, že jejich způsob sezení zlepšuje učení. Každý měl navrhnout alespoň jednoho člověka, kterého by do Třetí vlny naverboval. Jones nové členy přijal jenom pod podmínkou, že přislíbí poslušnost a odříkají jejich pravidla. Třetí vlna zasáhla celou školu – ředitel zdravil Jonese jejich pozdravem, kuchařka chtěla vědět, jak by vypadala sušenka Třetí vlny. Na konci třetího dne měli 200 členů.
Jonese ale vyděsila jiná věc: formálně určil jenom tři studenty, kteří měli hlásit porušení pravidel. Do konce vyučování za ním přišlo kolem dvaceti žáků, stěžujících si na ostatní členy – ona nesalutovala, on kritizoval Třetí vlnu a podobně. Studenti šikanovali každého, kdo pravidla porušil. Jones byl nejen učitelem, ale najednou i jejich vůdcem. Z řad členů mu vybrali bodyguarda, protože měli strach, aby se mu něco nestalo.
Čtvrtý den – Síla skrze hrdost
Předposlední den začal Jones reálně uvažovat o ukončení experimentu. Třetí vlna se stala středobodem existence jeho studentů. Na samotného Jonese měla tato situace negativní vliv; čím déle trávil čas v roli diktátora, tím snadněji zapomínal na skutečný účel experimentu. Trápilo ho, že do role diktátora sklouzává, i když to není nutné. Přemýšlel, jestli to platí pro většinu lidí – přijmeme přidělenou roli a pak ohýbáme svůj život tak, aby odpovídal danému obrazu. A obraz se brzy stane jedinou identitou, kterou přijímáme. Jones věděl, že experiment nemůže přerušit, musí ho uzavřít.
Čtvrtý den mluvil o hrdosti: Hrdost je víc než jen transparent nebo pozdrav. Je to něco, co nám nikdo nevezme. Nelze ji zničit. Je to vědomí, že jsme nejlepší. Jones ztišil hlas a studentům oznámil pravý důvod vzniku Třetí vlny. Vysvětlil jim, že jde o celostátní program, jehož cílem je najít studenty ochotné bojovat za politické změny v zemi. Aktivity, jimž se ve třídě věnovali, sloužily jako příprava na mnohem větší věc. Stejný proces výběru probíhá na každé škole, kde učitelé připravují své žáky, kteří ukáží zemi lepší budoucnost prostřednictvím disciplíny, sounáležitosti, hrdosti a činů. Změní-li způsob řízení škol, změní se řízení v každém odvětví země. Aby Jones dodal svému prohlášení váhu, nařídil vyhoštění tří studentek ze třídy, nejméně zapálených do členství ve Třetí vlně. Jones oznámil, že příští den se bude konat akce, na které představí svého politického kandidáta. Upozornil je, že bude pozván tisk, takže se musí chovat co nejlépe.
Pátý den – Síla skrze porozumění
Ron Jones naplánoval falešnou tiskovku na dvanáctou hodinu. Do posluchárny pozval své přátelé, kteří vystupovali jako novináři. Před dvanáctou se místnost zaplnila dvěma sty studenty. Jones předstoupil, pronesl krátký projev a vyzval ke skandování hesel Třetí vlny. Poté přistoupil k televizi, kde mělo proběhnout vysílání a představení kandidáta. Místnost ztichla, pohledy žáků se upřely na obrazovku – na níž běžel jenom šum. Očekávání studentů se po dvou minutách změnilo ve frustraci; poté pochopili, že žádný kandidát Třetí vlny neexistuje.
Jones vypnul televizi a předstoupil před členy Třetí vlny podruhé. Sdělil jim, že se stali součástí experimentu, a žádné hnutí neexistuje. „Nejste o nic lepší nebo horší než nacisté. Věřili jste, že jste vyvolení, že jste lepší než ti venku,“ prohlásil. „Vyměnili jste svou svobodu za pohodlí disciplíny a nadřazenosti. Rozhodli jste se přijmout vůli skupiny a lež výměnou za vaše vlastní přesvědčení.“ Jones vysvětlil, že v předchozích dnech na vlastní kůži zažili, jak snadné je stát se nacistou, vytvořit atmosféru disciplíny, nahlašovat nepohodlné a vybudovat speciální komunitu. Jak snadné je nepřipouštět si, že zašli tak daleko, obětovali svobodu a vlastní úsudek, a nechali se zmanipulovat.
Experiment Třetí vlna proběhl v dubnu roku 1967 na střední škole Cubberley. Upozornil nejenom na to, jak snadno dokážeme převzít nacistickou ideologii za vlastní, ale zejména na potřebu tribalismu a hierarchie. Jonesův experiment se však stal populárním až o pár let později. V roce 1981 byl uveden 44-minutový film natočený podle knihy Mortona Rhueho s názvem The Wave, který opisuje hrůzy experimentu. Největším popularizátorem se ale stal německý film Náš vůdce (Die Welle) z roku 2008. Celému experimentu přidává na děsivosti fakt, že rodiče o něm věděli – stačilo jim jenom ujištění, že vše je součástí výukových osnov.
Zdroje:
