Článek
Babi dorazila v pozdním jaru s kufry, trochou nábytku, který jsme dostávali do domu oknem, protože komodu, ani pohovku nebylo možné bezpečně vytočit na schodech. S tím by si neporadili ani zkušení stěhováci, takže tatínek svolal pár silných kamarádů, bratr také a oba pyšně prohlásili něco ve smyslu kam se na ně hrabou staří Egypťané, stavějící pyramidy.
Zatímco maminka podlehla marné snaze pohovku a komodu babi rozmluvit, naši muži to pojali jako věc vlastní cti ty staré krámy do domu dostat. Postavili kvůli tomu i lešení. Tehdy to nebyla žádná záhada, vždy se našel někdo, kdo měl v záloze někoho, kdo něco potřebného měl, nebo k tomu měl legální, či ilegální přístup.
Myslím, že stavitelé pyramid by zelenali závistí a při stěhování pánové rozbili jen jedno okno v přízemí. To se vyřešilo stejně lehce jako lešení, známý známého okno v sobotu ilegálně dopravil do sklenářství, kde legálně pracoval a ilegálně opravil.
Babi z fěrtochu nevytáhla koťátka, zato z kufru Wartburga vyprostila truhlíky s muškáty. Ty byly letité, mám pocit, že řízky z nich babi dostala od své matky a s láskou z muškátích miminek vypiplala mohutné, rudě kvetoucí rostliny.
„V létě na oknech musí být červené muškáty“, pravila babi.
„Vzdyť to smrdí“, konstatoval bratr, který v nějakém záchvatu romantiky strčil do muškátů nos.
„Nebudou ti do pokoje létat vosy a slečny to ocení“, mrkla babi na brášku.
„Já to do pokoje nechci! A stejně tu nejsou parapety“, trumfoval bratr babi. To ji ještě asi tak dobře neznal.
Po úvahách, jestli na léto vysadit vnější díl oken, nebo zabudovat parapety, zvolil můj otec pod natlakem máti a „nenapadným“ tlakem babi variantu budování parapetů. Štěstí v neštěstí, že tehdy nehrozilo, že by za nějakou nedovolenou prestavbu, či přístavbu, chtěli někoho málem zavřít, nebo zbourat celou stavbu.
Známí zedníci si rádi udělali víkendový melouch a po týdnu potupného žití na zahradním stolku a zídce už muškáty trůnily ve všech oknech směrem do ulice. Naštěstí jsme měli velká okna, takže jimi prošla komoda, pohovka a muškáty moc nestínily.
Babi velkoryse zaplatila instalaci parapetů, bratr trval na tom, že to smrdí a já jsem dostala od babi skutečně elegantní konvičku na zalévaní muškátů. Byla porcelánová, měla obsah asi na litr vody a ty červené potvory měly spotřebu vody, jako kráva v chlívě. Dvakrát denně, prosím. Raději jsem ze svého ubohého kapesného investovala do pětilitrové plastové konve.
„No ale fuj, to je ohavnost, co když tě s tím někdo uvidí?“
„Neboj, budu chodit po tmě“.
Zahradu zálevala spíše maminka s velkou konví. Když to babi uviděla, hrozně se pohoršila.
„To jsi muž, že necháváš svou ženu vláčet takovou tíhu?“, obrátila se na svého zetě.
Do té doby na tom nikomu nic divného nepřišlo, tehdy frčely ženy údernice. Údernice, neúdernice, táta běžel a koupil, tedy spíše pracně směnil dva balíčky čočky, které směnil za uloveného kapřika, za možnost podpultového zakoupení zahradní hadice. Dokonce se mu po vytopení koupelny podařilo osobně a vlastnoručně naistalovat venkovní kohoutek na vodu, aby se hadice netáhla přes koupelnu, kde o ni maminka zakopávala s koši plnými vypraného prádla a přes předsíň, kde o ni zakopávali všichni.
Babi si rovněž přivezla kompletní výbavu, což obnášelo kupu ložního prádla, ručníků, utěrek, ubrusů a dokonce nočních košil, vše s vyšitým monogramem. Co já bych za to dnes dala a byla přesvědcena, že tímto způsobem by měla být vybavena každá dívka na vdáváni. Samozřejmě mi to přišlo k smíchu, ale budu li upřímná, přišlo to vhod, protože babi si nedala říct a každou příležitost k obdarování využívala k nadělování podobných darů. Naštěstí uznala, že je moderní doba a že se obejdu bez monogramů.
Chtěla jsem Vinetoua, alespoň v knize, když už nebyl dostupný živý, ne cíchy a utěrky. Také jsem chtěla morče, to bylo dostupné i živé, to ovšem babi zatrhla, protože k hlodavcům měla velice negativní vztah, jak se slušelo a patřilo na dobře vychovanou dívku. Vyhrožovala, že se odstěhuje, protože s krysou nebude sdílet domácnost. Babi jsem milovala, než abych jí způsobila újmu, morčete jsem se raději zřekla.
Tedy aby bylo jasno, babi zase nebyla žádná vykopávka, ba dokonce by se dalo říct, že byla feministka. Na svou dobu a taková pragmatická. Mimo jiné měla totiž řidičák a když zjistila, že maminka, tedy její dcera, ho nemá, okamžitě podnikla patřičné kroky k nápravě. Maminka se do autoškoly moc nehrnula, zřejmě instinktivně vycítila, že k řízení vozidel nemá ten pravý vztah a stejně v rodině nebývalo auto pro každého.
„Když nemáš osobního řidiče, musíš mít řidičák. Přece nebudeš čekat, až se pán uráčí“, pravila babi.
Babi se tedy rozhodla jít mamince příkladem a sedla za volant rodinného Trabanta. Pro tatínka nastaly krušné časy, měl poskytnout babi kondiční jízdy jako instruktor. Z těch časů panují strašidelné historky, které znám jen z vyprávění. Když jsem začala vnímat svět, babi už neřídila, kdežto maminka ano a obstojně.
„Vyjeli jsme s babi za město. To jo, trochu jsem se bál, ale babi to docela šlo, tak jsem se uklidnil. Dokud se před námi neobjevila černá Volha. To bylo tenkrát strašidlo, člověk nikdy nevěděl, kterej papaláš v tom jede. Ploužila se tenkrát před námi, jako šnek a to jsem fakt dostal strach, to bylo hodně nezvyklé, oni na to obvykle šlapali, aby se nemuseli obtěžovat s obyčejnými lidmi. Nabádal jsem babi, hlavně ať nepředjíždí a hned, jak to půjde, odbočí. Babi se chvíli ukázněně ploužila, ale pak jí to přestalo bavit, šlápla na plyn, trabík zařval, začoudil a předjel Volhu. Volha předjela nás a zase se ploužila. To už byla pro babi jasná výzva a černou Volhu předjela znovu. Při předjíždění ještě zpoza volantu vznešeně pokynula řidiči rukou v rukavičce. Jako doopravdy, ona měla hnědé, kožené řidičské rukavice! To se tady snad nedalo ani sehnat. Byl jsem vyděšený, neměl jsem to u soudruhů zrovna dobrý a dráždit je, to bylo to poslední, co bych chtěl. Naštěstí řidič zřejmě dostal pokyn, že konec kochání, takže Volha znovu předjela a zmizela v dáli. Babi byla trochu mrzutá, že je po zábavě a mně spadl ze srdce šutr jako Tatry.“
„Paní, překročila jste rychlost“.
„To ne, určitě jsem nejela víc, než devadesát!“
„To ne, jela jste pětaosumdesát, ale tady je třicítka“.
„Jedem si takhle v létě silnicí, já měl volno, byl všední den, to si tenkrát člověk mohl užít silnici skoro jen pro sebe, když babi spatřila třešňový sad. Třešně zářily do dálky a babi se rozhodla, že si nějaké natrhá na bublaninu. Třešně se snad ani nedaly v obchodě sehnat. Babi elegantně zastavila uprostřed jízdního pruhu a v rozevlátých šatičkách a střevíčkách, naštěstí bez podpatků, ty jsem jí za volant zakázal, vyrazila s taškou na třešně. Bál jsem se, taky by to někdo mohl brát jako rozkrádání majetku v socialistickým vlastnictví, babi se nebála ničeho a nikoho. Když ochutnávala třešně, zjevil se postarší pán, zřejmě hlídač, mával holí a křičel cosi o zlodějích. Babi klidně vyčkala, až se přiblíží, přestane mávat a křičet, potom klidně vyplivla pecku, která dopadla na jeho botu. Letěl jsem k nim, bál jsem se, aby babi neublížil, ale její pohled pána zřejmě úplně paralyzoval, stál, jak solný sloup. Pak babi řekla, že je krásně. Vážně, prostě mu to hodila jako záchranné lano ke konverzaci a on jí na to fakt skočil. Pomohl jí natrhat třešně a přátelsky se rozloučili. Já jsem potom běžel shánět třešničku, protože bez třešní není zahrada.“
Poté se babi už cítila dostatečně sebevědomě a doprovázela maminku na jejích prvních řidičských cestách. Pravda, tu popelnici tam někdo nechal schválně a „když tam ten barák tak blbě stojí“, zanechalo na trabíkovi pár šrámů, ale dámám na sebevědomí neubralo.
Později babi přenechala pozici za volantem mamince a tak jsme my tři ženy šťastně brázdily silnice, navštěvovaly hrady, zámky a ZOO a botanické zahrady bez otravných poznámek mužů o vedru, mouchách a nedostatku studeného piva na stezkách. Tatínek sice pivo pil minimálně, ale otrávenou poznámku o jeho nedostatku si neodpustil.
Babi vděčím za to, že v naší rodině už v dobách, kdy to rozhodně nebylo obvyklé, měly ženy řidičák a tedy svobodu. Nemusely pokorně čekat, až se manželovi uráčí a odveze je na nákup, nebo na výlet. Kdyby o ní ovšem někdo řekl, že je feministka, se zlou by se potázal. Babi byla dáma.
