Článek
V padesátých letech minulého století se už nesměly na děti ve škole používat fyzické tresty. Když jsem byla ve třetí třídě střední školy, dnes to je 8. třída základní školy, nastoupil k nám do školy nový učitel. Byla to jeho první štace po ukončení vzdělání. Já jsem byla drzá a vůbec si u mne nevybudoval nějaký respekt. Jednou jsem při jeho výkladu měla hloupé hlasité poznámky. Našemu třídnímu odpochodovaly nervy a jen přišel k mé lavici a zavelel: „Marie, vstaň!“ Nic jsem netušila, vstala a najednou mi přiletěl takový pohlavek, že jsem si až sedla. Byla jsem z toho značně překvapená. Doma jsem od rodičů nikdy žádnou ránu nedostala a nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Tak jsem jen seděla a ani nepípla. V tu chvíli mi došlo, že ten den odpoledne je rodičák, a dostala jsem hrozný strach, že bude učitel rodičům žalovat. Ten den pršelo a já jsem stála u školy s deštníkem, abych alespoň trochu odčinila dopolední prohřešek. Byla jsem jediná a ostatní zmoklí rodiče mě nahlas chválili, jak jsem pozorná. Velmi se mi ulevilo, když ani máma, ani táta nic o pohlavku neříkali, zřejmě jim učitel nežaloval.
Po dvaceti letech jsem se zúčastnila školního srazu a poděkovala přítomnému bývalému třídnímu za tu facku, která mě z drzosti po celou školní docházku vyléčila. Nebyla jsem vůbec frustrovaná, neboť jsem nevěděla, co to je. A teď nastalo to největší překvapení. Pan učitel se na ten příběh pamatoval a sdělil mi, že on sám měl určitě větší strach, abych doma nic neřekla. Můj otec byl právník a pokud by se do toho vložil, zřejmě by náš třídní skončil s učitelováním. Nic jiného neuměl a musel živit ženu a malou dcerku. Každý pohlavek není jen fyzickým trápením dětí, ale v mém případě byl jednoduchým a velmi účinným výchovným prostředkem.
