Článek
Tehdy byl překážkou špatný kádrový profil a nedostatek gymnázií. Tatínek nebyl ve straně, místo do pionýra jsem chodila do hudebky, ale hlavně - to náboženství, s tím chcete na gympl? Ani vynikající výsledky na zkouškách neznamenaly přijetí. Až později jsem zjistila, že moje statečná učitelka matiky prohlásila, jestli tu holku nepřijmete kvůli posudku, tak se vám na přesluhování v důchodu vykašlu.
Časy se změnily, brzy přišla revoluce. Kádrové posudky zmizely spolu s vedoucí úlohou komunistické strany. Jedinou podmínkou přijetí jsou výsledky ve škole a zvládnutí přijímaček. Počet gymnázií vzrostl dramaticky - to je ta svoboda, hurá! Opravdu skončily bariéry? Nenastavili jsme si plíživě další?
Co takhle odlišnost testů CERMAT od stylu, jakým se učí děti ve škole? Od čeho je povinná školní docházka 9 let a celá základní vzdělávací soustava, když běžná výuka není dostatečná pro zvládnutí přijímacích testů?
Nemáme nové kádrování? Jistě, máme: dle přístupů škol a dle možností rodičů. Ideální případy, a ty jsou vzácné, existují. Tam dítě připraví na přijímací zkoušky plně škola. Buď v řádné výuce, nebo formou doučovacího kroužku. Zde už sice rodiče hradí nějaký poplatek, ale ten je spíše symbolický. Vaše dítě podstupuje přípravu ve stejné škole, se stejnými učiteli, zkrátka dvě hodiny v rozvrhu navíc, žádný větší dopad na čas a rozpočet rodiny.
Takových škol je bohužel málo. Současný systém ve většině případů naprosto popírá význam devíti let školní docházky a pro úspěšné zvládnutí přijímaček nutí rodiče investovat do dovzdělávání „bokem“. Více peněz - více vzdělání, méně peněz – méně šancí na střední školu. Soukromé doučování v řádech stovek za hodinu, víkendové přípravné kurzy SCIO do tří tisíc, komplexnější kurzy třeba i dvanáct tisíc. Po loňské katastrofě s demografickým přetlakem na střední školy někteří rodiče platí dětem přípravné kurzy už od osmé třídy.
Pro učitele středních či základních škol je to často sympatický způsob přivýdělku. Ale nepopírá se tím jejich vlastní práce, pokud mluvíme o základní škole? Není to vlastně obchod s budoucností dětí?
Ano, jsou regiony a rodiny, kde si rodiče řeknou, dvanáct tisíc je dost, ale holt budeme mít letos o něco levnější dovolenou. Jenže mnohem více rodin si prostě tak drahou přípravu nezaplatí. Spousta maminek každý večer přemýšlí, kde ještě ubrat ve výdajích, aby dítě dostalo šanci studovat vybranou školu. Ale skutečně náš systém touží po nových elitách, které se formují už ve třinácti letech věku podle finančních a organizačních možností rodiny?
Můžeme si říkat, že tři tisíce přece nikoho nepoloží, jsou investicí do vzdělání dítěte. A budeme mít pravdu. Ale i když sytý hladovému nevěří, existuje v této zemi velké množství rodin, pro které je tato částka výdajem nad jejich možnosti. A vůbec nemusí jít jen o rodiny z vyloučených lokalit. Stačí, pokud jste v menším městě nebo obci, máte více potomků a rodina žije z podprůměrných příjmů, ne-li jen z jednoho. Navíc placené kurzy probíhají o víkendu, v okresních nebo krajských městech, tak to máme auto, palivo, šoféra, čas, hlídání pro další potomky…
Dosud jsem zmiňovala ty rodiny, kde rodiče mají velký zájem, aby jejich dítě pokračovalo ve studiu na vybrané střední škole. Ani ti si z výše zmíněných důvodů často přípravu na zkoušky nemůžou dovolit. Jak potom motivovat rodiny, kde je tzv. dědičná negramotnost (nedůvěra vzdělání), tedy z těch rodin, kde ani rodiče nemají zájem investovat do přípravy? Má stát zájem o vzdělané jedince, tedy budoucí přispěvatele do státního rozpočtu, nebo se spokojí s dalšími dětmi bez vzdělání, tedy pravděpodobně budoucími pobírači dávek? Nebylo by rozumnější bariéry bourat, aby i dítě ze sociálně slabší nízkopříjmové rodiny přeťalo začarovaný kruh nedůvěry ve vzdělanost?
Zatím žijeme v systému, který vyloučí z šance na vzdělání děti jen proto, že na to maminka s tatínkem nemají. Vyrůstá nám generace frustrovaných dětí, které měly potenciál ke studiu, ale rodiče neměli na doučování, nebo nemohli v systému pracovních směn vyvážet dítě na kurzy do krajského města.
Tyhle děti se už teď cítí vyčleněny ze systému. Vždycky budou v něčem horší. Budou dospívat s pocitem, že by mohly být něčím jiným, kdyby tenkrát maminka měla víc peněz. Koho asi budou volit v dospělosti? Strany, které nabízejí systémové řešení, nebo líbivé sliby antisystémových stran?
Matky běhají do práce s pocitem selhání, protože jejich veškerá starostlivost, kloubení práce s péčí o rodinu, výchova i příprava do školy, všechno přišlo vniveč, protože na drahé kurzy v rozpočtu už nezbylo. A přitom by stačilo připravit děti k přijímačkám dostatečně školou. Školou, která na to má materiální, personální a časové kapacity placené z veřejných zdrojů.
Přenos odpovědnosti za vzdělání ze škol na rodiče pociťuji dlouhodobě, intenzivně se projevil v covidu. Některé školy nezvládly rychle zareagovat na potřebu distanční výuky, jak technicky, tak schopností pedagogů. Vytvořily se obrovské rozdíly ve vzdělání dětí jen podle toho, jak škola přistoupila k rodinám, kde se o jeden domácí notebook dělilo více dětí, nebo žádný neměly.
Lockdowny jsou, doufejme, za námi. Jejich následky na dětech se ale v mnoha ohledech nedorovnaly dodnes. Ať už znalostní, nebo motivační. Je v pořádku, že do toho jsou systémově nastavovány další bariéry? Bez peněz na střední nelez? Ze všech stran čtu pojmy inovace, vyšší přidaná hodnota, výzkum a vývoj. Přitom budoucí naděje - pracovníci - dostávají od systému podpásovku už v dětském věku. Touží naše země po špičkových operatérech, nebo raději po operátorech do montoven?
