Baltská Sahara, vlastní verze Montmartru a poklady v podobě jantarů: fascinující krásy Litvy

Už máme za sebou Lotyšsko i Estonsko a naše cesta tak dál pokračuje do Litvy. Náš prvních nocleh čekal ve městě Klaipéda. Jde o třetí největší město Litvy a o nejdůležitější přímořské město. Po celodenní cestě jsme si chtěli koupit hořké pivo na žízeň, ale bohužel jsme se z obchodu vraceli jen s pochutinami. Od určité večerní hodiny (já už si to přesně nepamatuji, ale na internetu jsem našla, že to má být po 22 hodině, i když já jsem měla pocit, že to byl dřívější čas, třeba už v 20 hod.) si v Litvě nekoupíte žádný alkohol. Bojují tak proti nelichotivým číslům, kdy dle statistiky Litevci vypijí nejvíce alkoholu na světě. Chtějí i tak zabránit dalším problémům, které alkohol způsobuje.

Ráno jsme trajektem vyrazili do Národního parku Kurská kosa. Naše první zastavení bylo v městě Neringa v jeho největší městské části v Nida. Jedná se o lázeňské, rekreační město s krásnými domky. Nida je také hraničním přechodem na litevsko-ruské státní hranici.

Z městečka jsme si udělali výlet na písečnou pouštní pohyblivou dunu Parnidžio kopa s nadmořskou výškou 52 m. Většina duny je nepřístupná z důvodu ochrany rezervace. Ale i tak můžete pozorovat zvlněné pahorky písečných dun. Na vrcholu se nachází sluneční hodiny a kousek od vrcholu je socha francouzského spisovatele, filozofa, dramatika Jeana-Paula Sartra, jdoucího proti větru od sochaře Klaudia Püdymase.

Naše cesta pokračovala dál po stopách písečných dun a my navštívili Nagliai Nature Strict Reserve. Od parkoviště nás provázela naučná stezka. Duny jsou tvořeny roklemi nejsložitějších vzorů navátých větrem. Vystoupali jsme na kopec Nagliai Dune.

Představovala jsem si, že jsem někde na Sahaře, všude jenom písek a vítr, slunce naštěstí moc nepálilo. Myslela jsem na zoufalství lidí plahočících se v horku a všude jen a jen písek. Pokud se zvedne vítr a vy si rychle neschováte tvář, tak už jen bojujete s pískem v očích. Protože jsem nikdy nebyla na písečné poušti, byl to pro mě zážitek a zajímavé místo. Ale musím říct, že písečné duny nejsou pro mě.

Zato cesta na vrchol Raganų kalnas (Vrch čarodějnic) byla jako stvořená pro mě. Cesta vedla lesem a já prostě lesy zbožňuji. Také jsme měli štěstí a na celé cestě jsme byli jen my dva, takže klid a pohoda. I když vlastně sami jsme nebyli, celou cestu nás provázeli čarodějnice, čerti, duchové a další nadpřirozené bytosti. Nemusíte se obávat, že bychom trpěli halucinacemi - celou cestu jsme mohli obdivovat sochy litevských umělců.

Okolí tohoto nádherného kopce patří mezi významná hnízdiště kormoránů.

Opouštíme poloostrov a prozkoumáváme Klaipédu, město plné soch. Najdete tu ducha bez tváře vylézajícího z moře. Na okraji přístavu mává chlapec námořnickou čepicí na připlouvající a odplouvající lodě, jeho pes by však raději už šel zpátky domů. Svoji sochu tu má i litevský cestovatel, motocyklista Antanas Poška a to na místě, kde byl založen první motocyklový klub v Litvě. Pokud máte přání, splní vám ho kouzelná myška, stačí ji jenom do ouška přání pošeptat, nemusíte se strachovat, že by vás neslyšela, její uši jsou dostatečně velké, a tak nic nepřeslechne. Nebo raději navštívíte kočku s tváří gentlemana? Soch je tu opravdu hodně, každého jistě nějaká potěší, nadchne.

Protože už jsme si město prošli, vyjeli jsme do hlavního města Vilnius. Tohle město má také co ukázat. Jeho historické centrum je zapsané na seznamu UNESCO. Symbolem města je kostel sv. Anny z 16. století, který je postavený z červených cihel z desítek různých tvarů. Dříve tu stával dřevěný kostel. Hned za kostelem je kostel sv. Františka a sv. Bernarda. V blízkosti se nachází další zajímavá Katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Kostelů ve městě najdete mnoho dalších. Dominantou města je Prezidentský palác, vedle něho se nachází starý kampus Vilniuské univerzity.

Nad městem stojí Gediminasův hrad. Dříve tu stávaly dokonce tři hrady. Na hrad vede i lanovka. Naskytne se vám rozhled na celé město. Skvostný výhled byl na protější horu Tří křížů, na kterém je významný památník. Na místě byli zavražděni sedm mnichů a na jejich místě byly původně postaveny dřevěné kříže na památku.

Vilnius je krásné město i díky parkům, zeleně je tu opravdu mraky, je tu mnoho příjemných míst k posezení a rozjímání. Co musím ocenit, tak všude bylo čisto bez odpadků. Navštívit můžete i botanickou zahradu Vilniuské univerzity.

Město je plné soch, historických, známých osobností, psů, koček. Význačnou sochou, o které bych se chtěla zmínit je socha legendárního židovského doktora Zemacha Shabada. Lékař pomáhal chudým, kteří neměli peníze na to, aby šli k lékaři.

Velmi zvláštní je čtvrt Užupis, kde parta umělců z recese vyhlásila 01.04.1989 čtvrti nezávislost jako Republika Užupis. Má i svoji vlastní vlajku, ústavu a prezidenta. Původně tu bylo židovské ghetto, po druhé světové válce místo chátralo. Protože tu byly levné nájmy, bydleli zde především umělci, kteří postupně čtvrť obnovili.

Jedná se o rozvernou čtvrť plných uměleckých skvostů a zvláštností, které dělají z místa originálním prostředím. A samozřejmě je tu zase socha kočky. Celé Pobaltí je plné koček.

Asi 30 km od hlavního města Vilnius se nachází město Trakai. Kolem se nachází jezero Galve s několika ostrovy. Na jednom z nich je stejnojmenný hrad Trakai, který v 16. století začal chátrat a během války byl poničen a zůstaly jen zbytky věží a hradeb. Na počátku 20. století započala rekonstrukce hradu a díky dobovým dokumentům se obnovila podoba hradu z 15. století. K hradu se dostanete po dřevěné lávce. Pokud máte rádi jantary, tak tady na každém stánku najdete náramky, řetízky, nebo jenom samostatné kamínky k prodeji za přijatelné ceny. V Litvě se totiž ve velkém těží jantar a představuje součást národního odkazu.

Naproti hradu přes jezero se nachází jedno z nejvýznamnějších památek litevské stavovského dědictví panství Užutrakis.

Litva je opět nádhernou zemí Pobaltí, kde si váží přírody a svých památek.