Článek
Johann Husch se narodil jako Němec na jihu Maďarska. Bojoval za první světové války, ze které se vrátil s tuberkulózou. Po válce se dostal do Československa, kde se poprvé oženil s mladou židovskou dívkou Bedřiškou Lamplovou. Bohužel jeho první žena zemřela při porodu, dítě se narodilo mrtvého. Husch se po dvou letech znovu oženil za Hedviku Weissovou, za ženu z židovské rodiny. Byli bez státního občanství, protože Johann nedostal československé občanství a ona o to své sňatkem přišla.
Žili v Hroubovicích v domě č.p. 51 a měli spolu čtyři děti. Německo-židovské děti to neměly jednoduché, v předválečném období, kdy vládly na našem území protiněmecké nálady, byly děti vykázány ze školy, že jsou Němci. Po německé okupaci a zřízení protektorátu byly děti vykázány ze školy, protože židé nesmí chodit do školy. Husch pokaždé přinesl do školy potvrzení, poprvé, že děti nejsou Němci, po druhé, že nejsou Židé. A tak se mohly děti nadále vzdělávat.
Na Husche několikrát naléhali, aby se rozvedl se svoji židovskou manželkou, ale on pokaždé odmítl. Místním se častá návštěva Němců nelíbila a někteří ho podezřívali, že kolaboroval. On však nikoli, chránil svoji rodinu a snažil se pomáhat i ostatním Židům.
Se svojí ženou se nechtěl nechat rozvést, ale i tak musel nastoupit do deportace, protože ty se rozšířily i na příslušníky smíšených manželství. Byl deportován v roce 1944, skončil v pracovním táboře v Bystřici u Benešova. Jeho manželka Hedvika zatím zůstala doma a vedla firmu. Většinu času trávila zavřená uvnitř domu, protože jako Židovka nemohla spoustu věcí a musela nosit hvězdu. Dokonce, když jednou vyprovázela svoje děti do školy, jiná sousedka na ni křičela: „Zalez domů, ty špinavá Židovko, když nemáš hvězdu!“
Ani Hedvika se nevyhnula deportaci a musela nastoupit do tábora na pražském Hagiboru. V únoru byla deportována do Terezína.
Děti zůstaly samy doma a o jejich péči se postarala paní Černohorská, zaměstnankyně Huschů, která přebrala i starost o jejich firmu. Husch psal domů dopisy a zajímal se o rodinu, dával i pokyny paní Černohorské, co a jak má podnikat ve společnosti. V jeho posledním dopise, který psal 02.05.1945 stálo: Moje milé, drahé děti a milá paní Černohorská! Dnes nám bylo úředně sděleno, že náš lágr bude rozpuštěn, a že podle transportu půjdeme domů. První transport půjde asi pozítří v pátek, ti co to mají nejdále. Kdy přijdu já na řadu prozatím nevím, na každý pád, ale tyto dny. I maminka přijde na ten samý způsob. Tak moji miláčkové s pomocí boží, zase se uvidíme všichni. Pokud to bude možné, ještě napíši, nebo zatelegrafuji, kdy přijdu, pak chystejte do vany koupel. Na shledanou. Táta.
I když místní Johanna Husche varovali, že kolem se vyskytují partyzáni, on se ničeho neobával, vždyť za války nekolaboroval, stál po boku své židovské ženy, pomáhal ostatním Židům. Domů dorazil 09.05., děti nebyly doma, neboť byly u paní Černohorské. Bohužel hroubovičtí občané ho zatkli a věznili ho spolu s místním údajným kolaborantem Františkem Kysilkou. Husche křivě podezřívali, že spolupracoval s nacisty. Paradoxem je, že zatýkali lidé, kteří s nacisty spolupracovali.
Děti Husche se o věznění svého otce dozvěděly a nejstarší dcera mu nosila jídlo. Husch je uklidňoval, že vše dobře dopadne, ale nejspíš tušil, že tomu tak nebude a své dceři prozradil heslo na vkladní knížku.
V obci 11.05. proběhla oslava konce války, dva vězni Johann Husch a František Kysilka byli odvedeni do sálu hospody a tam byli krutě mučeni. Zapálili jim vlasy, vytrhávali nehty. Nakonec je vytáhli před hospodu, kde je zastřelili. Husch střelu přežil, tak ho dobili motykou. Zavražděné muže odvezli k Podlažicím, kde byl vykopán protiletecký okop, tam je pohřbili.
Hedvika Huschová se vrátila den po umučení svého manžela. Co se stalo se dozvěděla jenom šeptem od sousedů. Všichni se báli cokoli říct.
Celá Huschova rodina byla převezena do Chrudimi do sběrného tábora pro vysídlené Němce. Odtud jim pomohl známý četník z Chrudimi. Rodina se tak mohla zase vrátit domů, teda, ono nebylo kam se vrátit, její dům byl vybrakován. Národní výbor označil jejich domek č.p. 51 za potřebný pro obecní úřad a rodinu ubytoval v maringotce na kraji vsi. Žili tu u lesa, bez elektřiny a bez vody. Hedvika Huschová se snažila očistit jméno svého manžela. Psala i do prezidentské kanceláře, podařilo se jí, že tělo jejího manžela bylo exhumováno a bylo potvrzeno, že její manžel byl zavražděn. Avšak viníci nikdy nebyli potrestáni. Nenašly se žádné doklady, že by Johann Husch někoho udal.
Snažila se i o návratu zabaveného majetku – bez výsledně. Až po revoluci rodina zjistila, že konfiskace majetku byla v roce 1953 zrušena, místní komunisté to ale rodině zatajili, v roce 1990 byl případ promlčený. Dům do teď slouží jako obecní úřad.
Tento příběh ukazuje, jak lidé umí být bohužel neskutečně krutí. Husch byl nevinný (i když někteří místní si mysleli, že s Němci spolupracoval), ale i kdyby kolaboroval, zaslouží si někdo tak kruté zacházení? A co jeho děti? Příběh odkrývá, jak nesmyslné je rozdělování lidí, proč jednou byly děti ve škole odmítnuty, protože jsou Němci, podruhé, že jsou Židé? Hlavně to byly děti. A jak je možné, že někdo, kdo kolaboroval, místo toho, aby zpytoval své svědomí, tak pak byl ještě schopný na Huschovi spáchat takový čin? Co na to jejich svědomí?
V dějinách se některé příhody překrucují nebo se o nich nemluví, ale minulost je od toho, abychom jsme se z ní poučili, ne ji zametli pod koberec.
__________
