Článek
Pracovat v instituci, která je základem společnosti a má za úkol posilovat vzdělávání a růst jednotlivce, je nepochybně prestižní. Nicméně, moje zkušenost byla jiná. Jako bývalá zaměstnankyně jedné takové instituce jsem byla svědkem a obětí využívání na podřadné práce.
Po celou dobu svého vzdělání jsem chodila na brigády a věnovala se prohlubování svých teoretických znalostí ze škole do praktických dovedností za zdmi alma mater. Po absolvování vysoké školy jsem se těšila na příležitost pracovat ve společnosti, kde jsem doufala, že přispěji svými zkušenostmi a dovednostmi a přispěji tak k úspěchům společnosti. Ale brzy se ukázalo, že realita je jiná.
Byly jsme štěstím bez sebe, když jsem absolvovala úspěšně pohovor a já mohla podepsat svoji pracovní smlouvu. Mé nadšení ovšem brzo narazilo. Od začátku se mi dostávaly práce, které neodpovídaly mému vzdělání ani zkušenostem. Často jsem byla pověřena úkoly, které byly spíše rutinní, namísto toho, abych měla možnost využít své odborné dovednosti. Říkala jsem si, že nemohu být sice pověřena složitými úkoly hned, ale po půl roce jsem doufala, že se dostanu ke složitější práci. Práce jako kopírování dokumentů, balení materiálů pro konference, či archivace starých záznamů se staly mou každodenní rutinou. I přes moje stížnosti a žádosti o přidělení složitějších úkolů, byly mé požadavky často ignorovány nebo zlehčovány. Při konfrontaci vedení instituce jsem byla ujištěna, že je to jen dočasný stav a že se to změní. Přestože jsem ukázala svůj potenciál a schopnosti v řadě projektů, má role zůstala nezměněna. Dny ubíhaly a já chodila do práce se stále menším nadšením. I když jsem k úkolům stále přistupovala co nejsvědomitěji, do žil se mi postupně vlila beznaděj. Náplň práce při podepsání smlouvy neodpovídala tomu, co jsem dělala. Já byla však vděčná, že nějakou práci mám. Ale za jakou cenu?
Nejhorší období bylo asi po roce, kdy mi kolegyně zadala složitý úkol, na kterým jsem pracovala několik hodin. Protože kolegyně nikdy neuměla zadat jednoznačně své požadavky, bylo těžké rozluštit její zadání, aby bylo dle jejího přání. Protože jsem si nebyla plně jistá, raději jsem se zeptala další kolegyně, jak by postupovala. Jaké bylo naše zděšení, když jsme zjistily, že i ona se tímto úkolem již zabývala před pár dny, v době, kdy já měla dovolenou. Když se otevřely dveře, objevila se naše zadavatelka práce. Odvážila jsem se ze sebe vypravit: „Paní Jelínková, je prosím ještě potřeba tento úkol dělat, když ho už měla na starosti paní Petra?“ Na ten pohled nezapomenu, Jelínková měla v očích zděšení i naštvání, že jsme se navzájem informovaly o úkolu. Nešlo o to, že jsme si nemohla pomoct, ale protože Jelínková opravdu neumí zadávat úkoly a ona nechce vypadat neschopně, protože je dokonalá, a tak když už dvakrát musela říct Petře, že to chtěla jinak, tak potřetí ji už poděkovala a zadala úkol mně. Tak jsem pokračovala v úkolu sama. Naštěstí má intuice pracuje celkem dobře a umím snad i číst myšlenky, takže jsem nakonec úkol paní Jelínkové mohla odevzdat k její spokojenosti. Petra byla velmi naštvaná, protože se práci věnovala taky několik hodin, ale přitom zbytečně, protože Jelínková ji neuměla hnedka říct, že to nedělá tak, jak by chtěla. Takže místo toho, aby se Petra věnovala svým projektům, tak dělala poskoka. Nebylo to poprvé. Paní Jelínková totiž umí dobře využít své lidi kolem, její vědomosti jsou daleko menší než mé teď již bývalé kolegyni Petry, ale ví, že se ji může přijít na cokoli zeptat, poradit a pak tyto informace dobře využít ve svůj prospěch. Několikrát jsem byla svědkem, jak dobré nápady jiných prezentovala za své. Byla si tak svojí pozici jistá a naprosto nesnesla jakoukoli výtku na svoji osobu. Dokonce ani když nedělala, tak jak by měla, tak vina nebyla na její straně, ale na vedoucích, kteří se neuměli k ní dle jejích slov chovat.
Já jsem se tak plně prosazovat neuměla a ani jsem neměla tak velké sebevědomí. Svoji práci jsem dělala svědomitě, pečlivě a neměla jsem potřebu vykřikovat na chodbách, kolik jsem toho udělala, nebo, kolik mě toho čeká a že nemám ani čas si zajít na oběd. Já mlčky vykonávala svoji práci. Když jsem dostala mraky úkolů a vypadalo to, že to nepůjde stihnout během jednoho dne, tak jsem se zastavila, napsala si priority, co je potřeba prvně udělat a lidově řečeno jsem kopla do vrtule a makala. Pamatuji na den, kdy mi zase paní Jelínková odpoledne zadala zpracovat na další přípravě k zakázce. „Já to asi dneska nestihnu, mám toho hodně.“ hnedka jsem přiznala. „Ale já bych to moc potřebovala, už na to čekají a já toho mám tolik, že mi velmi pomůže, když to zpracuješ ještě dneska.“ Vypravila ze sebe naléhavým a zoufalým hlasem. Nemohla jsem odmítnout. „Dobře, pokusím se to vyhotovit.“ Sedla jsem za počítač a pustila se do práce. Nebylo to vůbec jednoduché, ale zvládla jsem to, a ani jsem se tolik nezpotila. Byla jsem v práci jen asi půl hodiny přesčas, jak jsem byla na sebe pyšná. Za pár dní jsem zjistila, že paní Jelínková na projekt ani nesáhla. Protože ten projekt nebyl pro ni tak zajímavý, a to ani finančně.
Paní Jelínková dostala složitou zakázku, nemohla se v tom vyznat, poprosila mě, abych ji s tím pomohla. Mrkla jsem na to a je to banální, ale tak jednoduchý, využila jsem barviček a vše krásně do sebe zapadlo a bylo hnedka rozpoznat, co k sobě patří. Udělala jsem jedinou chyby, nejspíš jsem v popisku zvolila menší písmo, než by paní Jelínková byla schopná přečíst a vzhledem k tomu, že sice na počítači pracuje déle než 10 let, tak základy nezvládá do teď. Takže po vytištění brejlila na popisky a jak procházím kolem stolu, tak zaslechla, jak paní Jelínková Petře pravila: „Nevidím na to, to víte - moje asistentka mi dělá překážky v práci!“ Jak jsem to zaslechla, bylo mi do breku. Já že dělám překážky v práci? Vždyť já se snažím plnit všechny zadané úkoly, dokonce i ty nesmyslné. Ale nikdo mi tu ani nepoděkuje. Vše se bere tak automaticky.
Nedostatek uznání a podpory vedl k tomu, že jsem se cítila neviditelná a opomíjená. Toto období bylo pro mě psychicky náročné a stresující. Do práce jsem se přestala těšit. Seděla jsem tam bez života a úkoly plnila automaticky bez špetky energie navíc. Nic nemělo smysl, když jsem plnila úkoly rychle, protože mi to šlo, tak se mi ostatní kolegové jen předhazovali, že to plním zbytečně rychle, že to stejně nikdo neocení, a navíc jim komplikuji jejich práci. Ano, komplikuji tím, že oni tak rychle svoji práci neumí vykonat, takže šikovnějšího člověka ve svém pracovním teritoriu nechtějí, protože by i po nich mohli chtít, aby pracovali rychleji.
Zastání jsem neměla nikde. Chtěla jsem svoji situaci řešit, ale nebylo s kým, kolegové jen řešili můj věk a myšlenkami mě posílali na mateřskou. Vedení nemělo páru, co vše vykonávám, takže oni mě nemohli ocenit. Navíc, jak jsem zjistila, tak jiná kolegyně ráda chodila na kafíčko k vedení a poskytovala jim informace. Bohužel ty informace byly tak zkreslené, že by se za ně nemusel stydět ani malíř. A u personální bych taky nepochodila. Během zkušební doby si mě zavolala a rozebíraly jsme, co je potřeba ode mě a co očekávám já od společnosti. Od té doby jsem ji neviděla, marně jsem se s ní snažila setkat a probrat svoji situaci. Chtěla jsem ukázat svoji práci, chtěla jsem probrat, proč se cítím ve společnosti sklíčeně, zjistit, co mohu dělat se svoji pomlouvačnou kolegyní a taky proč mám pocit, že má práce nemá smysl a nemá cenu vnést svěží vítr do společnosti, protože jak jsem pochopila, tady o to nikdo nestojí. I když jsem se postupně otrkala a snažila se prezentovat nápady na zjednodušení práce, na zefektivnění, nikdy jsem nebyla vyslyšena a moje nápady byly smeteny ještě dřív, než jsem je mohla vyslovit. Asistentka ředitele mi řekla: „Tady žádné novinky nechceme, naše postupy jsou ověřené a proč měnit něco, co funguje.“ Funguje to 20 let. Ale svět se přece vyvíjí a úkoly, které trvaly dříve 2 hodiny mohou trvat jen 15 minut. Proč jednu a tu samou věc vypisuji do dvou oken, když by nám to mohli ajťáci spojit do jednoho? Tolik otázek jsem měla, tolik nápadů. Jenže jsem narážela do zdi. Kde není vůle něco měnit, tak s tím nic nezmohu. Takže ani novinky, které by usnadnily práci se zde neprosadí a ani nedostanu ocenění za svoji práci. Tak proč tady být?
Tato zkušenost mi ukázala, jak může být potlačován potenciál talentovaných jednotlivců v organizacích. I přes těžkosti, které jsem zažila, mi to však dalo lekci: učila jsem se, jak se postavit za sebe a jak bojovat za spravedlnost na pracovišti. Bohužel zde beze úspěchu. A tak jsem se rozhodla odejít a byla to dobré rozhodnutí. Protože když se někde necítíte dobře, nemá cenu tam zůstávat.
Nicméně, je nezbytné, aby organizace a instituce začaly rozpoznávat a využívat potenciál svých zaměstnanců na správných místech, aby se zabránilo takovému vykořisťování. Respekt a spravedlnost by měli být základem každého pracovního prostředí.
