Článek
Onu místnost, kam chodí i císař pán sám, navštěvujeme každý den. Ale ne všichni mají takové štěstí. Více než miliarda lidí na světě nemá k vyhovujícímu záchodu přístup.
Toalety mají svoji zajímavou bohatou historii. Už 2 300 let před naším letopočtem měli v indickém městě Mohendžodáro funkční kanalizaci. Potřeba se vykonávala tak, že padala přímo do stoky, v níž tekla voda. I v Egyptě využívali kanalizaci s protékající vodou. Archeologům se podařilo najít v ruinách starověkého paláce zbytky 2400 let starého splachovacího záchodu. Záchod splachovalo ručně služebnictvo po každém použití. Veliký rozmach v oblasti hygieny přišel s Římany, kteří byli proslulí svým smyslem pro detail a organizačními schopnostmi. Římané měli vytvořenou důmyslnou stoku, která odváděla splašky z celého města. Římská říše vybudovala ve městě síť záchodků pro veřejnost. Chození na záchod využívali i jako společenskou událost, na záchodech se i debatovalo, řešili se novinky. Záchody byly zdarma, ale po zchudnutí říše, císař Vespasián zavedl poplatky za používání veřejných záchodů. Císařův syn Titus se pohoršoval: „Jakže, daň z moči?“ Vespasián mu s klidem dal pod nos hrst mincí a pravil mu: „Cítíš snad nějaký zápach?“ Ten zavrtěl hlavou a císař mu odpověděl: „Vidíš, a přece jsou z moči.“ A právě s tímto je spojováno rčení: „Pecunia nonolet.“ (Peníze nesmrdí). Zpoplatnění vedlo k bouřivým protestům, které se projevovaly verbálně, ale i tak že nespokojení lidé vykonávali na truc velkou potřebu na ulici.
Po rozpadu Říma a nástupu středověku došlo k obecnému úpadku civilizace a to i v oblasti osobní hygieny. Pryč byly kultivované veřejné záchodky, kanalizace a technologie. V ulicích se linul neuvěřitelný zápach, protože vše se vylévalo a vyhazovalo přímo na ulici. Opat Gozpert se snažil o změnu a kolem roku 820 v městě Svatý Havel postavil pro studenty záchody. Bohužel bez větší odezvy. Kdo rád navštěvuje hrady, určitě někdy během prohlídky mu byla ukázána „místnost“, která se ve středověku používala na hradech. Té se říkalo prevét nebo výsernice. Z otvoru vše padalo přímo na hradby nebo do příkopu, což byla i obrana proti útočníkům.
V roce 1519 v Normandii vzniklo nařízení odpovědnosti napojení nových domů na kanalizaci. V roce 1597 přichází pokrok v podobě splachovacího záchodu. Sir John Harington studoval práva, věnoval se poezii, byl svobodomyslný. Byl také jeden ze 102 kmotřenců královny Alžběty. Ve svém domě v Kelstonu si nainstaloval svůj vynález – splachovací záchod. Zařízení bylo z mísy na dně s otvorem uzavřeným koženým ventilem, z nádrže nad mísou se díky systému držadel, pák a závaží vylila voda, ventil se otevřel a vše odteklo pryč. Svůj vynález vytvořil i pro královnu Alžbětu. Je tedy možné, že právě po Heringtonovi se v Anglii říká splachovacím záchodu John.
Dalšího velikého objevu se záchod dočkal o 200 let později, kdy Alexandr Cummings přidal další technologii, kterou dnes známe jako sifon. Tato technologie zamezila průniku zápachu z kanalizace do interiéru domu. Přesto i nadále byla situace ve většině měst stále neutěšená.
V 17. století se bohužel znovu hygienické podmínky zhoršily. Lidé se báli moru a věřili, že nánosy špíny zabrání vniknutí této zhoubné bakterie do těla. Drželi se proto od vody dál a po vykonání potřeby si opláchly jen konečky prstů. Malá potřeba se běžně vykonávala za sochy či jinde v interiérech zámku, jenom ti kultivovanější používali nočníky. Až ve druhé polovině 19. století přišly velké změny, Evropě se systematicky začala budovat obecní kanalizace a také veřejné záchody, ale ještě v 70. letech 20. století bylo běžné, že záchod na pavlači bytového domu sdílelo i 20 a více lidí.
Ale i v dnešní době platí jiný kraj, jiný mrav a to i ve zvyklostech chodit na záchod. Například v našich končinách se používají toaletní papíry, kdežto v Indii nebo v arabských zemích to považují za nehygienické a rovnou používají omývání vodou nad bidetem. Na východě je rozšířený turecký záchod, na kterém se nesedí, ale musíte si dřepnout. Předpokládám, že většina z nás by doma turecký záchod nechtěla mít, ale z fyziologického hlediska je podřep při konání velké potřeby pro tělo lepší. Při podřepu je uvolněnější konečník i snadnější průchod stolice. Tam, kde vykonávají potřebu v podřepu, je naprosto minimální výskyt divertikulózy („výchlipky“ v tlustém střevě) a i méně hemeroidů. Vyprazdňování v sedě je pro nás těžké, nutí nás to tlačit, kdežto v podřepu se sval (puborektální klička) uvolní a vyprázdnění jde lépe, a my si tak nevytlačujeme i střeva. Náš záchod je pohodlnější než ten turecký, jako vhodnou alternativu si může zkusit podložit nohy (stolička, kyblík), a tak si nasimulovat podřep.
Záchody mají i svoji vlastní světovou organizaci - WTO (World Toilet Organization), jejím cílem je zlepšit hygienické podmínky po celém světě.
____________
