Článek
Vlasta Kálalová se narodila 26. října 1896 v Bernarticích. Mluvila plynule pěti světovými jazyky a to anglicky, německy, francouzsky, italsky a španělsky. Přihlásila se na Karlovu univerzitu, kde současně s lékařskou fakultou vystudovala arabštinu a perštinu. Nejenže studovala lékařství, což bylo pro ženy neobvyklé, ale ke všemu se specializovala na chirurgii.
Během studií se rozhodla vybudovat v Orientu výzkumné terénní pracoviště, kde by místní obyvatelé byly ošetřeni a do Evropy by se předávaly znalosti, aby tu tak mohla vzniknout katedra tropických nemocí. Myslela a to, že s rozvojem železnice a dalších způsobů cestování se jednou exotické nemoci do střední Evropy dostanou a ona chtěla, aby na to byli lékaři připraveni.
První dva roky sbírala svoje praktické lékařské zkušenosti v Praze, Lounech a v Brně. Předplatila si turecký lékařský časopis, aby se vyznala v odborných pojmech. Byla připravena na cestu, ale chyběly ji finance, protože půjčku ji instituce zamítly. Nakonec jí pomohl sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho dcera Alice Masaryková, kterou znala z práce v Červeném kříži, jim zajistila setkání.
V roce 1925 dorazila do Bagdádu. Začátky měla těžké, neboť jako ženě se ji nepodařilo získat místo v nemocnici ve státní bagdádské nemocnici. Nezbylo ji nic jiného než si zřídit soukromou praxi. Začala provádět medicínské zákroky. Jedním z jejich prvních pacientů byl malý chlapec Mahdí, kterému po koňském kopytu zůstala v obličeji krvavá rána bez nosu. Musela jeho ránu ošetřit, srovnala jeho kosti a provedla plastiku. Otec mladíka byl z její práci nadšený a šířil na doktorku chválu.
Muslimské ženy se nesměly odhalit před cizím mužem, ani když to byl doktor. Vlasta Kálalová jako žena lékařka je tak mohla ošetřit a mnohdy jim tak zachránit život, protože ženy muslimky by raději zemřely, než by byly zneuctěny. Často ženám rekonstruovala panenskou blánu.
Díky ovládání arabštiny a šikovných rukou si vysloužila respekt u ostatních. Do svého paláce ji pozval i král Fajsal I., léčila i členy panovnické rodiny. Zřídila první československou nemocnici, Mustausaf Tšíkuslufákijá v Iráku.
Věnovala se výzkumu tropických nemocí. Vzorky odesílala do Prahy, kde však nebyly využity. Její sen o zřízení výzkumu tropických chorob se tak neuskutečnil.
Národní muzeum ji vyzvalo s prosbou o pomoc při rozšiřování sbírky exotického hmyzu. Stala se nadšenou amatérskou entomoložkou a zoologickému oddělení poskytla početnou kolekci exponátů.
V Iráku poznala svého budoucího manžela Giorgia Di Lottiho, potomka italských přistěhovalců. Miloval ji vroucně a učil se kvůli ní i češtinu. Měli syna a dceru.
Mateřská dovolená neexistovala, hned po porodu se vrátila ke své práci. Na podzim roku 1931 onemocněla lehčí formou horečky dengue. Protože další léta v horkém podnebí představovala velké riziko, rozhodli se s manželem pro návrat do Československa.
Úplně se uzdravila až po čtyřech letech. V roce 1936 organizovala kurzy pro dobrovolné zdravotní sestry v Červeném kříž a stala se šéfredaktorkou časopisu Zdraví lidu. Svoje vzpomínky na Bagdád sepsala v roce 1935 v rukopisu nazvaném Od Bosporu k Tigridu, ale nenašel se žádný nakladatel, který by knihu vydal. Dnes je rukopis uložen v Památníku národního písemnictví.
S rodinou žila střídavě v Praze a rodných Bernarticích, kde si během okupace otevřela ordinaci. V úterý 8. května 1945 na konci války, kdy už se očekával příjezd Rusů, aby osvobodili město se bohužel stala tragédie. Na prchající Němce vystřelil místní mladík. Vojáci střelbu opětovali. Pronásledovali prchající lidi, vypalovali. Vlasta Kálalová-di Lotti přišla o svého manžela i obě děti, protože je vojáci zabili. Ona sama se zachránila jenom díky tomu, že ležela se zavřenýma očima v kaluži vlastní krve a esesáci ji považovali za mrtvou.
Na děsivou událost se snažila zapomenout prací. Na chirurgické klinice na Karlově náměstí v Praze pracovala na částečný úvazek. Cestovala po světě, přednášela, překládala. Byla ochotná i nadále pomoci tam, kde to bylo potřeba.
V roce 1950 prosila prezidenta Klementa Gottwalda dopisem o milost pro Miladu Horákovou. Vysloužila si tím pozornost StB.
Stáří strávila v Bernarticích. Část domu nabídla jeslím. Učila děti cizím jazykům. Mluvila čtrnácti jazyky, ale německy už nikdy nepromluvila ani slovo. Nechtěla mluvit jazykem vrahů její rodiny.
V polovině šedesátých let jí z Bagdádu napsal lékař Jaroslav Slípka, který přednášel čtyři roky na bagdádské lékařské fakultě a současně tam vedl Ústav mikroanatomie: „Čeští lidé tu dělají dobrou práci a já jsem hrdý na to, že se mohu tak trochu považovat za nástupce díla, které jste tu kdysi započala.“
Zemřela 15.02.1971 v písecké nemocnici téměř zapomenuta. Ilona Borská o ni napsala biografický román Doktorka z domu Trubačů a zaznamenala poslední doktorčiny vzpomínky. V roce 1992 prezident Václav Havel udělil doktorce Vlastě Kálalové Di Lottiové řád T. G. Masaryka in memoriam.
_________
