Článek
Alois Pískala se narodil 30. 3. 1933. Jeho život nebyl jednoduchý, jeho otec byl žárlivý a syna odmítl přijmout za svého a opustil rodinu. Jeho matka tak musela pracovat a neměla na výchovu syna čas, ten tedy vyrůstal se svými prarodiči. Svoji matku měl velmi rád, po smrti prarodičů chtěl raději zůstat se svojí matkou, ta však rozpoznala jeho nadání a poslala jej na studium.
V roce 1954 byl přijat na studium chemie na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Jeho spolužákem byl Antonín Holý (objevil řadu antivirotik využívaných při nakažení virem HIV, virové hepatitidě typu B či oparech). Oba dva se účastnili vysokoškolské studentské vědecké soutěže, nakonec se o první místo rozdělili v celostátním všeoborovém kole v Brně.
Jeho připravované molekuly odvozené od stavebních kamenů nukleových kyselin pomáhají vážně nemocným pacientům. Zabýval se chemií nukleových kyselin. Připravil dva zajímavé deriváty jednoho z těchto nukleotidů, 5-azacytidin a 5-aza-2′-deoxycytidin. Obě molekuly byly patentovány a patenty byly licencovány. Bohužel se později ukázalo, že 5-azacytidin produkují i některé bakterie, a tím se z toho stala látka přírodního původu. Patent se vztahoval pouze na postup syntézy, nikoli na látku samotnou.
Americká farmaceutická firma Upjohn smlouvu neprodloužila s tím, že ve vývoji nebude pokračovat. Koncem sedmdesátých let si registrovala lékovou formu 5-azacytidin pod názvem Mylosar. Společnost nejednala seriózně. Zástupci společnosti tvrdili, že pro výzkum a klinické zkoušky nepoužívali 5-azacytidin dodaný Aloisem Pískalou, ale vlastní ladakamycin získaný z bakterie. Nejspíše to byl podvod, protože biotechnologická cesta získávání této látky neexistovala. Nespotřebovanou část 5-azacytidinu dodanou Pískalou společnost nikdy nevrátila.
Mylosar v klinických zkouškách vykázal nadějné výsledky zejména proti akutní myeloidní leukemii. K jeho nasazení do praxe nedošlo, protože ve velkých dávkách se projevovaly silné vedlejší účinky.
Průlom nastal až díky Peteru A. Jonesovi z Kalifornské univerzity v Los Angeles, který objevil nový mechanismus účinku Pískalových látek, který se stal základem pro takzvanou epigenickou terapii nádorového bujení. Přišel na to, že mechanismus účinku 5-azacytidinu je v nízkých koncentracích zcela odlišný od pouhého cytostatika. Podporuje proces rozlišování nádorových buněk tím, že blokuje metylaci DNA. Dříve to považovali biologové za nemožné, ale tímto se přeměnily nádorové buňky v normální. Na základě toho byly 5-azacytidin i jeho deoxyvarianta schváleny ke klinickému použití.
V roce 2006 měl Peter A. Jones na Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB) přednášku s názvem Pražská azanukleosidová léčiva a počátky epigenetické terapie. Jones se při této příležitosti setkal s Aloisem Pískalou. Peter A. Jones na jejich společnou fotografii připsal: „Je mi skutečnou ctí a výsadou, že jsem mohl konečně navštívit ústav, kde byly 5-azacytidin a decitabin syntetizovány. Pracuji s těmito látkami třicet let a budou znamenat revoluci v léčbě rakoviny.“
V roce 2000 byly obě Pískalovy látky konečně schváleny k použití v klinické praxi. A v roce 2004 5-azacytidin byl uveden na trh pod názvem Vidaza a decitabin následoval v roce 2006 pod názvem Dacogen. Oba léky se používají k léčbě myelodysplastického syndromu a akutní myeloidní leukémie.
Alois Pískala do ÚOCHB docházel až do roku 2009. V jeho době se pořádně nedalo nic koupit, stal se tedy chemikem, který si uměl leccos udělat – „uvařit“ sám.
V domově pro seniory v Českém Brodě našel lásku a v roce 2013 se oženil.
I když profesně nezískal Nobelovu cenu ani nevydělal miliony, nikdy nepociťoval křivdu. Jeho molekuly fungují a pomáhají milionům lidí prodloužit život. Ocenění se dočkal tři dny před svou smrtí. Na jeho počest proběhlo v ÚOCHB dne 06. 04. 2018 přednáška o historii jeho molekul. Ukázali mu také nově zařízené laboratoře. Jeho žena Hana uvedla: „Alois byl z návštěvy nadšený a měl z ní velikou radost. Bral to jako ocenění své práce.“
________
Zdroj: https://forbes.cz, https://vesmir.cz
