Článek
DOBOVÝ KONTEXT
Přichází doba, kdy se velké asijské země rozpadly pod kopyty armády Alexandra Makedonského. Mezi nimi i Persie. Po smrti evropského dobyvatele se pak územní celek roztříštil na menší státy, jejichž spojujícím prvkem se stal tzv. helénismus. Mezi lety 301 – 203 př. o. l. tak Judea spadala pod vládu egyptských Ptolemaiovců a syrských Seleukovců.
Prosazování řečtiny a jednotné řecko-helénské kultury a vůbec způsobu života zasáhlo v Judeji především vyšší vrstvy obyvatel, neboť většina populace pod maskou helénismu spatřovala hrozbu tradici a náboženství. Zásadní rozdíly mezi dvěma střetávajícími se světy přitom vystihl F. X. Šalda ve své stati Genius Řecký a židovský: „Národ u Řeků? Není ho ve vyšším slova smyslu. Jest jen vnějškové souručenství kmenů, jakási akciová společnost s ručením obmezeným, poněvadž není kolektivního poslání duchového. Římský génius vymyslel stát jako podnik civilisační, a řekl bych obchodní. Jako záruku věčného blahobytu a míru. Je to usouvztažnění eklekticism a důsledná neutralisace všech tendencí, jež by mohly vésti ke krystalizaci karakterně národní a tím státi se nepříjemnými. Do svého Pantheonu pojal Řím bohy všech národu, aby se vzájemně rušili. Židovský národ vytvořil národ v pravém slova smyslu, rozuměj jako vyšší kolektivnou jednotu spojenou určitým božským posláním.“[1] Proto když se Antichon IV. pokusil o zavedení helénismu jakožto povinného „životního stylu“, občanské nepokoje vedly až k povstání Makabejských[2], jež si dodnes Židé připomínají během svátečních dní, tzv. chanuky.
Na počátku dění stál Matatjáš Makabejský, vůdce staré kněžské rodiny, jenž v Judských horách připravil o život reformistu. Matatjášových pět synů posléze rozpoutalo guerillovou válku proti seleukovským posádkám a Židům uplatňujícím helénismus. Během krátké doby se jim podařilo vypudit všechny nepřátele. Roku 164 př. o. l. dobyli Jeruzalém, a mohli tak chrám zasvětit opět Hospodinu. Obřad přitom vyžadoval zapálení světla. Bratři však neměli dost oleje, neboť židovský svícen měl v té době sedm ramen, jim však zásoby vystačily jen na jeden den (jedno rameno). Jelikož dovoz oleje trval týden, zbývaly dvě možnosti, buď svíci nezapálit vůbec (čímž by rituál ztratil na hodnotě), nebo podstoupit risk. Olej, jenž měl vydržet jen dvacet čtyři hodin, pak zázrakem vystačil na celých osm dní. Od té doby se pro připomenutí událostí používá devítiramenná chanukie[3].
Netrvalo dlouho a Seleukovci osvobodili Judeu od daní a de facto ji učinili nezávislou. Z rodu Makabi posléze vyvstal nový panovnický rod zvaný Hasmonejci. Ti (mezi nimi např. Šimeon Makabejský) byli zpravidla panovníky[4], proroky i veleknězi v jedné osobě. Většina však během doby podlehla korupci a upřednostňovala helénismus[5], což vyvrcholilo další občanskou válkou. Boje si vyžádaly téměř padesát tisíc obětí a přispěly k vytvoření nové skupiny obyvatel, tzv. farizejů (viz níže).
Po smrti krutovládce Alexandra Janaje tak sice byla země rozšířená o některá území (např. Petra), ovšem kulturně i národnostně strádala. Mnozí obyvatelé nebyli Židy vůbec, či jen zčásti, mnozí podlehli helénismu, nebo si ze Zákona vybírali jen to, co jim přišlo schůdné, dělili se na sekty, byli značně znesvářeni, a žili tak ve vakuu mezi již rozloženým systémem Seleukovců a ještě nerozkvetlým Římem. A tak, když mezi sebou začali Alexandrovi potomci Aristobulos II. a Hyrkanos II. vést válku o trůn, nic nebránilo tomu, aby roku 63 př. o. l. římský politik a vojevůdce Pompeius dobyl Jeruzalém a připojil Judeu k rychle se rozvíjejícímu Římskému impériu. Místní vládci tak opět ztratili tvrdě vybojovanou samostatnost - znovu se staly vazaly, tentokrát římskými.
SPOLEČENSKÉ POMĚRY
Římané, stejně jako před nimi Řekové, stanovili obyvatelům Judeje nelehké mírové podmínky, zejména v oblasti náboženské koexistence. Vzájemné nepochopení dvou zcela odlišných kultur pak zapříčinilo i první projevy nesnášenlivosti vůči Židům, přesněji vůči židovství – vznikl antijudaismus: „Židé nebyli jediný starověký národ, který se ve své době stal terčem pomluv. Pouze v jejich případě se však postupem času utvořil všeobecný závěr, který vlastně nepřímo svědčí o opravdovosti židovské víry a její pevnosti. Protože se jí Židé nechtěli zříci, odmítali splynout s okolím a v běžném životě zachovávali odvěké rituály, okolní většina se k Židům stavěla nepřátelsky; považovala je nejen za jinověrce, ale s ohledem na své náboženské přesvědčení přímo za ateisty. Židé odmítli převládající náboženské zvyklosti a představy a kvůli tomu byli osočováni z nepřátelství a pohrdání daným řádem a bohy. Tak se postupně utvářel obraz židů jako těch, kde samou svou přítomností vyvolávají konflikty a vyřazují se z lidského společenství.“[6]
Antijudaismus vycházel z neporozumění židovským zvykům. Například dodržování sabatu vyvolávalo u ostatních pocit, že jsou Židé líný národ. Rovněž myšlenka monoteismu nebyla často polyteisty chápána. Jednak se prý Židé kvůli své víře a nedostatečné snaze asimilovat zpronevěřovali státnímu náboženství a celkově vyřazovali ze společnosti[7], jednak působili podivínsky. Hospodin – samojediný Bůh – který navíc neměl žádnou tvář[8] a jemuž se kněží klaněli uvnitř mohutných zdí chrámu - vyvolával obavy a možná i strach. Vznikaly proto pověry líčící Židy, kteří potají vykrmují a následně obětovávají mladé chlapce nebo se modlí k vepřům a oslům. Mezi další klevety patřilo označování Židů za malomocné[9].
A jak vypadala populace Judeji v rozebírané době? Jednalo se o silně rozvrstvenou společnost, přičemž mezi jednotlivými kruhy panovaly ať názorové neshody, tak silné sociální rozdíly. Primárně se lidé dělili na fundamentalisty (převážně kněží, konzervativní) a reformisty (hlavně vyšší kruhy, nakloněni helénismu).
Jedním z hlavních myšlenkových proudů zastávali saduceové[10]. Jednalo se o kněžskou aristokracii (často koheni) a velké vlastníky půdy, již zastávali vrchní funkci v sanhedrinu. Sanhedrin lze chápat jako druh vrchního soudu, státní rady a zákonodárného sboru. Ve své době fungovaly sanhedriny dva – tzv. velký a malý. Velký sanhedrin měl 71 členů a do pádu chrámu se jeho členové v čele s předsedou (nasi) scházeli v jedné z chrámových komnat, a to každodenně[11]. Role velkého sanhedrinu byla široká. Kromě té základní – soudní – šlo například o stvrzování pozice krále či velekněze, vydávání zákonů apod. Malý sanhedrin sestával z 23 členů a specializoval se na hrdelní tresty. Fakt, že sanhedrin byl (až do změn provedených Herodem I.) v rukou saduceů, je důležitý, neboť ti lpěli na doslovném znění Tóry (co je psáno, to Hospodin pravil, tím je nutno se řídit a nic dále nevysvětlovat ani neaktualizovat), odmítali veškeré nově utvořené náboženské tradice (myšleno Talmud, midraš apod.) a podle dostupných pramenů[12]odmítali i posmrtný život. Jelikož byli úzce spojeni s děním kolem chrámu, jejich existence se s pádem chrámu zakončila.
Další skupinu obyvatel tvořili farizejové (oddělující se). Ti vzešli ze skupiny chasidů (zbožní) v makabejsko-hasmonejské době. Na rozdíl od konzervativních saducejů se farizejové řadili k nositelům ústního podání zákona (komentáře k Tóře) a dále tuto tradici rozvíjeli. Jejich vztah k chrámu by mohl být charakterizován jako „volnější“ a ten k Římu zase jako smířlivější, neboť pro ně byl nejdůležitější Hospodin sám a nikoliv, zda je uctíván přesně dle stanovených regulí či všemi kolem. Jejich přístup k věci a schopnost se rychle adaptovat na nové podmínky jim zajistily, že přestáli obě následující židovská povstání, zkázu chrámu a zajistili udržení židovské víry v rámci diaspory.
Stranou veřejného života se pohybovali tzv. esejci. Jednalo se o hnutí, jež rovněž vzešlo z chasidů[13]. Většina se usídlila v Kumránu u Mrtvého moře. Tento výlučný náboženský řád se řídil striktními pravidly. Kromě přísných zasvěcovacích rituálů a specifické členské hierarchie také dodržovali celibát, zavedli společné vlastnictví, úzkostlivě dodržovali čistotu apod. Ve své izolaci očekávali příchod království Božího panování a s ním spojený souboj dobra a zla: „Sekta věřila – jak podle všeho hlásal Učitel sám – že její vůdce přijal od Boha zvláštní poslání, aby kolem sebe shromáždil jeruzalémské kněze, odebral se s nimi na poušť, vytvořil tam soudržnou obec věrných a přečkal s nimi v čistotě a neposkvrněnosti přítomné období apostasie [14] až do konce věku a příchodu Království Božího.“[15] Byť skupina jako taková násilně zanikla s I. protiřímským povstáním, někteří esejci se stali prvními křesťany a do novopečené víry rovněž přispěli některými původními idejemi[16].
Krátce po 2. sv. v. (r. 1947) byly v jeskyních nedaleko Mrtvého moře nalezeny jejich spisy – tzv. Kumránské svitky. Jedná se o klasické biblické texty, dále o pseudoepigrafy, ale rovněž o texty originální (např. Řád Jednoty, biblické komentáře atd.) skrze něž věda konečně mohla poodhalit pozadí doby, z níž se téměř žádné písemné prameny nedochovaly: „Při dalším pátrání se mělo ukázat, že mezi svitky nalezenými v jeskyni byly biblické rukopisy asi nejméně cenným nálezem ze sbírky, která, jak se zdálo, byla pozůstatkem knihovny jakési židovské sekty z doby jen o málo pozdější než doba Kristova. V následujících letech objevy v této oblasti pokračovaly, a zanedlouho jsme měli v rukou fragmenty několika set svitků z období, jež do té doby patřilo k nejhůř dokumentovaným, přestože nejvýznamnějším v dějinách lidstva.“[17]
Mezi zapřisáhlé fundamentalisty patřili zelóti aneb horlivci, kteří hlásali ozbrojený boj proti Římu i proti herodiánské dynastii. Jejich hněv byl neotřesitelný. Právě zelóti byli ti poslední, kteří podlehli římskému vojsku během I. židovského povstání. Slovo „podlehnout“ však není přesné, neboť když už bylo jisté, že pevnost Masada, již po mnoho let úspěšně bránili, r. 73 o. l. do rukou nepřátel přece jen padne, spáchali všichni hromadnou sebevraždu[18].
Poslední skupinu obyvatel Judeji tvořili tzv. am ha-arec čili chudí lidé země. Jejich předkové často pocházeli z neplatných manželských svazků. Když Ezdráš po návratu z exilu zavedl novou smlouvu (právní text, kterým de facto uzákonil judaismus jako státní náboženství), začal rozlišovat mezi tzv. bnej hagola (spravedliví lidé exilu) a právě am ha-arec (ti ostatní, jejichž poměr k židovství byl diskutabilní). Am ha-arec byli často negramotní a neznali Zákon, byli proto považováni za občany druhé kategorie, ostrakizováni a za prohřešky proti víře trestáni. Na druhou stranu znamenala jejich přízeň politickou i válečnou převahu, proto se o jejich náklonnost ucházeli jak reformisté (se snahou je zhelenizovat), tak konzervativci (nabídka vzdělání apod.). V tomto směru byli úspěšnější fundamentalisté, neboť majetní a svým způsobem kosmopolitní reformisté nenalézali s „chudými lidmi země“ společnou řeč.
HERODES VELIKÝ
Roku 40 př. o. l. se vládcem v Judeji stal Herodes I.[19]později zvaný Veliký. Jeho otec Antipater pocházel z rodiny Idumejců[20], jež byla na judaismus obrácena násilím. Idumejci tak byli vychováváni k židovství, ale nezapírali ani své pohanské kořeny. Sám Herodes cítil náklonnost k římskému stylu života, jeho nespoutanosti, okázalosti a ve spojení se vznikající velmocí viděl rovněž příležitost. Už roku 63. př. o. l. se dohodl s Pompeiem, že Judea bude římským zákaznickým státem.
Diplomatické schopnosti vynesly oportunistovi zprvu pozici místodržícího Galileje, později získal funkci krále, již zastával bez skrupulí. Vyvraždil Hasmonejce[21], stíhal polonáboženské guerilly, ba nezalekl se oddělit státní a religiózní záležitosti, čímž značně oslabil rigorózní judaisty. Zasáhl především do pravomocí nejvyššího židovského soudu (tzv. sanhedrin, viz výše), jemuž striktně nakázal věnovat se pouze záležitostem náboženským. Oslabil taktéž pozici velekněze (saducej) ve prospěch jeho pomocníka, tzv. segana (farizej), přičemž tato změna se projevila i do průběhu náboženských obřadů.
Ne všechny Herodovy kroky však byly sebestředné. Přál charitě, zakládal města a stavěl i kolosální budovy a obranné pevnosti[22]. Roku 19 př. o. l. nechal dokonce přestavit Jeruzalémský chrám. Z prostého templu se tak stal honosný svatostánek z mramoru, který byl postupně veleben až do svého zániku (70 o. l.). Záležet si stavitelé dali zejména na zevnějšku. Většina poutníků, mezi nimi i sám král, totiž nepocházela z kněžské rodiny a do vnitřních prostor chrámu neměla přístup. Herodes také založil město Caesarea [23], jež se po jeho smrti stalo administrativním centrem Judey, a navrátil punc starobylému městu Samaří [24], jež dostal darem od římského císaře Augusta.
Herodes byl rovněž prozíravým obchodníkem a diplomatem. Podporoval diasporní Židy, jimž budoval školy, knihovny i lázně, neboť chtěl, aby se i oni podíleli na bohatství Judeje. Tím sledoval jistý záměr, a totiž ukázat světu, že Izraelité jsou inteligentní a pokrokový národ, který od zbytku světa žádné zpátečnické ani barbarské tradice neoddělují. Dokonce i přestavba chrámu souvisela s Herodovou zahraniční politikou, neboť jej věřící museli třikrát ročně navštívit (Pesach, svátek týdnů, svátek stanů) a diasporní Židé tak měli být úchvatnou budovou k pouti nalákáni. Tím, že by alespoň občas do Judeje zavítali, se měli stát „světovějšími“. Zároveň pak v exilu šířili dobrou pověst domoviny.
Širší vrstvy nejen čtenářů Bible však mají krále Heroda spojeného až s událostí novozákonní, která praví, že když se židovský vládce doslechl, že se blíží narození mesiáše, nechal popravit všechna betlémská novorozeňata: „Když mudrci odešli, Herodes se snažil Ježíše zahubit. Jeho vojáci zavraždili v Betlémě mnoho židovských chlapců, ale Ježíš mezi nimi nebyl. Josef s Marií a malým Ježíšem uprchli do Egypta a vrátili se až po Herodově smrti.“[25] Se smrtí Heroda Velikého[26] tedy nadchází doba, kdy se jedna víra rodí a druhá, chce-li přežít, musí být obrozena.
JEŽÍŠ KRISTUS
Po smrti Heroda Velikého se ani jeden z jeho potomků neudržel u moci. Archelaos byl sesazen již roku 6 o. l. a Herodes Antippa zastával pouze funkci tetrarchy - vládl jedné čtvrtině území [27]. Judeu ovládali Římané včele s prefektem sídlícím v Caesareji. Situace se mnohým nezamlouvala. Docházelo k opakovaným lidovým bouřím, nicméně vládnoucím postavením Římanů vzpoury neotřásly.
Postava Ježíše Krista je zahalena tajemstvím. Jelikož si tehdejší rodiny nechtěly znepřátelit ani nacionalisty, ani helénisty, je možné, že jeho rodina byla svým způsobem dvojaká: „V řeckém novém zákoně měl otec hebrejské jméno Josef, ale Ježíšova matka se jmenovala Maria, což byl řecký ekvivalent hebrejského jména Miriam. Dva z Ježíšových bratrů, Juda a Šimon, měli hebrejská jména, ale ne tak dva další, Jakub (v hebrejštině Jákob) a Joses (v hebrejštině Josef). Ježíš byl řecký ekvivalent hebrejského Jozue. Rodina tvrdila, že je z Davidova rodu a je možné, že se hodně přizpůsobila helénským poměrům, jelikož Nový zákon se zmiňuje o napětí v rodině vyvolaném Ježíšovým učením.“[28]
Jelikož náplň mladých let Ježíše Krista není vyjasněná, uvedu vlastní interpretaci událostí. Myšlenkově měl Ježíš, byť i je kritizoval, nejblíže farizejům. Dle Paula Johnsona byl dokonce učněm mudrce Hilela, jenž byl tou dobou předsedou sanhedrinu. Nechal se rovněž inspirovat esejci. Jeho myšlenka byla jednoduchá – nečiň bližnímu to, co ani ty nechceš, aby oni činili tobě – toť celý obsah Tóry [29]. Ve svých kázáních se však vzdaloval centrálnímu judaismu – nepřipouštěl rozvod, bylo-li dodržování Zákona zdržováním jedince od víry, pak se na něj neohlížel, chrám dle něj překážel člověku v jeho úsilí najít svátost a Boha, perspektiva smrti, soudu a posmrtného života se v jeho učení také objevovala, navíc své myšlenky a víru nabízel všem, jak Židům, tak těm mimo společenství, bohatým i chudým a prohlašoval se nejen za trpícího služebníka Hospodina, ale mezi řádky i za cosi mnohem víc.
Připustíme-li, že se jedná o historickou postavu a že své radikální učení předkládal nejen venkovanům, nýbrž kázal veřejnosti v Jeruzalémě, pravděpodobně uznáme, že zákonodárnému sboru dříve nebo později nezbylo než Ježíše předvolat, aby se zpovídal ze svých „rebelských myšlenek“. Kát se proti Zákonu, chrámu, přisuzovat si roli mesiáše - podobné učení konzervativce znepokojovalo, už jen proto, že Římané Židům jasně zapověděli šířit víru dál. Ježíš s navyšujícím se počtem stoupenců proto naboural křehkou politickou stabilitu, a představoval tak nebezpečí jak pro Judeu, tak pro Řím.
Jenže židovský soud, byť neoficiálně shledával Ježíše radikálním a nebezpečným, neobjevil žádný důkaz, jímž by kazatele usvědčil z nevhodného chování. Ježíš byl proto povolán před Piláta Pontského, toho času římského správce Judeji. Ani on však neshledal na Ježíšových krocích žádný dostatečně rázný důvod k tomu, aby jej odsoudil. Odeslal jej proto k židovskému králi Herodu Antippovi, neboť kdo jiný než on, měl právo řešit podobné (myšleno na hraně náboženské a světské moci) vnitřní záležitosti země. Syn Heroda Velikého prý požádal mesiáše o proměnu vody ve víno, a když se zázraků nedočkal, prohlásil Ježíše za podvodníka a poslal jej zpět k prefektovi: „Tu se od něho Herodes se svými vojáky odvrátil, nechal ho obléci ve slavnostní šat a poslal ho zase k Pilátovi.“[30] Po těžkém rozhodování se nakonec Pilát podvolil tlaku veřejnosti a dle římského práva odsoudil Ježíše k ukřižování (židovské právo velí ukamenovat): „Ale oni na něm s velkým křikem vymáhali, aby ho dal ukřižovat, a jejich křik se stále stupňoval. A tak se Pilát rozhodl jim vyhovět.“[31]
KŘESŤANÉ? ŽIDÉ?
Rané křesťanství bylo zprvu považováno za odnož judaismu. Ovšem, jak bylo řečeno výše, Židé měli římskými vládci jasně stanoveno, že nesmí násilím (ani propagandou) rozšiřovat řady svých souvěrců. Křesťané však chodili po světě, šířili svou víru (již mnozí, zejména chudina, přijímali bez okolků). V očích Římanů podobné činění působilo jako porušování dohody. Pohrozili proto náboženským představitelům Judeji, že musí své lidi důkladně poučit o politice. To se však nedařilo. Římané proto dali těm samým na výběr - buď se i nadále budou ke křesťanům hlásit jako ke svým, což brzy povede k ozbrojenému konfliktu, nebo prohlásí, že křesťané už více k Židům nenáleží, čímž ušetří svou zemi zbytečných obtíží. Když židovské náboženské špičky zvolily druhou variantu, netušily, že svým rozhodnutím nejen kypří půdu pro zrození nové monoteistické víry (jež navíc později převezme světové religionistické otěže), nýbrž spoluvytvářejí si dlouhodobého nepřítele [32].
Neotřele na rozchod křesťanů a Židů pohlíží David Klighoffer, židovský konzervativní myslitel, a to ve své knize Proč Židé zavrhli Ježíše – zlomový bod v dějinách Západu. Tvrdí například, že na rozdíl od Mojžíše, jenž vyvedl velkou část lidu ze zajetí a navíc je spojován s něčím tak zásadním, jako je Desatero, Ježíšovo učení zdaleka nezasáhlo tolik obyvatel Judeji, aby odmítnutí jeho myšlenek vyvolalo v řadách Židů výraznější reakce. Klinghoffer také naráží na Kristovo [33]mesiášství. Dle starozákonní tradice totiž před příchodem Mesiáše mělo (má) dojít hned k několika událostem – vyhnanci by se měli vrátit z exilu zpět do vlasti, Bohem vyvolený král převezme vládu, měla by být sjednána nová smlouva spolu se zavázáním se dodržovat poctivě Zákon, bude postaven nový chrám, bude nastolen věčný mír atd., což se v případě Ježíše z Nazaretu nestalo. Ježíš navíc podroboval kritice rabínská učení a nepsanou Tóru (později Mišna a Talmud) - tedy vše, co bylo dotvořeno člověkem. Podle něj se jednalo o „lidské nálezky“ a ne vždy důležité „prováděcí předpisy“, které věřící od Hospodina spíše oddalovaly.
„Židé svým zavržením Ježíše položili základy západní civilizace. Pokud by totiž přijali poselství křesťanů kdykoli mezi Ježíšovou smrtí a osudným jeruzalémským koncilem – na němž Petr a Jakub odsouhlasili názor apoštola Pavla, že je načase vyškrtnout židovské náboženské zákony z požadavků kladených na křesťany – muselo by Ježíšovo hnutí zůstat pouhou židovskou sektou a bojovat se všemi překážkami, které by s sebou podobný vývoj přinesl,“[34] uvažuje proto autor textu a dodává: „Judaismus nikdy neměl (na rozdíl od křesťanství nebo islámu) ambice a předpoklady stát se masovým náboženstvím. Kdyby se Židé v širším měřítku otevřeli Kristovu evangeliu, neexistovala by dnes žádná křesťanská Evropa. V sedmém století by se zrodil islám, druhá dceřiná víra judaismu [35], a jeho armády by Evropu nalezly ve stavu duchovního vakua, jež by s velkou pravděpodobností vyplnilo právě učení proroka Mohameda. Jím sestavený Korán by – stejně jako dnes – obsahoval příležitostné obdivné zmínky o Ježíšovi coby židovském prorokovi. Křesťanská víra by se nikdy nerozšířila za Atlantik do Ameriky. Spousta věcí by byla nemyslitelná – mimo jiné dějiny Spojených států, jak je dnes známe [36]“ a svou radikální myšlenku zakončuje takto: „Pokud se historik Rodney Stark nemýlí, když pokrok západní vědy přisuzuje Bibli a jejímu systému víry, byl by náš svět chudší a vědecky zaostalejší (jak tomu bylo i v případě současných muslimských zemí, kdyby do nich Evropa a Severní Amerika – kultury odkojené Biblí – nedovážely své technologie).“[37]
Tím, že Židé zavrhli Ježíše tak vlastně dle Klighoffera nevědomky umožnili většině světa, aby poznala jejich jediného Boha a jejich systém morálně závazných zákonů (Desatero), a navíc položili základy západní civilizace tak, jak ji dnes známe, přičemž v podstatě napomohli uchránit Evropu před pozdějšími nájezdy islámských bojovníků. Podobná přiznejme, že poněkud černo-bílá, interpretace je ovšem jen jednou z mnoha. Cílem článku pak rozhodně nebylo nikoho přesvědčovat či cokoliv komukoliv podsouvat jako spíš podat ucelenější historický obraz o době, k níž se vztahuje následující svátečná týden. Tak tedy hezké Velikonoce.
Poznámky a zdroje:
[1] ŠALDA. F. X. Génius řecký a génius židovský in Šaldův zápisník. IV, č. 8–9, 1932 [reprint 1991], str. 184.
[2] Makabi – hebr. kladivo.
[3] Jedná se o osm ramen se svíčkami a jedno nižší, tzv. pomocníček, na němž hoří světlo, díky němuž se zapalují ostatní.
[4] Juda Aristobulos I. užívá titul krále.
[5] Alexandr Janaj nechal zavraždit na šest tisíc kněží, neboť mu jejich židovské zvyky připadaly barbarské. Celých osm set přívrženců farizejů nechal veřejně ukřižovat, přičemž před zraky umírajících nechal zabít jejich ženy a děti.
[6] PAVLÁT, Leo, ed. Židé - dějiny a kultura. 4. vyd. V Praze: Židovské muzeum, c2007, s. 83-4. ISBN 978-80-86889-59-7.
[7] Řím ponechával dobytým národům jejich bohy, dokonce je přijímal na Parnas, ovšem pod podmínkou, že se tito podřídí těm státním. Židovského Boha však pro jeho „neidentifikovatelnost“ nebylo možné přiřadit k ostatním a Židé navíc podřazení Hospodina jiným božstvům odmítali.
[8] Řekové i Římané bohy běžně zobrazovali i sochali, běžně jejich jména vyslovovali a přisuzovali jim lidské vlastnosti.
[9] Leprou Židů antijudaisté vysvětlovali Exodus – Egypťané zkrátka nemocné Židy sami vypudili.
[10] Název odvozovali od svého prapředka - velekněze Sádoka. Pravděpodobně se tak jedná o potomky sadókovských chrámových knězů, již se v době makabejské navrátili do jeruzalémského chrámu.
[11] Výjimku tvořil šabat a svátky.
[12] O saducejích obecně je zachováno jen velmi málo historické látky. Dozvídáme se o nich skrze dokumenty psané farizeji, z Bible a od některých historiků (Josef Flavius). Jedním z důkazů je například předstoupení Pavla před soud složený z farizejů a saducejů, kdy Pavel prohlašuje: „Bratři, já jsem farizeus, farizeův syn. Stojím před soudem kvůli naději zmrtvýchvstání! Jakmile to řekl, farizeové se začali se saduceji hádat, a tak se shromáždění rozdělilo.“ SEGERT, Stanislav: Starověké dějiny Židů. Praha: Svoboda, 1995, str. 18. ISBN 80-205-0304-8.
[13] I jejich počátky se datují do makkabejského období. Sami sebe označovali za Syny Sadóka či Děti světla. Vůdce sekty nesl jméno Učitel spravedlnosti.
[14] Odstoupení od víry.
[15] ALLEGRO, John Marco. Rukopisy od Mrtvého moře. Praha: Mladá fronta, 1969. Kolumbus, str. 102. Kniha obsahuje detailní informace o původu a pravidlech života esejců, rozebírá jejich vírů a porovnává ji s křesťanstvím (včetně paralely Učitele spravedlnosti a Ježíše Krista) a dále popisuje veškeré dění kolem rukopisů, a to od jejich objevení pastevcem Muhammadem adh Dhi´bem. Autor nepomíjí ani textovou analýzu svitků. Vzhledem k datu vydání knihy je třeba podotknout, že autor nezmiňuje alternativní teorie týkající se toho, jak a kým byly svitky objeveny. To se však s novou dobou mění. Je tedy velmi pravděpodobné, že nešlo o šťastnou náhodu, během níž beduínský chlapec na opuštěnou jeskyni narazil hledaje ztracenou kozu. Na cenné dokumenty nejspíš narazili pašeráci během manipulace se zbožím v jedné ze svých tajných skrýší. Dnes je část Kumránských svitků k vidění v křídle izraelských muzejích (Svatyně knihy, Rockefellerovo).
[16] Během společných hostin si esejci podávali chléb a víno a myli si nohy.
[17] ALLEGRO, John Marco. Rukopisy od Mrtvého moře. Praha: Mladá fronta, 1969. Kolumbus, str. 7.
[18] Pojem není přesný, neboť sebevražda je v judaismu zakázaná. Zelóti se však rozhodli, že (zaznamenal Josef Flavius) raději zemřou rukou bližního, než aby upadli do římského zajetí. Navzájem se proto připravovali o život. Muži zprvu zabili ženy a děti. Posléze házeli kostkou, aby zvolili desítku těch, již popraví ostatní muže. Závěrečný los pak rozhodl o tom, kdo zbaví žití svých devět kolegů, zapálí Masadu a sám pak jako jediný spáchá hřích v podobě sebevraždy. Osudové kostky jsou dodnes vystavené v muzeu v Izraeli.
[19] Později zvaný Veliký či také Ukrutný. Některé zdroje uvádějí jako faktické převzetí vlády až rok 37 př. n. l., zatímco rok 40. př. n. l. jako rok jmenování.
[20] Jedná se o obyvatele Edómu či také Idumey, což byla area mezi Akabským zálivem a Mrtvým mořem. Idumejci (Edómité) jsou s vlastním královstvím spojováni již od 13. st. př. o. l. Jelikož slovo „edom“ znamená v hebrejštině „červený“, bývá s přízviskem spojována i biblická postava Ezaua, neboť vyměnila své prvorozenecké právo s bratrem Jákobem za misku „červené“ čočky.
[21] Kromě své linie – oženil se s Mariamnou z rodu Hasmonejců. Ačkoliv nakonec Mariamnu i své tři syny nechal také popravit, protože je podezíral ze spiknutí.
[22] Mezi ně patřila i Masada – pevnost na východním okraji Judské pouště nedaleko Mrtvého moře. Roku 2001 byla oblast zanesena do seznamu UNESCO.
[23] Jedná se o město Caesarea Přímořská ležící mezi Tel Avivem a Haifou. Caesarea Filipa je potom město založené Herodovým synem Filipem II. poblíž hory Hermon.
[24] Město přejmenoval na Sebasté, což je řecké podoba jména Augustus.
[25] MUSSET, Jacques. Kniha o Bibli: Nový zákon: [o knize knih]. 2. čes. vyd. Praha: Albatros, 1997, s. 107. ISBN 80-00-00556-5.
[26] Bývá uváděn rok 4. př. o. l., ovšem dle vybraných studií se jednalo spíše o rok 1 př. o. l. či dokonce 1. o. l. (zajímavá je jistě analytická práce V. Bláhy – Ježíš Kristus a král Herodes nové objevy: (PDF) Ježíš Kristus a král Herodes, nové objevy | Vladimir Blaha - Academia.edu. Academia.edu [online]. Copyright ©2020 [cit. 02.04.2020]. Dostupné z: https://www.academia.edu/29973638/Je%C5%BE%C3%AD%C5%A1_Kristus_a_kr%C3%A1l_Herodes_nov%C3%A9_objevy.
[27] Galilea a Perea – oblasti násilím přidělené k Judeji během makabejských bojů s obyvateli židovskými i nežidovskými, kde založil město Tiberiada. Matka Heroda Antippy nebyla Židovka, ale Samařanka. On sám se oženil se ženou svého bratra (Herodiana, vnučka Heroda Velikého, jež si nejprve vzala svého strýce Filipa, což byl syn Heroda Velikého z pátého manželství, který získal sever říše, vybudoval Betsaidu a získal území s nežidovskými obyvateli, jejž připojil k Sýrii, posléze se provdala za jeho bratra Heroda Antippu). Tuto situaci kritizoval Jak Křtitel, načež byl na žádost Herodianiny dcery Salomé sťat.
[28]JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Vyd. 1. Praha: Rozmluvy, 1995, s. 127. ISBN 80-85336-31-6.
[29] Nejedná se o novátorskou ideu Ježíšovu, ba naopak. Fakt, že právě tato myšlenka bývá s Kristovým učením tak často spojována, může sloužit jako důkaz, že byl ovlivněn Tórou a židovskými učenci své doby: “ I když není knihou přírodního vědění (pozn. autorky – myšleno Bible), je nepopíratelně knihou svědomí. Kdybychom si – všichni lidé – vzali k srdci její mravní příkazy, dosáhla by naše mravnost velikého pokroku. Kdyby každý člověk a každý národ plnil příkaz, jejž rabi Akiba a Hilel prohlásil jako střední příkaz Tóry, totiž: Miluj svého bližního jako sebe sama“, oč by lidstvo dále pokročilo na cestě ke skutečnému zlidštění a sbratření světa.“ ( SICHER, Gustav. Naše Bible. In: HOUSKOVÁ, Hana, ed. Českožidovský almanach…Praha:Apeiron, 1994, str. 15. ISBN 80-900703-4-3).
[30] Lk 23, 11.
[31] Lk 23, 23-24.
[32] Mezi lety 20 př. o. l. – 50 o. l. působil Filón Alexandrijský (Philo Judeus) známý svým filosoficko-alegorickým výkladem bible a učením o božském rozumu (Logos mezi světem a Bohem). Učenec, jenž spojil biblickou tradici s platónskou a stoickou filosofií, nebyl sice přijat židovskými čtenáři, avšak ovlivnil rané křesťany.
[33] Kristus, řecky Christós, je latinský kalk hebrejského slova maššíach aneb „pomazaný“ či „Bohem vyvolený“.
[34] KLINGHOFFER, David. Proč Židé zavrhli Ježíše. V Praze: Rybka, 2010, s. 21. ISBN 978-80-87067-60-4.
[35] Pravděpodobně narážka na fakt, že Mohamed se při sestavování klíčových bodů islámu nejprve obrátil na lokální Židy, jejichž víra ho oslovila. Jelikož však Mohamed volil cestu radikalizace a expanze, usedlí Židé jej odmítli, což vedlo k ustanovení třetího monoteistického náboženství (původním důvodem vzniku islámu bylo de facto sjednocení lidu za účelem válečných tažení a rozšiřování území).
[36] KLINGHOFFER, David. Proč Židé zavrhli Ježíše. V Praze: Rybka, 2010, s. 21. ISBN 978-80-87067-60-4.
[37] KLINGHOFFER, David. Proč Židé zavrhli Ježíše. V Praze: Rybka, 2010, s. 21. ISBN 978-80-87067-60-4.
