Článek
Totalitní režimy nemají smysl pro humor. A já rád využívám každé příležitosti, abych si z nich vystřelil. Jejich soubor zákazů, příkazů, norem a dalších svazujících záležitostí drží zuby nehty celý systém pohromadě. Stojí na strachu, teroru a represích. Nejsou ani trochu připravené na to, že by je někdo při tom všem nebral vážně, a už vůbec nejsou připravené na to, že by si z nich někdo mohl dělat legraci.
A nejen u organizací, ale i u lidí platí, že kdo se bere příliš vážně, nakonec skončí tak, že je k smíchu úplně každému. A pokud my Češi něco opravdu umíme, pak je to dělat si legraci úplně ze všeho.
Proto jsem při návštěvě Hongkongu neodolal možnosti trochu poškádlit smrtelně vážné soudruhy z kontinentální Číny. Během společné cesty s mým kamarádem Richardem jsme se jednoho dne rozhodli dojet až na konečnou stanici hongkongského metra v oblasti zvané New Territories. Do stanice Lok Ma Chau.
Vlak zastavil a dav vystupujících se hrnul jako řeka jednosměrnými chodbami až k celním přepážkám před hraničním mostem spojujícím New Territories s městem Šen-čen na druhém břehu řeky Sham Chun. Dav na celnici se brzy rozplynul a zůstali jsme tam stát jen my dva s Richardem.
Samozřejmě jsme věděli, že ke vstupu za řeku potřebujeme čínská víza. Stejně tak jsme věděli, že celníci na hranicích nám je nedají. Ale oni nevěděli, že my to víme. A hlavně je jako poslušné služebníky režimu ani ve snu nenapadlo, že by si někdo jen tak přišel z legrace vyzkoušet něco, o čem ví, že nejde.
Naivní turisté bez víz
Naši zábavnou hru odstartovala Richardova fotografie hraničního přechodu. Ihned přiběhl voják a požádal ho, aby snímek před jeho očima smazal. Richard to bez odporu udělal. Celník netušil, že si rychle pořídil snímky dva, protože očekával, co bude následovat. S komunistickým režimem měl své zkušenosti. Jako mladík utekl z bývalého komunistického Československa do emigrace.
Po fotografické předehře jsem si začal hrát já:
„Chtěli bychom přes most do Číny. Je to možné?“
„Ano, máte víza?“ reagoval celník.
„Ne, já myslel, že nám je dáte vy. Kolik stojí?“ zeptal jsem se naivně.
„Tady je nemůžete získat, musíte jinam,“ odpověděl okamžitě celní úředník.
Následovalo obrovské divadlo. Do Číny jsme nemohli, ale systém hraničního přechodu vůbec nepočítal s variantou, že by se kdokoli vracel stejnou cestou zpátky. Celníci nám pouze suše sdělili, že se musíme vrátit.
„A kudy?“ zeptal jsem se.
Voják ukázal doprava na jedny dveře. Došli jsme k nim, ale byly zamčené. Vrátili jsme se tedy opět se stejnou otázkou:
„Kudy?“
Tentýž muž nás gestem tentokrát navedl doleva. I tam jsme však marně brali za kliku zamčených dveří. Zmatení celníci raději všichni do jednoho přeběhli na druhou stranu hranice, aby se zbavili naší další otázky, kudy se máme vrátit.
Tak jsem si poradil po svém.
Sirény kvílely, ale nikdo nás nezastavil
Šel jsem rovnou k dvoukřídlým vratům, kterými jsme přišli od stanice metra Lok Ma Chau. Byly na nich zákazové značky. Nedbal jsem na ně a řekl Richardovi:
„Pojď, jdeme!“
Rozrazil jsem dveře, okamžitě se rozsvítily dva výstražné majáky a spustil se alarm. Nereagoval jsem na to a pokračoval v cestě protisměrem. Rozrážel jsem další a další vrata. Rozsvěcovaly se další majáky a kvílely sirény.
Richard začal ztrácet klid:
„Ty vole, tudy se nesmí jít, vždyť nás ještě popraví!“
Pobaveně jsem mu odpověděl:
„Neboj, oni si s námi vůbec nevěděli rady a já za ně vyřešil jejich problém. Klidně se s tebou vsadím, že nás nikdo nezastaví a vůbec nic se nestane.“
A měl jsem pravdu. Všude byly bezpečnostní kamery, ale vůbec nikdo nás nezastavil. Věděl jsem, že ti, kteří nás na kamerách sledují, si přejí ještě víc než my, abychom už byli za posledními vraty s alarmem…
