Vzplál mi olej v hrnci a spustil se požární alarm. Kolik mě stál výjezd hasičů v Rakousku?

Deset dní poté, co jsem skončila na operačním sále, se ke mně štěstí opět otočilo zády.

V jednu chvíli vlastně i rozum - zkratové situace nejsou můj šálek kávy.

Jak již zmíněno v předešlém článku (https://medium.seznam.cz/clanek/martana-sla-jsem-k-doktorovi-s-podivnymi-krecemi-v-podbrisku-na-planovany-nakup-pote-jsem-se-jiz-nedostala-228532), podstoupila jsem 7. ledna operaci a skončila tak do konce měsíce na nemocenské.

S partnerem žijeme v Rakousku v personálním domě a stravujeme se práci. Je to totiž ta nejlepší možnost, jak našetřit peníze.

Richard mi samozřejmě jídlo z práce nosil. Jenže já dostala po pár dnech strávených většinu času na lůžku, neodolatelnou chuť na vývar - jako správně nemocný člověk.

Obyčejný z kostky, s mrkví a brokolicí. (Kdo by po operaci bůh ví jak vyvařoval, že?)

Ale co vím, téměř nikdo to nedodržuje.

O to víc já, když jsem byla tři týdny zavřená.

V personálním domě totiž není žádná kuchyň, pouze jedna mikrovlnka ve společenské místnosti (i o tu jsme žádali měsíc). Za to se můžeme stravovat v práci, a to i ve dnech volna, a dokonce si nosit domů tolik jídla, kolik jen uneseme - to jen tak nějaký hotel nenabízí (rozhodně ne ten, ve kterém jsme pracovali předtím).

Zapnula jsem plotýnku na plno, ať se rychle nahřeje, nalila do hrnce olivový olej a začala kousek vedle krájet zeleninu.

Pustila jsem si k tomu pohádku a přestala vnímat čas.

Pohled mi ustrnul na plamenu, který vyšlehl z hrnce a pařil si v něm jako na koncertu Iron Maiden.

Nikdy se mi nic podobného nestalo a já v tu chvíli nevěděla, jak mám reagovat.

Plotýnka stála vedle balkónu a tak jsem vyzkoušela, jestli udržím ucha hrnce. Když jsem si potvrdila, že ano, otevřela jsem balkón, čapla hrnec a položila ho na rohožku na podlaze. (Jó, měla jsem vypnuto!)

Tu jsem v tu chvíli samozřejmě neregistrovala.

Těch pár vteřin, ve kterých se celá scenérie odehrála, stačilo k tomu, aby se pokoj zaplnil kouřem. Ne moc, ale dostatečně na to, aby se po chvíli spustil alarm nad postelí.

Fakt, že jsem otevřela balkon, a na chvíli i dveře na chodbu, protože jsem zkrátka v panice lítala po pokoji a přemýšlela, co udělat, abych zabránila spuštění toho alarmu, celé situaci jistě moc nepomohl. Kouř se tím ještě víc rozehnal směrem k požárnímu alarmu.

Možná kdybych žádné dveře neotevřela, alarm by se nespustil..

Podle zkušenosti z minulého personálního domu, kdy se při planém spuštění alarmu volalo do přidruženého hotelu, aby přišel technik a alarm vypnul, a navíc alarm nebyl napojený na hasiče, takže se nikdy žádný zbytečný výjezd nekonal, jsem i zde reagovala stejně.

Zatelefonovala jsem a vyčkávala příjezd technika. Mezitím jsem ventilovala své kolegyni, která ještě vtipkovala: „Alespoň jsi si potvrdila, že alarm funguje.“

Byla jsem vyplašená z celé situace, kterou umocňoval hrozný zápach spáleného oleje a otřesný zvuk alarmu, který se vrýval do mozku jak chronická migréna.

Myslela jsem na to, kolik mě asi bude stát pokuta.

Žaludek jsem měla scvrknutý jako švestku, a že by mi to uvažovalo jasně se také říct nedá.

Otevřela jsem naše pracovní dokumenty, ve kterých se nachází i domovní řád. O pokutě tam sice nic nestálo, co v něm ovšem stálo:

Šetříme jak blázni, abychom se mohli co nejrychleji přestěhovat na Sicílii a rozjet svůj byznys. (viz. https://medium.seznam.cz/clanek/martana-koupili-jsme-dum-na-sicilii-proc-sicilie-201742)

Podobné zbytečné výdaje opravdu nepotřebujeme.

Snažila jsem se odvést pozornost tím, že jsem šla zkontrolovat, je-li hrnec už chladný a půjde třeba ještě vydrhnout.

Odtrhla jsem ho od rohožky i s vypáleným kolečkem rohožky na spodku hrnce - jak jinak. Pod vodu už dát šel, ale vydrhnout bohužel. Byl tak akorát na vyhození.

Žaludek se mi stáhl na velikost rozinky.

Cítila jsem mnohem víc i jizvy v podbříšku, které se teprve hojily.

Nastala druhá vlna paniky.

Když jsem sešla schody do přízemí, řítili se proti mně tři hasiči v plné polní.

Okamžitě jsem jim oznámila, že jsem to byla já, ale že se nic neděje, vše je v pořádku, jen jsem připálila olej v hrnci.

V pokoji se zeptal, kde je ta plotýnka a zkontroloval číslo alarmu, aby ho v přízemí mohl vypnout.

Ptala jsem se ho, kolik asi bude stát výjezd. Odpověděl, že asi 400 - 500 €.

Ještě probíhala kontrola budovy a já šla ven za ostatními obyvateli budovy, kteří čekali, až bude po všem a cítila jsem se hrozně.

Snažila jsem se s nimi mluvit v naději, že se mi třeba uleví, ale moc to nepomohlo, tak jsem šla k sobě na pokoj.

Oznámila jsem novinku Richardovi, který mi poslal jen vzteklého smajlíka.

Psala jsem si s tátou, který se mne snažil uklidnit.

Radši bych se neviděla. (Proto jsem se po zbytek dne nepodívala do zrcadla.)

Když Richard přišel z práce, byl klidný a oznámil mi, že to se může stát, že s podobnými nečekanými výdaji se holt v životě musí počítat.

V pondělí jsem šla na vyndání stehů, koupila jsem tedy cestou bonboniéru a šla poděkovat hasičům. Zároveň jsem se jim i omluvila za narušení sobotního dne.

Když už jsem mluvila s náčelníkem, zeptala jsem se ho, jaké je v této situaci nejlepší řešení.

A jak jsem předpokládala,

Řešení „balkón“ také není špatný, ovšem vařící hrnec ne na rohožku a nejlépe přiklopený pokličkou.

A jestlipak víte, jaké je to nejhorší řešení? (napište do komentáře)

Ve středu, když už jsem šok plně zpracovala (jsem emočně nestabilní, takže zpracování emočně náročných situací mi trvá poněkud déle), jsem napsala na personální, co se stalo.

Bylo mi uděleno písemné napomenutí od ředitelky a personální mi oznámila, že až přijde faktura za výjezd, budu ji muset zaplatit.

A to byl den, kdy jsem plotýnku nadobro zabalila a schovala na nejvyšší vrchol šatní skříně.

Zároveň jsem si ovšem musela zavtipkovat - za ty prachy mi totiž milí hasiči mohli aspoň udělat striptýz.

A bylo tomu v únoru přesně na 13. pátek, když mi přišel e-mail od personální s přiloženou fakturou.

Já jen doufám, že už jsme si ty nešťastné události, co se nám od listopadu dějí, vybrali:

Jen by mě moc zajímalo, jak je to vlastně v Česku. Máte někdo zkušenost? Budu ráda, když se o ni podělíte.