Článek
První díl nové série Extrémních proměn není jen příběh o hubnutí. Je to i příběh o tom, jak se díváme na lidi s obezitou. A právě tady se znovu objevují staré mýty: o vůli, studu, bolesti a hodnotě člověka.
Na podobné pořady se dívá spousta lidí. Jsou emotivní, dynamické a dobře vystavěné. Umějí vytvořit napětí, dojetí i pocit vítězství. Jenže současně dělají ještě něco jiného: učí diváky, jak o obezitě přemýšlet.
A právě proto stojí za to je komentovat.
Nechci hodnotit hlavní účastnici. To by bylo laciné a nefér. Zajímá mě spíš to, jak je celý příběh vyprávěný. Jaký jazyk používá. Jaké představy o obezitě potvrzuje. A co si z něj může odnést divák, který večer sedí u televize a znovu má pocit, že problém je hlavně v něm!
Změna jako velký zlom
První klišé přichází hned na začátku. Změna je podaná jako silné rozhodnutí. Teď. Hned. Bez odkladu. Pro show to funguje skvěle. Jenže skutečná změna u obezity takhle většinou nevypadá.
V reálném životě to nebývá jeden extrémní obrat. Bývá to série malých kroků, návratů, selhání, nových pokusů a změn. Často je důležitější to, co člověk vydrží dělat opakovaně, než to, jak efektně začne.
Právě tohle v podobných pořadech často mizí.
Číslo na váze neříká pravdu o charakteru
První vážení bývá velký televizní moment. Napětí, emoce, zdravotní varování, silná hudba, šok.
A právě tady mám s tímto formátem zásadní problém.
Číslo na váze je údaj o těle. Není to údaj o lidské hodnotě. Není to výpověď o charakteru. Není to morální hodnota.
Ano, vysoká hmotnost může znamenat zdravotní riziko. Ano, je správné o tom mluvit. Jenže podobné scény velmi snadno sklouznou k tomu, že z váhy udělají něco víc než zdravotní informaci. Udělají z ní veřejný soud.
A lidé s obezitou tenhle soud většinou znají až příliš dobře.
Vůle, bolest a starý příběh o zásluze
Další známý motiv: kdo opravdu chce, ten vydrží. Překoná tělo, zatne zuby, snese bolest a ukáže, že na to má.
Tohle je pro televizi ideální. Bolest vypadá silně. Utrpení působí jako důkaz odhodlání. Jenže právě tím se znovu vrací starý a velmi škodlivý mýtus, že obezita je hlavně otázka vůle.
Jenže není.
Léčba obezity není soutěž v charakteru. Nejde o to, kdo se umí pro jednou úplně vyčerpat. Jde o to, co člověk zvládne dělat dlouhodobě, bezpečně a opakovaně.
Jakmile se z bolesti stane měřítko poctivosti, jsme na velmi špatné cestě.
Pořad něco vystihne správně. Ale stejně to zabalí do viny
V prvním dílu je i moment, který považuji za docela přesný. Ukazuje, že když člověk přes den jí málo, funguje ve stresu a večer přijde domů vyčerpaný, tělo začne chtít rychlou energii.
To je důležité. Protože večerní přejídání často není důkaz slabé vůle. Je to výsledek hladu, únavy, přetížení a automatických vzorců chování.
Právě tohle spousta lidí potřebuje slyšet.
Problém je, že pořad ten mechanismus sice na chvíli ukáže, ale zároveň se pořád vrací k moralizaci jídla. A jakmile člověk začne jíst pod tlakem viny a studu, celý problém se obvykle ještě zhorší.
Největší nevyužitá příležitost: psychologická podpora
V průběhu dílu přijde těžká životní událost. Hlavní účastnici zemře blízký člověk.
A právě tady bylo podle mě velmi dobře vidět, co v podobných formátech chybí.
Taková ztráta není jen „komplikace v režimu“. Je to velká psychická zátěž. Člověk může mít méně energie, horší soustředění, menší schopnost držet strukturu a starat se o sebe. To není slabost. To je normální reakce na ztrátu.
Právě tady bych čekal vstup psycholožky (kterou sám pořad zaměstnává a propaguje) nebo alespoň jasný psychologický rámec celé situace. Tedy vysvětlení, že léčba obezity není jen o tréninku, jídelníčku a číslech, ale také o psychice, truchlení a zátěži.
Alespoň v tomto dílu se to nestalo.
Místo psychologické podpory dostáváme hlavně další motivaci pokračovat. Jenže po velké ztrátě člověk často nepotřebuje víc tlaku. Potřebuje víc podpory.
Na konci nevzniká jen lehčí člověk. Skoro vzniká lepší člověk
A to je možná nejproblematičtější část celého formátu.
Na konci podobných pořadů nevidíme jen člověka, kterému se může lépe dýchat, chodit nebo fungovat. Velmi snadno z toho vzniká i jiný příběh: dřív byl problém, teď nová a lepší verze.
S tím zásadně nesouhlasím.
Nižší hmotnost může znamenat zdravotní úlevu. Může znamenat menší omezení. Může znamenat lepší funkčnost. To všechno je legitimní.
Neměla by ale znamenat vyšší lidskou hodnotu.
Člověk s obezitou není méně hodnotný člověk. A člověk po zhubnutí není morálně lepší člověk.
Obezita není charakterová vada
To je možná hlavní věta, kterou bych si přál, aby po podobných pořadech zaznívala častěji.
Obezita není morální selhání. Není to důkaz slabého charakteru. Je to zdravotní a psychologicky složitý problém.
A lidé s obezitou nepotřebují další veřejný soud. Potřebují přesnější jazyk, víc porozumění a pomoc, která nestojí na studu.
