Článek
Práce terapeuta, který pomáhá lidem zhubnout, přináší občas pestré „příběhy z ordinace“. Když mi klienti dají svolení, můžu takové příběhy zaznamenat.
Asi před osmi lety jsme pracovali s klientkou, která měla velké potíže zvládnout své chutě. Ani osvědčené terapeutické techniky nefungovaly moc dobře, takže to byl fakt lítý boj s choutkami o každý kilogram. Hubla sice pomalu, ale najednou zmizela…
Ne, nemyslím, že najednou zhubla tak rychle, že by doslova zmizela :-). Občas se to stává: Klient se prostě už neobjedná, nepřijde na schůzku nebo přestane zvedat telefony. Prostě je fuč. Terapie je a musí být dobrovolná. Nemůžeme nikoho nutit.
I v tomhle případě jsme si řekli, že se to nejspíš takhle nějak bylo.
Jaké bylo naše překvapení, když nám po nějaké době zavolala, že by se ráda zastavila a v terapii pokračovala. A bylo to překvapení milé. Ještě větší nás ale čekalo, když se po několika měsících objevila ve dveřích viditelně hubenější. Jen se moc neusmívala, což bylo vzhledem k evidentnímu úspěchu v boji s přebytečnými kily trochu zvláštní.
Vysvětlení se ukázalo vzápětí a bylo poněkud bolestivé. Klientka spadla z kola a prodělala úraz zubů. Vyžádal si sice jen lehkou operaci, ovšem zato s výrazným omezením možnosti stravování. To pochopitelně vedlo i k úbytku hmotnosti.
Zároveň se dotyčná naplno vystavila svým obavám. Zažila právě to, co jsme se snažili terapeuticky zpracovat: pocit, co se stane, když si nedá všechno, na co má chuť.
V jejím případě to však nebylo žádné mentální cvičení. Byla to realita tvrdá jako… pád z kola. Dát si to prostě nemohla. S překvapením zjistila, že zvládnutelné to je. Dřív se toho bála, byla si jistá, že je to nepřekonatelné. Díky „nabité hubě“ si však uvědomila, že své chutě zvládnout dokáže.
Ne! Fakt si nemyslím, že se jedná o ideální situaci. Naopak, je to dost brutální (asi jako když vám při operaci „ufiknou“ půlku žaludku), ale paní myslela pozitivně a zvládla to výborně. V terapii jsme každopádně měli nač navázat. Získané zkušenosti jsme využili a úspěšně pokračovali.
Od té doby mám v šuplíku kladívko a říkám si: „Když to nepůjde, tak zkusíme tohle!“ Stejně jako to už před 55 lety radili Miloslav Šimek a Jiří Grossmann v Návštěvním dni, ze kterého jsem si vypůjčil první citaci.
