Článek
V čekárně klient – chlap jak hora – 150 kg. Už dokázal shodit 20 kg, což je super úspěch. Ale tady a teď, v lednu, pár dnů po vánočních svátcích mi sedí v čekárně ztělesnění hromádky neštěstí. Na první pohled vypadá, že se o Vánocích musel oddávat nezřízenému obžerství, namísto domluveného, byť docela uvolněného, přesto stále dietního programu. „Je to hrozný,“ říká hned na úvod.
Připravuju se tedy na dlouhý seznam „zakázaných“ požitků. „Měl jsem mandarinku,“ říká vzápětí. Asi se mi nebudete divit, že jsem musel chvíli přemýšlet, jak mám vůbec zareagovat.
O pár dnů později přišla jiná klientka. Zcela jiný případ hubnutí. Subtilní paní, která hubla jen několik málo kil. Se zářivým úsměvem na tváři mi říká: „O víkendu jsem to trochu porušila.“ Vnitřně jsem se zasmál při vzpomínce na klienta s mandarinkou a očekával něco podobného. „Byla jsem u známých a snědla jsem asi pecen chleba a pětilitrovou lahev škvarků.“ Musel jsem se trochu držet zpátky, abych tu „drobnou“ dietní chybu ustál. Když jsem si srovnal fyziognomii dámy a představil si množství jídla, které se ji povedlo spořádat, připadalo mi to úplně bizarní.
Čím déle pracuji s obézními klienty a mám více zkušeností, tím je jasnější, že nemá cenu postupovat podle předem nakreslené šablony. Ani psycholog nikomu do žaludku nevidí. I když je to v našem případě příhodnější přirovnání, než že vám čte myšlenky, obojí je stejný nesmysl. Chraň pak klienta ruka nebeská, když si něco takového o sobě myslí dokonce sám psycholog! Nic horšího není.
Ta mandarinka působí úsměvně, ale ukazuje naprosto přesně, čemu při dietách čelíme. V předchozím textu jsem to popisoval: je to stres ze selhání. Klient dokázal zhubnout 20 kilo, a přesto si vyčítal ten z jeho pohledu dietní prohřešek. Trápil se, obviňoval, že nemá na to, aby to zvládnul. „Možná nemá ani cenu tu dietu držet, proč se snažit, když jsem si tu mandarinku musel dát? Já na to fakt nemám. Stejně už nic nezhubnu.“ Znáte takové pocity? Já si to pamatuju z vlastního hubnutí.
Jako psychologové či terapeuti prostě musíme trpělivě počkat, jaký význam události (například tomu svému „selhání“) přikládá klient. A právě a jedině tomu se pak terapeuticky věnovat. Co si o jeho prohřešku myslíme sami, v terapii opravdu není důležité. Naopak, pokud pomůžeme klientovi popsat a analyzovat vlastní pocity, myšlenky, chování a jejich význam, máme napůl vyhráno – terapie je pak velmi účinná.
