Článek
BMI fakt není moderní ukazatel. Vynalezl ho belgický učenec Adolphe Quetelet. Byl to génius, který posunul vědění v řadě disciplín, ale BMI stihnul zkonstruoval už před rokem 1850. Index pak zapadnul, dokud ho nevytáhnul ředitel americké pojišťovny Met Life, na něhož navázal v roce 1972 americký fyziolog Ancel Keys. Publikoval studii, v níž oficiálně použil termín Index tělesné hmotnosti.
Od té doby se nás BMI drží doslova jako veš košile. Jeho popularita trvá, ačkoliv v zásadě existuje odborná shoda, že pro hodnocení zdraví, rizik a indikací léčby se jedná o faktor koncepčně neplatný, zavádějící a nesmyslně zjednodušující.
BMI je mimo od začátku. Původní studie od zmíněného Ancela Keyse zahrnovala sice 7426 účastníků, ale nebyli mezi nimi žádné ženy. Četné studie z posledních let naopak potvrdily, že škodlivá míra obezity/nadváhy se mezi ženami a muži výrazně liší. Stejně tak jde o rozdílné rozložení tuku u mužů a žen, případně, jak vše koreluje s věkem nebo etnickou příslušností.
Bohužel zkušenosti z praxe mám stále takové, že klienti přijdou doslova vyděšení hodnotou svého BMI (na základě doporučení lékaře nebo samostudia internetu) a trvají na tom, že ho musí snížit tam či onam. A jsou přesvědčeni, že svět a jejich zdraví bude díky tomu zase v pořádku.
Samostatnou kapitolou jsou bariatrické operace (tedy chirurgická léčba závažné obezity). Při odpovídající indikaci, důsledném zvážení kontraindikací a adekvátní pooperační péči může být indikace k operaci nepochybně adekvátní. Praxe je ovšem horší. Pokud je jedinou „vstupenkou“ k operaci BMI nad 40 (případně i méně v případě cukrovky nebo doprovodných chorob), je to prostě špatně.
Nedávno jsem se ptal právě paní s cukrovkou, co potřebovala k tomu, aby byla odoperována. Směle mi odpověděla, že ji stačilo BMI nad 30. To jsou tedy věci.
Věda se postupně snaží vytlačit BMI z piedestalu, na kterém neochvějně trůní, ale bude to ještě chvíli trvat. Moje doporučení je méně měřit a víc se ptát. Nebo ještě lépe: hodně se ptát a k tomu trochu měřit.
