Článek
Před začátkem samotného textu bude dobré dát mu jasné limity. Dnešní článek má především zájem o českou účast na zahraničních křížových výpravách a nebude se tedy zaobírat křížovými výpravami proti husitům (které zasluhuje vlastní článek). Tématem tedy budou konflikty mezi roky 1096 a 1444, ve kterých se angažovali lidé a panovníci českého království.
Vstříc Jeruzalému
Když roku 1095 vyhlásil papež Urban II. ve francouzském Clermontu první křížovou výpravu s cílem osvobodit posvátný Jeruzalém, neexistoval snad kout křesťanské Evropy, které by se tato událost alespoň trochu nedotkla. České země však patří k těm oblastem, kterých se z počátku týkala jen velmi lehce, a to ještě velmi nelichotivým způsobem. Fanatičtí kněží dokázali ve Svaté říši římské a zbytku střední Evropy získat pro myšlenku křížové výpravy desítky tisíc chudých lidí, kteří se však před pochodem do svaté země nejprve rozhodli vypořádat s nejbližším cizím náboženstvím. Tím se bohužel stal Judaismus a Evropu tak roku 1096 zachvátila série pogromů, která se nevyhnula ani Praze.
Je zde nutno dodat, že tento pogrom spáchali především procházející křižáci ze severního Německa a možná česká účast tak byla poměrně malá. Pokud se nějací Češi přidali k této výpravě tak po nich v historii nezbyla žádná stopa a pravděpodobně byli s dalšími chudými křižáky zabiti již na počátku bojů s muslimy a nijak se tak neúčastnili dobytí Jeruzaléma roku 1099. Větší otázkou je pro moderní badatele druhá křížová výprava roku 1147. Je známo, že český kníže Vladislav II. (později král Vladislav I.), byl jedním ze šlechticů, kteří se k výpravě přidali a také se dochoval záznam o jeho setkání s východořímským císařem v Konstantinopoli. Je však záhadou, zda se české oddíly zúčastnily jakékoliv bitvy a Vladislav se již roku 1148 vrátil do Prahy.
Skutečně měli Češi zasáhnout do křižáckého řemesla až při třetí velké výpravě. Říšský císař Fridrich Barbarossa povolal roku 1189 do zbraně své věrné vazaly a zahájil velkou pozemní expedici s cílem znovu dobýt Jeruzalém (znovu dobyt muslimy roku 1187). Tentokrát se vzpružily i české země a do boje vyrazil Děpolt, bratr vládnoucího knížete. Sebou měl početné vojsko, které však z části tvořili nedávno propuštěni vězni. Těm nešlo ani tolik o slíbené odpuštění hříchů církví, ale o šanci dobře vyrabovat nepřátelská území. Plenit začali už na území spojenecké východořímské říše, což napomohlo následnému vypuknutí ozbrojených střetů mezi křižáky a Konstantinopolí.
Po dlouhých jednáních se nakonec podařilo domluvit přechod křižáků do turky ovládaných oblastí, což dovolilo císařovi, aby konečně nasadil své síly proti vytouženému muslimskému nepříteli. Češi, které císař na Balkáně často popravoval za kruté vraždění, se překvapivě ukázali jako velmi efektivní bojová síla a v bojích proti tureckému jezdectvu obstáli lépe než většina křižáckých armád. Císař by je dobře využil i ve svaté zemi, kdyby se roku 1190 neutopil v malé řece. Děpolt sice následně své válečníky dovedl až k obléhanému městu Akkon nedaleko Jeruzaléma, ale zde většina Čechů včetně knížecího bratra padla v boji s muslimy.
Výpravy královské
Slavnější (i když obdobně krvavé), měly pro české země být křížové výpravy do Pobaltí. Zatímco většina Evropy do konce 12. století dávno přijala křesťanství, území moderního Kaliningradu (staré Prusko) a baltských států stále věřila ve stará polyteistická náboženství. Katolická církve měla samozřejmě ambice na pokřesťanštění těchto regionu, ale okolní státy jako Polsko dlouhodobě nedokázaly místní kmeny porazit. Změna nastala až roku 1230, když se do oblasti přesunul Řád německých rytířů. Jeho přítomnost lépe sjednotila severní křižáky, a navíc zajistila pro vojenské kampaně novou míru respektu. A právě tento respekt začal lákat české panovníky.
Přemyslovští panovníci podporovali řádové rytíře už od jeho vzniku roku 1190. Řád měl na českém území mnoho hradů a získával z něj řadu nadšených dobrovolníků, ale první vrchol vzájemných vztahů měl přijít až roku 1254. Král Přemysl Otakar II. byl na českém trůnu pouze necelé dva roky, ale měl již mohutné ambice. Jeho pozornost se vztahovala do všech světových směrů a po úspěšném dobytí dnešního severního Rakouska začal se zájmem hledět na sever. V pomoci řádovým rytířům viděl král dvojí příležitost, kterou si nemohl nechat ujít. Za prvé by tím získal reputaci křižáka a posílil by svou pozici u svatého stolce, ale také by tím v rytířích získal spolehlivého křesťanského spojence na severu.
Severní křížové výpravy byly v této době ještě především na území nejednotných pruských kmenů a proti nim také zamířil Přemysl Otakar. Pod jeho velením dorazilo silné křižácké vojsko, které podle dobových zdrojů čítalo až 60 000 mužů (téměř určitě přehnané číslo). Spolu s českým králem dorazili i další významní šlechtici ze Svaté říše římské a ironií osudu i Rudolfa Habsburského, který se o dvacet let později měl stát Přemyslovým úhlavním nepřítelem. Hlavním cílem se stal pruský kmen Sambijců, kteří byli poměrně rychle vojensky poraženi a přinuceni přijmout křesťanství. Řádoví rytíři také postavili novou pevnost, kterou na Přemyslovu počest pojmenovali Königsberg (v češtině Královec, moderní Kaliningrad).
První přemyslovská expedice byla považována za velkolepý úspěch. Nevěřící byli rychle poraženi, Přemysl si získal všeobecné uznání a mnoho říšských šlechticů získalo z českého krále pozitivní dojem. Řád německých rytířů získával od krále v následujících letech hojnou finanční podporu, ale do samotného Pobaltí se přemyslovský monarcha vrátil až roku 1267 a to jen na skok. Jeho plán pomoci potlačit místní povstání selhal kvůli špatnému počasí. Zda Přemysl plánoval další expedici zůstává nejasné, ale jeho konflikt s Rudolfem Habsburským tyto možné plány promptně zničil. V bitvě na Moravském poli roku 1278 měl Přemysl na své straně mnoho šlechticů, které dříve oslnil v Prusku, ale i tak byl poražen vojsky Rudolfa Habsburského.
Triumfy a zklamání Lucemburků
Křižácké ambice českých králů dokázaly přežít nejen smrt Přemysla Otakara II., ale také vymření dynastie Přemyslovců. Jan Lucemburský, v Čechách často nepřiměřeně kritizovaná osobnost, byl silně věřícím jedincem a brzy po své korunovaci roku 1311 slíbil papeži, že se zúčastní křížové výpravy. Nový král doufal, že se mu podaří zorganizovat novou expedici proti Jeruzalému, ale po mnoha letech a neúspěšných pokusech o její organizaci uznal, že bude lepší vést svatou válku v domovu bližšímu Pobaltí. Řád německých rytířů byl pro Jana navíc ideálním spojencem proti rostoucí moci Polska a tak se český král roku 1329 vydal na sever.
Lucemburský král však neměl bojovat proti polodivokým kmenům, ale proti sjednocenému litevskému království, které odolávalo dobyvatelským snahám německých rytířů a jehož panovníci nadále odmítali křesťanství. Jan slavil ve své první výpravě několik vojenských úspěchů, ale nedokázal získat rozhodující triumf. Už roku 1331 navíc musel bránit jižní území německých rytířů před polským útokem, což na několik let ukončilo královi křižácké ambice. Jan se však vrátil roku 1336 a po svém boku měl také svého syna a budoucího císaře Karla IV. Druhá výprava však byla spíše diplomatickou misí na zastrašení Poláků a mnoho bojů během ní neproběhlo. Poslední pokus o křížovou výpravu proběhl roku 1345, ale Jan i Karel byli brzo přinuceni místo pohanů bojovat s ambiciózními Poláky. Jan zemřel následujícího roku v bitvě u Kresčaku a Karel za svého panování křižáckým ambicím nevěnoval pozornost.
Na závěr přichází na scénu slavná liška ryšavá, Zikmund Lucemburský. Podobně jako děda Jan měl i Zikmund vlastní křižácké ambice. Ty se už příliš nezaměřovali na sever, kde roku 1387 došlo ke konečnému pokřesťanštění Litvy (Zikmund však nadále udržoval dobré vztahy s Řádem německých rytířů), ale především na Balkán, kde od poloviny 14. století rostla hrozba Osmanské říše. Zikmund sám vedl neúspěšnou kampaň, která roku 1396 skončilo porážkou u Nikopolis, ale jeho budoucím snahám o novou kampaň zabránilo povstání husitů. Neúspěchy v bojích s husity sice Zikmunda hněvaly, ale také mu vnukly nápad. Nebyli by tito inovativní a stateční válečníci ideálními křižáky?
Zikmund sám tento plán prosazoval už od roku 1430, ale neměl se dožít jeho naplnění. Myšlenka samotná však byla atraktivní i pro mnohé husity, kteří po bitvě u Lipan hledali nové zaměstnání, kde by mohli využít své vojenské zkušenosti. Křížové výpravy byly otázkou, nad kterou se i nejradikálnější husité dokázali shodnout s katolíky a zapojení husitských veteránů do bojů s Osmany tak dostalo i papežské požehnání.
První praktickou zkouškou měla pro nové křižáky být křížová výprava let 1443 a 1444 (více popsána zde). Pod velením Jana Čapka ze Sán, bývalého velitele husitských radikálů, se k mohutnému křižáckému vojsku přidal také český oddíl o síle 400 mužů. V rozhodující bitvě u Varny předvedli husité svůj vojenský um, když zastavili mohutný osmanský úder na křižácké křídlo. Když však následujícího dne Turci rozdrtili křižácký protiúder, husité už nemohli situaci zvrátit. Část jich z boje ustoupila, ale většina padla v boji. Ironií osudu stáli po jejich boku až do posledního dechu stejní papežští vyslanci, kteří o dvacet let dříve vedli křížové výpravy do Čech.
U Varny se uzavřeli dějiny velkých křížových výprav. Češi nebyli zdaleka tím nejdůležitějším účastníkem těchto bojů, ale jejich účast byla dlouhá, aktivní a často fascinující ať už skrze rozhodnutí prostých věřících či jako součást velkých královských strategií. S nepřáteli křesťanstva se Češi neměli střetnout naposled a Turci, kterým čelili u Varny se měli brzy stát tradičním nepřítelem českých válečných šiků. To je však téma na jiný den.
Zdroje a další četba:
Urban, William: Teutonic Knights: A Military History, Greenhill Books, 277 stran, 2002, ISBN: 978-1853675355
Bobková, Lenka, Jan Lucemburský. Otec slavného syna, Vydání první. V Praze: Vyšehrad, 2018. 581 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. Velké postavy českých dějin; svazek 27. ISBN 978-80-7429-342-9.
Jefferson, John. The holy wars of King Wladislas and Sultan Murad: the Ottoman-Christian conflict from 1438-1444. Leiden: Brill, 2012. 514 s. History of warfare, v. 76. ISBN 978-90-04-21904-5.
