Polozapomenuté dějiny: Balkánská hra o trůny

Roku 1204 stáli vítězní dobyvatelé v ruinách Konstantinopole. Balduin, hrabě flanderský, se měl stát novým císařem v Konstantinopoli a vést nové soustátí ovládané latinskými šlechtici. Enrico Dandolo, více než 90 let starý a kompletně slepý benátský dóže, byl jmenován „pánem čtvrtiny města a osminy říše“, což značilo benátské zisky rozprostřené po celém východním středozemním moři. Západní aristokracie si rozkouskovala rozsáhlé oblasti v dnešním Řecku, Bulharsku a Turecku. Římská elita se rozprchla do všech stran světa a prakticky ihned začala plánovat svůj návrat do královny všech světových měst. Závod o to, kdo jako první dobude zpět Konstantinopol, měl trvat více než padesát let a skončit fraškou.

Nová Francie v obležení

Psal se rok 1204 a všechny jistoty starého světa byly pryč. Sjednocená armáda křižáků a Benátčanů dokázala to, co žádná jiná vojenská síla v dějinách. Konstantinopol, město chtěné celým světem, poprvé padlo za oběť zahraniční vojenské expedici. Východořímská říše, která více než sedm století po pádu své západní poloviny pokračovala v nesení římského dědictví, se nyní propadla do úplného kolapsu. Její maso a kosti si měli rozebrat staří nepřátelé, noví protivníci a její vlastní loajální občané. Po století předpovídaný kolaps byl tu a všichni účastníci z něho chtěli získat co nejvíc.

Křížová výprava vedená proti jednomu z nejsvatějších měst křesťanstva byla od začátku kontroverzním podnikem a z osudu jejích vůdců se zdá, že ke křižákům nebyl shovívavý ani jejich bůh. Ani jeden ze tří hlavních vůdců si neměl své zisky dlouho užívat. Balduin I. dokázal vést úspěšnou kampaň proti římským zůstatkům v Anatolii, ale následná kampaň proti Bulharům roku 1205 vedla k zničení jeho armády, zajetí a následné smrti. V tom roce též zemřel v 98 letech benátský dóže Enrico Dandolo, který však dokázal zajistit zdroje, aby nové benátské državy (především Krétu) přetvořil na trvalá území republiky.

Bulhaři mezitím stihli pobít několik dalších křižáckých vůdců a zabrat jimi chtěná území. Pouze smrt bulharského cara zabránila přímému útoku na Konstantinopol, který by celý latinský experiment zničil. Pro nového císaře Jindřicha však rychle vzrůstaly nové hrozby na východě. Římská Anatolie byla převážně pod kontrolou dvou východořímských nástupnických států, Nikájské a Trapezuntské císařství. Ty sice ze začátku především bojovaly proti sobě, ale po porážce Trapezuntu se Nikája soustředila na boj proti latinskému státu. Vzájemné střety byly ze začátku limitované kvůli turekcým nájezdům, ale latinským císařům rostla v Anatolii nová a smrtelná hrozba.

Nové říši příliš nepomáhalo rozhodnutí kompletně zavést západoevropské normy v nově dobytých územích. Zatímco římský systém fungoval na byrokratické administrativě, která byla řízena z Konstantinopole a dávala všem občanům jasná práva, Latinská říše měla plně v úmyslu zavést západní feudální model. Ten kompletně zbavil místní obyvatelstvo a římskou šlechtu předchozí moci a permanentně je znepřátelil vůči novému režimu. Snaha zavést západní církevní pravidla také nepomohla. Navíc pokračovalo blízké napojení na staré vlasti křižáků, především na Francii. Francouzský král několikrát působil jak mediátor sporů mezi šlechtou v Řecku, což pouze prohloubilo pocit zahraniční tyranie pro místní obyvatelstvo.

Někteří moderní historici mluví o latinské vládě jako o Nové Francii a přirovnávají ji s pozdějšími evropskými koloniemi v Americe a Africe. O něco volnější režim fungoval na mnoha benátských územích. Benátky neměly zájem vládnout rozsáhlým vnitrozemským oblastem a často se dohodly s místními římskými aristokraty na vzájemně výhodném fungování. To se nejvíce ukázalo v Epiroském despotátu, který se zformoval v dnešním severo-západním Řecku a Albánii. Epirotští vládci si na rozdíl od Nikájců téměř nikdy nenárokovali císařskou korunu, ale přesto se stali nejmocnějším post-římským státem na Balkáně. Stvořen z utrpení tisíců římských uprchlíků, Epiros hodlal plně vyhnat latinské okupanty z regionu.

Bulhaři a Mongolové

Epiros nebyl veden hlupáky. Vládnoucí rodina Doukas vedla obratnou diplomacii, při které se střídavě spojovala s Bulhary, Benátčany či dokonce i nenáviděnými latinskými okupanty. Sňatky, vzájemné intriky a postupná integrace menších území byly oblíbené metody epirotských vládců, kteří postupně vyčkávali na ideální příležitost pro plnohodnotnou vojenskou kampaň. Ta měla nakonec přijít roku 1216. Bulharsko bylo v hlubokém vnitřním rozvratu a latinské císařství čelilo nástupnické krizi. Nový vládce Epiru, Theodore Doukas, dokázal nalákat většinu latinských vůdců na hostinu, kde je následně zmasakroval.

Tento zrádný akt zbavil Theodora všech zábran. Rychle zahájil mohutnou vojenskou kampaň, kterou roku 1223 dokončil obsazením Soluňe a prohlášením se za císaře. Jeho vojska byla pouze několik desítek kilometrů od Konstantinopole, ale rychlost předchozí kampaně zabránila novému císaři v útoku na město. A to byla příležitost pro bulharského cara, Ivana Asena II., který konečně dokázal stabilizovat svůj stát. Několik dalších let hrál s Theodorem vyčkávací hru, ale roku 1230 ho vojensky rozdrtil v bitvě u Klokotnice, kde dokázal samozvaného císaře zajmout spolu s většinou epirotské šlechty. Sny o epirotské říši se zhroutily a Bulharsko se najednou z polo-fungující země stalo dominantní mocností celého balkánského poloostrova.

Situace na Balkáně byla nyní tato. Konstantinopol a nejbližší okolí ovládala sotva přežívající latinská říše. Nejmocnějším státem bylo Bulharsko, které pozřelo Epiros a Soluň. Jižní Řecko bylo rozděleno mezi půl tucet latinských a řeckých států, které se vzájemně nenáviděly. A na scénu vstupovala Nikéjská říše, která si v tomto chaosu dobyla první evropské državy a byla nyní jediným silným římským státem, který zbýval ve hře o Konstantinopol. Překvapivě nedošlo k okamžitým střetům s Bulharskem, ale k alianci mezi oběma říšemi. Spojená římsko-bulharská vojenská síla byla vržena proti Konstantinopoli, ale pokus o dobytí města roku 1235 kompletně selhal kvůli benátské intervenci a papežské podpoře pro zbytky latinské říše. Kolaps obléhání také vedl k začátku nepřátelství mezi Nikejci a Bulhary.

Přes toto selhání se zdálo, že budoucnost Balkánu bude muset být bulharská. Ivan Asen II. si podmanil téměř všechny okolní státy. Usmířil se také s Epirotskou dynastií, jejíž princeznu si vzal za ženu. Do toho měl k dispozici mnoho stepních žoldnéřů, kteří už několik let migrovali do Bulharska ve velkých počtech. Důvod pro tuto migraci se však brzy objevil na scéně ve formě mongolské invaze roku 1242. O rok dříve navíc zemřel sám Ivan Asen a nový car byl devítiletý chlapec. Bulharský stát byl tvrdě raněn mongolskými nájezdy, ale nezhroutil se. Začal však ztrácet své hraniční oblasti. Epiros a Srbsko získali zpět de-facto nezávislost a bulharské šance na ovládnutí regionu se začínaly rozplývat.

Mongolské útoky byly přítomny prakticky ve všech státech regionu. Latinská říše přišla o zbytky své armády a pouze hradby Konstantinopole nadále zajišťovaly její přežití. Tvrdě utrpěli také Turci v Anatolii, jejichž stát byl Mongoly téměř kompletně zničen. Kdo přežil bez větších obtíží, byli Nikéjci. Jejich stát byl nejvzdálenějším bodem mongolského postupu a navíc nebyl oproti jiným místním terčům tak bohatý. Nikéjští vládci předstírali, že mají daleko větší vojenskou sílu, než jakou jejich stát ve skutečnosti disponoval a Mongolové neviděli dobrý důvod pro útok. Tak byl poslední mocný římský stát ponechán v ideální pozici pro znovudobytí Konstantinopole.

Náhodné znovudobytí

Zde se zaslouží dát pozornost mladému latinskému císaři, Balduinovi II. Jeho život je upřímně tragický. Schopný a inteligentní člověk, který by v jiné éře pravděpodobně byl velmi úspěšným panovníkem. Ale jeho pozice byla od začátku zoufalá. Jeho stát byl malý, obklíčený nepřáteli a udržován při životě západní pomocí. Balduin tak strávil většinu svého života dlouhými cestami po dvorech západních vládců, kde se snažil získat vojenskou a finanční podporu. Dvakrát získal silnou vojenskou sílu, o kterou pak však přišel nejprve kvůli zradě a později po střetu s Mongoly. Musel rozprodat velkou část zbývajících relikvií Konstantinopole a svého vlastního majetku, přes který se snažil především získat podporu klíčových Benátek.

Nikéjská vojska mezitím prováděla tour de Balkans. Jako jediná silná armáda v regionu dokázala poměrně rychle dobýt Soluň a následně většinu bulharských jižních území. Tomu napomáhalo zběhnutí místního obyvatelstva, které se většinově stále považovalo za Římany a pro které byl nikéjský císař právoplatným panovníkem. Oživení se dočkal i Epiros, který dokázal získat zpět velkou část svých bývalých teritorií, ale kompletně selhal v bojích proti Nikéjcům. To nakonec vyústilo v nestabilní mír, který ponechal Epiros při životě, ale umožnil Nikéjcům soustředit se na Konstantinopol. Ta však stále měla silnou benátskou podporu, která zabránila jejímu dobytí. Nikéjci se tak museli roku 1251 spokojit s dobytím všech latinských držav mimo samotné město.

Nikéja samotná mezitím prošla rapidními změnami na trůně. Císař Theodor II. kompletně zešílel a vybil si svůj nově nalezený vztek na mocném rodu Palailologos. Po jeho smrti roku 1258 nastoupil na trůn jeho mladistvý syn, který byl po několika měsících vlády svržen šlechtickou konspirací. Na trůn nastoupil Michael VIII. z výše zmíněného rodu Palailologos. Ten zahájil rychlý útok na Epirus, který porazil a zredukoval na vazalský stát Nikéji. Následně vedl útok na latinské síly, ale nový nikéjský pokus o dobytí Konstantinopole opět selhal kvůli Benátkám. Nový císař se rozhodl, že vytvoří alianci s hlavním benátským protivníkem, Janovem, a plánoval nové obléhání Konstantinopole na rok 1260.

Události roku 1259 jsou dodnes považovány za jedny z nejpodivnějších v dlouhých dějinách římských států. Císař Michael vyslal malou vojenskou jednotku, aby prozkoumala stav hradeb Konstantinopole. Místní obyvatelé je však informovali, že posádka města odplula kvůli plánovanému nájezdu a město je prakticky nebráněné. Méně než 1000 římských vojáků tak provedlo obrovský husarský kousek a promptně napochodovalo do města. Rychle přemožení obránci se dali na útěk. Balduin a Benátčané se dali promptně na útěk a Konstantinopol byla po půl století opět v římských rukách. Když byl následující den císař Michael informován svou sestrou o pádu města, požádal ji, aby ho štípla, protože si myslel, že musí snít.

Michael VIII. vpochodoval roku 1259 do znovu dobyté Konstantinopole a byl rychle korunován jako právoplatný římský císař. Zdaleka to však nebyla říše, která existovala před rokem 1204. Většina jižního Řecka a západního Balkánu byla pod kontrolou latinských zbytků a vzpurného Epiru. Bulharsko bylo sice oslabené, ale opět se počítalo mezi regionální mocnosti. Obnovený římský stát měl brzy čelit nepřátelům ze všech stran. Nová dynastie se navíc měla ukázat jako extrémně vnitřně rozdělená a Konstantinopol měla být brzy svědkem krvavých rodových válek. A mezitím se z popela předchozích tureckých států chystala vynořit nová hrozba, která se měla východnímu Římu stát osudnou. Hrozba jménem Osmané.

Zdroje a další četba:

PERRY, Guy. John of Brienne: King of Jerusalem, Emperor of Constantinople, c. 1175–1237. Cambridge: Cambridge University Press. 2013, ISBN 9781107043107.

MORTON, Nicholas. The Mongol Storm: Making and Breaking Empires in the Medieval Near East, Basic books, 2023, 432 stran ISBN 978-1541616301

KALDELLIS, Anthony: The New Roman Empire: A History of Byzantium. Oxford University Press. 2023. ISBN 978-0197549322