Článek
Je dlouhodobou tendencí dávat historickým érám velkolepé konce. Bitva o Berlín, bitva u Gaugamely a podobně. Tak je to i s povstáním roku 1745, které na dvě století ukončilo éru formálního rozdělení britských ostrovů. Bylo poslední vzpruhou katolické větve rodu Stuartovců, která byla o půl století dříve svržena z trůnu. Jejich podporovatelé chtěli ukončit půl století, které viděli jako katastrofální. Obnovit starou dynastii, zrušit hloupé zákony a obnovit nezávislé skotské království. Do historie vstoupili jako Jakobité.
Za krále, boha či nezávislost?
Jakobité nesli své jméno po Jakubovi II., posledním katolickém králi Anglie, Skotska a Irska, který byl roku 1689 svržen ze svých trůnů (více v předchozím článku zde). Jakub II. zemřel v exilu roku 1701, ale jeho syn, pro své podporovatele Jakub III., měl žít dalších 65 let, během kterých se jeho podporovatelé pokusili o několik povstání. Loajalisté „krále za vodou“, jak byl Jakub mladší znám, se verbovali z mnoha míst. Byli mezi nimi katolíci a fanatičtí podporovatelé staré dynastie, ale mnohem více jich spíše odporovalo novým poměrům, které se po svržení Jakuba II. odehrávaly v ostrovních královstvích. Zrušení skotského parlamentu a následné spojení Skotska a Anglie v království Velké Británie byl obzvlášť velkým bodem sváru, který Jakobitům získal mnoho podporovatelů ve Skotsku.
Smrt Jakubovy dcery, královny Anny a nástup německé Hannoverské dynastie na nový britský trůn roku 1714 byly ideální záminky pro povstání let 1715 a 1719, která však obě i přes prvotní úspěchy skončila kompletní vojenskou porážkou Jakobitů. Nový král Jiří I. navíc začal fanaticky protěžovat liberální frakci v parlamentu (Whigové), kvůli podezření, že jejich konzervativní protivníci (Toryové), mají blízko k nárokovateli Jakubovi. Samozvaný Jakub III. mezitím přesídlil do Říma, kde měl díky své katolické víře podporu od papeže. Zde také přijímal návštěvníky z Británie, kteří měli buď zájem jeho nárok na trůn podpořit či aspoň vidět onoho obávaného katolického prince. Jakub se v dlouhých letech exilu hlavně zaměřoval na snahu získat si podporu evropských katolických mocností a výchovou svých dvou synů. Především svého dědice Karla.
Karel Edward Stuart. Pro Jakobity to byl princ z Walesu a právoplatný dědic trůnu. Pro loajalisty nové Hannoverské dynastie byl znám jako mladý nárokovatel. Od mládí vychován v přísném režimu jaký se slušel pro tehdejší prince, Karel byl svými současníky všeobecně považován za šarmantního a poměrně schopného mladého muže. Byl vychován v katolické víře a dobře se vyznal v kultuře a společnosti své rodné Itálie. Udržoval však také mnoho známých, kteří pocházeli z ostrovních království a tím si snažil podržet si pochopení pro království, kterým chtěl jednoho dne vládnout. Cestoval několik let Evropou, kde ho však naprostá většina místních katolických vládců odmítla uznat jako britského prince. Jakobité byli opuštěni většinou zemí, u kterých chtěli najít podporu. Výjimkou byla Francie.
Karel Edward Stuart (Allan Ramsay, 1745)
Nejstarší oponentka Anglie se nacházela ve složité geopolitické situaci. Už roku 1744 se Francie a Španělsko pokusili o námořní invazi britských ostrovů, která však selhala kvůli špatnému počasí. Na kontinentu tehdy zuřila válka o rakouské dědictví a Velká Británie byla jedním z mála spojenců habsburské panovnice Marie Terezie proti pruské a francouzské agresi. Francouzský král Ludvík XV. měl v úmyslu použít po invazi Jakobity jako spojence, ale první selhání ho přivedlo do vyčkávací nálady. Navíc měl silné pochybnosti o jednotě celého hnutí, protože musel několik měsíců sledovat, jak se hlavní Jakobité v Paříži dohadují o nejlepším možném postupu. Francie nebyla ochotná dát Karlovi a jeho otci větší podporu, pokud nedokážou prokázat, že mají v Anglii a Skotsku dost podporovatelů.
Princ Karel pobýval ve Francii několik měsíců, než se v červenci roku 1745 rozhodl k vlastní akci. Jeho plán byl ambiciózní. S malou skupinou loajalistů se vylodit ve Skotsku, kde by shromáždil armádu. S tou by následně postupoval na jih do Anglie, kde by se k němu připojila francouzská expediční síla. Ta měla být vytvořena ze skoro 10 000 Irů a Skotů, kteří sloužili ve francouzské armádě a často museli opustit vlast kvůli své podpoře pro Jakobity. Celá operace záležela na princově schopnosti proklouznout přes britskou blokádu do Skotska, což se nakonec rozhodl provést pouze se dvěma loďmi, které převážely několik stovek Jakobitů a velký náklad zbraní a munice. Jedna z lodí se při cestě potopila, ale Karel nakonec dokázal ve Skotsku přistát.
Vítejte prince!
Povstání začalo 19. srpna vyvěšením královské vlajky nedaleko vesnice Glenfinnan. Situace pro povstalce nebyla vůbec ideální. Místní Skotové doufali v daleko větší francouzskou podporu, nedávali tak mladému princi velké šance. Ve Skotsku se nacházelo kolem 3 000 vládních vojáků, kteří se z počátku ani neobtěžovali k akci. Situace byla o něco více vyhrocená v Londýně, kde bylo pro jistotu zadrženo několik konzervativních politiků, kteří byli nejvíce podezřelí z možné podpory pro Jakobity. Většina britské armády však zůstala na kontinentě, kde bojovala proti Francii a král Jiří II. byl svými poradci ujištěn, že vládní posádka ve Skotsku celý problém hravě vyřeší.
Pro mladého prince se situace však nezdála neřešitelná. Rychle spustil aktivní PR kampaň, která mu po několika dnech začínala přinášet úspěchy. Setkal se s několika vůdci skotských klanů, které skrz sliby o kompenzaci a apely na odpor proti nenáviděnému spojení s Anglií dokázal přesvědčit k tomu, aby se připojili k povstalecké armádě. Karel měl tak na začátku září kolem 2 500 vojáků, a to především členů skotských horských klanů. Horalé měli poněkud unikátní styl boje. Rázné útoky na nepřítele, které prováděli jak s pistolí, tak s mečem. To nebyla nějaká barbarská taktika, jak ji označovalo mnoho pozdějších historiků, ale v méně lidnatých oblastech severní Evropy poměrně častý styl boje. Hlavním cílem horalského útoku bylo nepřítele demoralizovat a rychle přinutit k útěku. Karel měl tedy k dispozici téměř stejně velkou armádu, jakou ve Skotsku disponovala vláda. Nyní ji bylo potřeba použít.
Jakobité zahájili svůj postup ze skotské vysočiny a za několik dní dosáhli Edinburghu. Místní milice buď odmítly bojovat či rovnou přeběhly a Jakobité tak město získali bez většího boje. Nedostatek dělostřelectva však vedl k tomu, že nedokázali dobýt místní hrad, kde zůstala britská posádka. Karel se zdržel dost dlouho, aby ve městě formálně prohlásil zrušení sjednocení Skotska a Anglie (země měl do budoucna opět spojovat pouze panovník), a prohlásil za krále svého otce Jakuba III. (ve Skotsku VIII.). Následovala bitva u Prestonpans, kde se britské vojsko poprvé postavilo Jakobitům v přímé bitvě. Pro vládní síly to byla katastrofa. Jakobitským generálům (Karel byl spíše politickým vůdcem), stačil jediný útok a britské jednotky se po dvaceti minutách rozprchly. Stovky vládních vojáků padly a další rovnou k Jakobitům přeběhly.
Vítězství u Prestonpans vedlo k mohutnému posílení Karlovi podpory napříč Skotskem. Z ani ne 3 000 mužů se jeho vojsko rozrostlo skoro na 12 000. Následovat měla invaze do Anglie. Mnoho skotských vůdců chtělo vyčkat na francouzskou podporu, ale princ je ze začátku přesvědčil, že je nutné postoupit víc na jih, než Paříž pomoc pošle. V Londýně mezitím vypukly obavy. Z kontinentu byl povolán vévoda z Cumberlandu, druhorozený syn krále Jiřího, spolu s 12 000 vojáky, kteří měli Jakobity zastavit. Dle některých zdrojů měl král Jiří II. připravenou loď k případnému útěku z Londýna, ale dle jiných byl připraven vést osobně obranu města před útokem. Mezitím Jakobité obsadili Manchester, kde se k nim přidalo několik stovek dobrovolníků a následně dosáhli města Derby, pouhých 200 kilometrů od Londýna.
Zde však pochod skončil. Přes naléhání prince Karla se většina vůdců armády rozhodla ustoupit zpět do Skotska. V Anglii se k nim zatím nepřidalo dost vojáků a francouzská pomoc byla čím dál vzdálenějším snem. Lépe ustoupit do Skotska, kde by se snad dal vést dlouhodobý odpor. Toto rozhodnutí odsoudilo celé povstání k selhání. Jistě, pochod na Londýn by byl extrémně riskantní. Bylo by potřeba několika nelehkých vojenských vítězství a Jakobité by museli okupovat město o 600 000 duších s pouhými 7 000 vojáky. Pokud však mohlo něco vést k vzpružení váhajících Angličanů a přimět Ludvíka XV. k plné intervenci, pak to bylo právě obsazení hlavního města. Jakobité mohli draze riskovat a získat vše. Rozhodli se k opatrnosti a zajistili, že ztratí vše.
Poslední pochod
Ze začátku se zdálo, že by mohla ústupová strategie fungovat. Skotská vysočina byla k obraně ideální a pro zkušené místní by nebyl problém je hájit. Jakobitská armáda však už nebyla plně horalskou silou. Po bitvě u Prestonpans získala vojáky z celého Skotska, kteří nebyli ochotni nechat Angličany obsadit polovinu země a ustoupit do vysočiny. Povstalecká armáda tak musela bojovat už v nížinách. Do toho neměli ani plnou kontrolu nad Skotskem. Některé klany zůstaly loajální a zbytek místního vládního vojska dokázal s jejich podporou získat zpět Edinburgh. Pokusy o obléhání několika významných pevností skončily kompletním nezdarem, ale Jakobité dokázali porazit několik menších vládních jednotek.
Vévoda z Cumberlandu mezitím dokázal v Anglii plně reorganizovat svou armádu a s 8 000 začal postupovat na sever. Jakobitské velení bylo silně rozděleno v názorech na další postup. Rozhodli se nakonec pro otevřenou bitvu, ale další spory vypukly o místě, které by pro střet bylo nejvhodnější. Navíc Cumberland dokázal přimět k útěku menší oddíl Jakobitů, který mu měl zpomalit cestu na sever, což přimělo povstalce k rychlému rozhodnutí. Nakonec se rozhodli pro vesnici Culloden, která se měla 16. dubna roku 1746 stát dějištěm dodnes poslední pozemní bitvy v dějinách Británie.
Britské vládní vojsko čítalo kolem 7 500 vojáků, z nichž asi 1 500 pocházelo ze Skotska. Proti nim stálo kolem 6 000 Jakobitů, kteří kromě několika set Irů a Angličanů téměř pocházeli z bývalého severního království. Jakobité znovu plánovali využít velkého počátečního útoku, který měl zlomit vládní morálku. Půda, po které útočili však byla tvořena blátem, a z rychlého útoku se stal pomalý postup. Cumberland navíc plně využil svého silného dělostřelectva, které Jakobitům způsobilo vážné ztráty. Povstalci přesto dosáhli vládních linií, ale jejich naděje se nenaplnily. Nepřítel nezkolaboval, a naopak se zhroutila morálka vzbouřenců. Nejprve zkolabovalo jejich levé křídlo a následně se zhroutila celá armáda. Třetina Jakobitů v bitvě padla.
Princ Karel dle některých zdrojů zbaběle uprchl a dle jiných musel být z bojiště odtažen proti své vůli. O několik týdnů později vydal rozkaz k všeobecnému složení zbraní. Následně se mu podařilo s pár loajalisty utéct zpět na kontinent. Princ byl zlomen svou porážkou a propadl těžkému alkoholismu. Nikdy se neoženil a jeho smrt roku 1788 efektivně zajistila vymření dynastie Stuartovců (bratr Jindřich se dal na církevní dráhu). Povstání roku 1745 mělo být posledním vzplanutím Jakobitů, kteří byli nadále odkázáni k politickému zapomnění. Hůř na tom byly skotské klany, které musely za vzpouru čelit tvrdé perzekuci a etnickým čistkám. Cumberland vstoupil do dějin jako řezník, který krutě popravoval válečné zajatce. Klanový systém utrpěl smrtelnou ránu a myšlenka skotské autonomie či nezávislosti se neměla znovu vynořit po více než 200 let.
Mnozí autoři nazývají Culloden bitvou, která stvořila Británii. Bitva zajistila pokračování unie mezi Anglií a Skotskem a pro mnohé pozdější historiky byla finálním vítězstvím moderní Británie nad feudálními praktikami. Princ Karel a jeho podporovatelé se po dvě století těšili od britských autorů buď pohrdání či romantickému vyobrazení jako „šlechetní barbaři“. To je kompletní nesmysl. Jakobité disponovali moderní armádou, jejíchž vůdci byli po staletí členy evropské civilizace. Jejich ambicí rozhodně nebylo „barbarské plundrování“, ale jasné politické cíle. Ke zkáze je nepřivedla nadřazenost britské civilizace, ale nejednotnost, vojenské chyby a nedostatečná vojenská podpora. Musí se však uznat, že u Cullodenu skutečně skončila jedna éra. Nyní měla přijít éra Velké Británie, které hodlala rozvinout svůj vliv na celý svět.
Zdroje a další četba:
SZECHI, D. The Jacobites: Britain and Europe, 1688-1788. 2nd edition. Manchester: Manchester University Press. 2019. 301 stran. ISBN 978-1-5261-3966-5.
RIDING, Jacqueline. Jacobites: A New History of the '45 Rebellion. Bloomsbury Press. 2016. 608 stran. ISBN 978-1-6081-9801-6
PITTOCK, Murray. Culloden: Great Battles. Oxford University Press. 2016. 216 stran ISBN 978-0-1996-6407-8
