Článek
116 let války. Někdy plně aktivní, jindy přerušené, ale vždy v pozadí událostí. Stoletá válka utvářela dějinnou éru západní Evropy a ovlivnila většinu kontinentu. Mnozí v ní našli vlastní hrdinství či hanebnost. A někteří během ní objevili ve svém srdci obojí. Do této poslední kategorie náleží také Eduard z rodu Plantagenetů, Černý princ Anglie.
Život určen válkou
Narozen roku 1330, mladý Eduard měl od počátku velmi unikátní pozici. Jeho otec, rovněž Eduard (nadále Eduard III.), byl z narození dědice nadšen i lehce vyděšen. Sám prošel dosti neobvyklým dětstvím, kdy byl díky plánům své matky ve 12 letech dotlačen do povstání proti vlastnímu otci. Eduard III. následně musel po převzetí moci ještě porazit milence své matky, kterou následně vyhnal od dvora. Král měl tedy silně komplikované pocity, co se rodiny týče a nutně ho muselo napadnout zda nakonec nebude i on svržen svým synem.
Z těchto obav však krále rychle dostala nutnost řešit politicky výbušnou situaci. Roku 1336 vypukla válka s Francií a Eduard III. se rozhodl prohlásit se, ironií osudu díky původu své matky, také za krále Francie. Je však nepravděpodobné, že se král někdy skutečně chtěl zmocnit francouzského trůnu. Prakticky ve všech jednáních se svými protivníky byl ochoten Eduard III. vzdát se svého nároku, výměnou za územní ústupky na kontinentu a tučnou finanční kompenzaci. Tento poměrně realistický přístup však neznamenal, že král svého nového titulu nevyužíval. Osobně vyrazil do severní Francie, aby získal skrz svůj nárok podporu místních šlechticů a Anglii nechal v rukách svého syna.
Princ Eduard se tedy stal dočasným vládcem Anglie. Problém byl, že mu bylo při otcově odplutí sedm let a jeho role tedy byla zcela formální. I tak měl však mladý Eduard daleko blíže ke královské moci než předchozí následníci trůnu a v následujících osmi letech získal dobrou představu o tom jak má být vládnuto zemi. Z přání svého otce se také aktivně věnoval rytířskému tréninku a ukázal se jako přirozený bojovník. Získal si tak mnoho přátel z řad rytířské aristokracie, kteří se do budoucna měli stát jeho blízkými spolubojovníky. Princ Eduard však čím dál více doufal, že se bude moci připojit k válečným snahám svého otce. Jeho šance měla konečně přijít roku 1346.
Předchozí dekáda bojů byla pro obě strany zklamáním. Nedošlo k žádné rozhodující bitvě a většina bojů proběhla buď na moři či v pohraničních regionech Francie. Rok 1346 měl být podle vůle krále Eduarda III. momentem rozhodnutí. Po krátkém návratu do Anglie shromáždil svou dosud nejsilnější armádu (kolem 13 000 vojáků), a vylodil se s ní ve francouzské Normandii. Při této příležitosti oficiálně povýšil svého syna do rytířského stavu a svěřil mu velení části vojska. Šestnáctiletý Eduard tak poprvé zažil skutečný boj a osvědčil se při sérii úderů, které dosáhly samotné Paříže a měly za cíl vyprovokovat Francouze k plnohodnotné bitvě.
Anglický plán vyšel až příliš dobře. Francouzský král shromáždil nejen své vlastní vojsko, ale také řadu spojenců včetně českého krále Jana Lucemburského (o důvodech jeho přítomnosti a detailech vypuknutí války si můžete přečíst zde). Francouzské vojsko bylo dvakrát tak silné jako to anglické a mělo kompletní přesilu v klíčové těžké jízdě. Proti nim však Anglie měla svůj vlastní triumf a to prvotřídní lučištníky. K velkolepé bitvě mělo dojít 26. srpna nedaleko vesnice Kresčak.
Princ Eduard měl u Kresčaku buď prokázat svou sílu a nebo přijít o život. To podle některých dobových kronikářů prohlásil princův královský otec, ale spíše se jedná o popis vážné situace, které Angličané čelili. Francouzské útoky byly obrovské a často nebezpečné a princ Eduard čelil na pravém křídle jejich největšímu náporu. Právě proti němu vedl svůj poslední útok král Jan, který při této akci zahynul. Princ Eduard se z boje vynořil unavený, ale zocelený a ověnčený slávou. Tak to bylo i s celou anglickou armádou. Její kompletní triumf nad výkvětem francouzské a říšské šlechty otřásl celou Evropou.
Triumf Černého prince
Přes svou důležitost z pohledu vojenského vývoje nebyl Kresčak dostatečným vítězstvím k ukončení války. Eduard III. využil svého vítězství k obsazení významného přístavu Calais, ale jeho nabídky k jednání byly Francouzi odmítnuty. To sice frustrovalo krále, ale dávalo to naděje jeho dědicovi. Kresčak byl sice triumfem, ale princ Eduard se na něm podílel pouze částečně. Pouze vlastní triumf by ho skutečně zapsal mezi velké rytíře historie. Jeho ambice dočasně přerušila morová rána, která skrze smrt princovy sestry zasáhla i samotnou královskou rodinu. Tento šok však netrval věčně a roku 1355 princ konečně obdržel vlastní armádu pro útok na Francii.
Mladý Eduard měl nyní dle otcových rozkazů bránit anglické území v jižní Francii a co nejvíce oslabit místní francouzskou opozici. Tohoto úkolu se princ chopil s velkým nadšením a začal plánovat mohutný útok na své protivníky. Jeho plánem nebylo pouze standardní plenění, ale skutečně destruktivní kampaň, která by vyděsila francouzskou šlechtu a přinutila jí ke změně stran. Chevauchée (ve francouzštině koňská jízda), byla velkolepou kampaní hrůzy a triumfů, které došla až k francouzskému pobřeží Středozemního moře. V mnoha ohledech připomínala pozdější Spanilé jízdy Husitů a Eduardovi stvořila mezi Francouzi skutečně obávanou reputaci.
Dle některých zdrojů to bylo právě toto tažení roku 1355, které Eduardovi vyneslo přezdívku Černý princ. Nájezdy byly poměrně standardní součást války, ale rozsah princova tažení udělal na vyděšené Francouze skutečně veliký dojem. Jiné zdroje zase tvrdí, že princ bojoval v plně černém brnění či alespoň s černým štítem. A mnoho moderních historiků považuje přezdívku za pozdější dodatek středověkých spisovatelů. Ať už to bylo s přezdívkou jakkoliv, Černý princ ukázal při svém pochodu i onu temnou stranu rytířství. Válečnou brutalitu a nemilosrdnost, kterou se válečníci středověké Evropy snažili skrýt za závojem chrabrosti a hrdinství.
Černý princ, (Benjamin Burnell, 1820)
Král Eduard III. byl ze snah svého syna nadšen a začal plánovat nový úder, který by konečně přinutil Francii k míru. Mělo se jednat o velkolepý útok tří armád, které by se setkaly nedaleko Paříže a zničily by znovu francouzské vojsko. Problémem se však stala komunikace. Koordinovat několik vojsk bylo při středověké technologii téměř nemožné a král Eduard brzy musel celý plán zrušit. To však včas neoznámil svému synovi, který s pouhými 6 000 muži zahájil postup do francouzského vnitrozemí.
Nový francouzský král Jan II. pochopil, že má k dispozici unikátní příležitost. Porážka osamělého prince, který se díky svému nájezdu stal postrachem celé Francie, by mu umožnila posílit svou nejistou autoritu a dala by Francii šanci pomstít hanbu Kresčaku. Shromáždil tedy svou celou armádu a vyrazil proti Angličanům. Černý princ si brzy uvědomil svou zoufalou pozici, ale neměl již možnost ustoupit. Zbýval tedy pouze boj, ke kterému si princ vybral kopec nedaleko francouzského města Poitiers. Král Jan měl s 15 000 muži ještě větší přesilu než jeho otec u Kresčaku a zdálo se, že Angličany zachrání pouze zázrak.
Bitva u Poitiers měla být šancí na pomstu. Francouzi se poučili a byli připraveni na nepřátelské lukostřelce. Černý princ osobně velel obranné linii a jen tak tak dokázal odolat prvním dvěma nepřátelským vlnám. Ta třetí, vedená samotným králem Janem, se však zdála nepřemožitelná a anglická síla se začala hroutit. Na poslední chvíli však Černý princ nařídil dva zoufalé protiútoky, které dokázali nepřítele zcela zaskočit. Bitva se změnila v masakr, který stál život třetinu francouzské armády. Nejdůležitější však bylo, že mezi zajatci skončil i sám král Jan. Princovo vítězství tak mohlo skutečně vést ke konci války a významem překonalo i Kresčak. Jednalo se o absolutní vrchol princovy válečné slávy.
Dlouhé umírání
První roky po Poitiers se zdály být důkazem, že úspěch následuje pouze štěstí. Král Eduard III. dokázal se zajatým Janem vyjednat nový mír, který Anglii přidělil velkou část jižní Francie. Zbytek nepřátelského království se propadl do stavu blízkého anarchii a zdálo se, že Anglie dlouho nebude muset řešit jakékoliv francouzské hrozby. Sám Černý princ se měl stát místokrálem nově získaných území a navíc se roku 1360 oženil za svou sestřenicí Janou, kterou si podle dobových zdrojů překvapivě vzal z lásky a ne kvůli politickému zisku. Následné narození dvou synů, Eduarda a Richarda, se pak už zdálo být požehnáním od samotného boha.
Bohyně štěstěny však často střídá své oblíbence. Smrt zajatého francouzského krále překvapivě nevedla k finálnímu kolapsu jeho království do anarchie, ale k nové konsolidaci Francie. Noví vládci se rozhodli, že je proti Anglii potřeba postupovat chytřeji a začali vyvolávat sérii konfliktů v okolních státech. Černý princ se rozhodl jako zástupce svého otce na kontinentu podpořit místní anglické spojence a brzy se ocitl v moderním Španělsku, kde vyhrál několik bitev. Nedokázal však vyhrát válku a navíc začal trpět vážnými zdravotními problémy. Problémy však vypukly také na jeho vlastním území.
Černý princ měl vládnout velikému území, ale na těchto pozemcích také zůstala stará francouzská šlechta. Ta samá šlechta, která trpěla princovými nájezdy a několikrát proti němu stála v bitvě. Přes všechny sliby oddanosti zůstávala jejich srdce oddaná Paříži a tito muži pouze čekali na ideální příležitost k povstání. Princova nemoc jim to umožnila a přes jeho rychlou reakci dokázali vzbouření šlechtici včas požádat o pomoc Francie, což vedlo k plnému obnovení války. K těmto ranám se navíc připojila osobní tragédie, když roku 1370 zemřel princův nejstarší syn Eduard.
To byla pro prince poslední rána. Roku 1371 se vrátil do domovské Anglie, kde doufal ve zlepšení zdraví a obnovení války ve spojení se svým otcem. Král Eduard III. však už nebyl válečnickým králem předchozích dekád. Jeho moc byla nyní v rukách skupiny nepříliš schopných poradců a královi milenky. Černý princ se oficiálně rozhodl uzdravit se na svých anglických pozemcích a zdržet se politiky, ale tiše začal podporovat parlamentní opozici proti existujícím vládcům. Parlament měl nakonec roku 1375 s princovou podporou zbavit krále jeho problematických ministrů, což mezi šlechtici a běžnými obyvateli vyvolalo veliké naděje pro princovu budoucí vládu. Té se však nikdy neměli dočkat.
Je děsivou realitou, že největším vrahem středověkých válek nebyli zbraně, ale nemoci. Mezi nimi se k nejhorším řadila Úplavice, kterou dlouhodobě trpěl i Černý princ. Všechny naděje na zotavení se měly ukázat jako marné a jeho zdraví se roku 1376 začalo kompletně hroutit. Ještě se stihl sejít se svým otcem, kterého požádal o vychování svého nezletilého syna Richarda, ale brzy poté ztratil vědomí. Eduard, Černý princ Anglie a jeden z největších válečníků středověku, zemřel 8. června roku 1376. Jeho zdrcený otec ho měl přežít o pouhý rok a byl nahrazen princovým synem, desetiletým Richardem II.
Hrozný to osud, zemřít takto po aktivním válečném životě. Dá se divit našemu králi Janovi, že raději zvolil poslední válečnou jízdu místo dalších let stařeckého skomírání? Černý princ, který Jana Lucemburského uznával jako symbol rytířského umění, možná v posledních dnech litoval, že nenašel vlastní konec v bojích na kontinentu. Ve válce byl výborným, ale také krutým a nemilosrdným. V nemilosrdném stylu svých nájezdů se více podobal Janu Žižkovi než rytířskému ideálu, ale úspěch jeho krvavých metod se nedá zapřít. Ideál je však realitě vždy vzdálený a ve válce se nakonec téměř vždy rozplyne vniveč.
Zdroje a další četba:
Ayton, Andrew, Preston, Philip a Autrand, Françoise. The Battle of Crécy, 1346. 1st pub. Woodbridge: Boydell Press, 2005. 390 s. Warfare in history. ISBN 978-1-84383-306-2.
Jones, Michael. The Black Prince: England's Greatest Medieval Warrior, Pegasus Books, 2018, 488 s. ISBN 978-1681777412
Bove, Boris. Stoletá válka. Překlad Jan Lockenbauer. První české vydání. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2021. 226 stran. Medievistika. ISBN 978-80-246-4772-2.
